Jaké slovo nejlépe charakterizuje naši dobu? S čím se dnes nejvíc střetáváme? Možná je to nenávist. Žijeme v době probuzené nenávisti. Nenávisti Rusů k Ukrajincům, ale taky nenávisti mezi námi. A do toho slavíme Velikonoce, křesťanský svátek, který je spolu s Vánoci lidem nejbližší.
Jsme čím dál víc sekularizovaná, hedonistická společnost, ale zároveň se hlásíme ke křesťanské civilizaci. Dokonce teď máme křesťanského premiéra. Velikonoce mají dvě značně odlišné polohy, náboženskou, tedy Velký pátek a ukřižování, a po něm neděli, kdy křesťané oslavují vzkříšení. A pak lidovou, velikonoční pondělí, kdy muži koledují, pomlázkami vyplácejí ženy, původně proto, aby se probudily k životu, jako se budí jarní příroda, a plodily.
Ani v jednom tom pojetí nemá místo nenávist. V obojím jde o obnovu života. Jak v křesťanské zvěsti, tak v lidové tradici jde o život. O jeho obnovu, zachování, o naději pro další rok a další generace. Nevím, kolik lidí to takto vnímá, pro kolik lidí z toho zbyly jen volné dny, jídlo a pití, jet na chatu a nic víc. Ale smysl obou pojetí se váže na život.
V lidové tradici je to radostný svátek budící, křísící se přírody, svátek, který silně souvisí s plozením, se vztahem mužů a žen, de facto tedy s láskou. V křesťanském pojetí je to násobně silnější, Ježíš, tedy pro křesťany boží syn, se nechá ukřižovat "za naše viny", nechá se popravit z lásky k lidem, Bůh se nechá ukřižovat.
Zase v tom není ani stopa nenávisti. Ale nenávist ukřižování předchází, když dav křičí na Piláta "ukřižuj, ukřižuj" a chce, aby potrestal nevinného místo vraha.
To se najednou dostáváme do současnosti. Tuhle řvoucí nenávist dobře známe. Z náměstí, kde se demonstruje proti vládě, proti uprchlíkům, tedy proti lidem, kteří prchají před smrtí a bídou, před válkou, před islamistickým terorem. Známe ji paradoxně z demonstrací "za mír", které jsou plné nenávisti vůči těm, kteří podporují Rusy napadenou Ukrajinu.
Nenávist dobře známe ze sociálních sítí, ty jí doslova přetékají. Je jí tam tolik, že se nedá zastavit, že se jí snad ani nedá bránit. Sociální sítě křičí "ukřižuj" vskutku z plna hrdla, pro dost lidí se stávají neúnosnými, opouštějí Facebook, síť X i další platformy.
V tomto smyslu jsou křesťanské Velikonoce pravým opakem, jsou těžko pochopitelnou ježíšovskou odpovědí na nenávist. V Bibli, v Novém zákonu čteme: "Neboť Bůh tak miloval svět, že syna svého jediného dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život." (Jan 3,16). Proti nenávisti, proti "ukřižuj", tedy poprav, zabij, stojí milování a nabídka naděje. Proti nenávisti stojí oběť.
Slovo oběť dnešek necharakterizuje
Tím se dostávám ke slovu, které zcela jistě naši dnešní dobu vůbec necharakterizuje. Oběť dnes rozhodně není v módě, není zdaleka tak moderní jako nenávist. Přitom z oběti dennodenně čerpáme. Z oběti zvířat, z oběti svých blízkých, kteří pro nás dělají víc, než musí.
Evropa dnes sází na oběť Ukrajinců. Obvykle se zde nepoužívá náboženský výraz oběť, místo toho slyšíme politiky mluvit o tom, že "Ukrajina bojuje za nás", že nás brání před hrozbou, že Rusové půjdou dál. Evropa zdrcující většinou tu oběť vnímá a uznává, proto taky Ukrajinu podporuje, sice nedostatečně, ale přece jen podporuje a stojí na její straně. Evropa je vděčná za ukrajinskou oběť.
Křesťanské Velikonoce v sobě nesou ještě jeden silný, ale pro dnešního člověka absurdní prvek. Ježíš je popisován jako "král židovský". Pro křesťany je to "Pán", nejvyšší instance. Ale zároveň je to pán, král, Bůh jaksi naopak. Možná i proto se u nás ke křesťanství hlásí tak málo lidí, Ježíš nefunguje podle našich představ a přání.
Je to král bez vojska, který jede nikoli na koni nebo na tanku, ale na oslu. Král, který nemá jaderné zbraně a nikomu nevyhrožuje. Šíří lásku a tezi "nadto nižádný většího milování nemá, než aby položil život za přáteli své". Tohle není Putin, to není Trump, to není Babiš, který shání kompromitující materiály na své politické soupeře a nenávistně je nazývá "zm*dy". Jen to král obětující se za lid.
Problém Velikonoc tkví v tom, že toho krále přitloukli na kříž a bodali kopím do boku. Že ho zabili. Ježíš na kříži je zřejmě nejznámější světový náboženský symbol. Křesťané věří až za kříž, věří, že Ježíš vstal z mrtvých, že smrtí život nekončí. Ale ke vzkříšení už se žádný hmatatelný symbol neváže, vidět je ten kříž a na něm přibité tělo. Vidět je ukřižovaný Bůh, král. Možná i proto převažují sekulární, lidové Velikonoce nad Velikonoci křesťanskými.
Dominikán Benedikt T. Mohelník minulý týden napsal na Facebooku: "Ježíšův kříž ukazuje cenu důležitosti druhého člověka. On přece na kříži neumírá pro sebe nebo kvůli sobě. To my, ti druzí, jsme pro něho důležitější než jeho vlastní život." Zřejmě proto se k Ježíšovi obvykle utíkají ti slabí, pro silné on tolik "nefunguje".
Začal jsem tím, že slovem dneška je nejspíš nenávist. Velikonoce jsou ale svátky života, obnovy života. A život ve své podstatě představuje opak nenávisti.
