Naše závislost na fosilních palivech nebo odlesňování tropů jsou příliš složité a dalekosáhlé problémy, než aby je mohla rozumně vyřešit jedna konference. Nestačí na to ani dvě nebo tři. Potřebujeme si olbřímí úkoly rozvrhnout na dílčí položky a ty postupně odškrtávat. Bod po bodu. A právě v tomto ohledu přineslo Glasgow velký posun vpřed. Napomohly tomu nejspíše tři klíčové okolnosti: světlo na konci tunelu, přesun od teoretizování k praktickým krokům a diplomatický sbor Jejího Veličenstva.
Svět má silnější motivaci se dohodnout. Nejenže vnímáme změny podnebí urgentněji než před deseti či dvaceti lety - kupříkladu středoevropské země právě zažily nejsušší léta za uplynulých 21 století. Hlavně se ale začínají rýsovat zcela reálná řešení. Americké elektrárny kupříkladu předloni spálily o 56 procent méně uhlí než v roce 2000. A výrobní cena solárních elektráren je desetkrát nižší než před deseti lety.
Na kodaňském summitu v roce 2009 se mezinárodní společenství domluvilo, že růst globální průměrné teploty chce zastavit na hranici o dva stupně Celsia vyšší, než jaká zde panovala před průmyslovou revolucí. Sázky na splnění nebyly úplně optimistické. Čína v letech 2000-2010 každoročně spálila průměrně o devět procent více uhlí než v předchozích 12 měsících. Prognózy směřovaly k růstu teplot o čtyři až pět stupňů vůči zmiňované hranici.
Jenomže posledních pět nebo šest let čínská spotřeba už víceméně stagnuje. A především: klimatologové propočetli, že i kdyby státy zůstaly jen u legislativy, kterou už mezitím zavedly, emisní trend se už podařilo stáhnout natolik, že oteplení by se mělo pohybovat "jen" kolem 2,7 stupně. Zdaleka nemáme odpracováno. Spoustu práce jsme už nicméně odvedli. S takovou perspektivou se pak mnohem snadněji domlouvá, co dál.
Přešlapování skončilo
Světová ekologická diplomacie se léta točila v kruhu - a mohla za to historická náhoda.
Američtí a evropští diplomaté měli v osmdesátých letech jedno ústřední téma: nukleární odzbrojení. Washington s Moskvou se postupně domluvily, že sníží své arzenály z nějakých sedmdesáti tisíc jaderných hlavic na současných asi dvanáct tisíc. Pak se před světem vynořila ještě další existenciální hrozba. Vědci objevili, že freony - chemikálie, které se tehdy používaly ve sprejích, ledničkách či polystyrenu - ve stratosféře rozkládaly důležitou vrstvičku ozonu, jež chrání život před ultrafialovým zářením z vesmíru. Vyjednavači obratem okopírovali úspěšný odzbrojovací model a výsledkem byl takzvaný Montrealský protokol, díky němuž se podařilo během pár let celosvětově přejít na bezpečnější látky.
Počínající klimatická diplomacie v devadesátých letech proto bez rozmýšlení šla osvědčenou cestou. A narazila. Princip Reagan-Gorbačov, kde každý schvaluje závazky všech ostatních, perfektně fungoval mezi dvěma supervelmocemi nebo při poměrně snadném odstranění freonů. Naprosto se však nehodil na mnohem delší a zamotanější úkol.
Pařížská smlouva z roku 2015 se povedla, neboť diplomaté po dvou dekádách přešlapování dávný odzbrojovací model opustili. Glasgowská konference tento posun dovedla k dokonalosti. Organizátoři problém rozebrali na prvočinitele a spustili k nim samostatná vyjednávání. Proto se kromě hlavního zdroje skleníkových plynů - tedy fosilních paliv - dostalo také na druhořadé, nicméně pořád důležité příčiny.
Lesy a metan
Možná nejdůležitějším výsledkem summitu je dohoda o odlesňování. Hlavy států v ní slíbily, že do konce dekády přestane ubývat lesů. Což samo o sobě nejspíš není velký průlom. Podobné a podobně nezávazné prohlášení už jednou vzniklo před sedmi lety. Zcela konkrétní novinkou ovšem je, že přibyla velmi reálná a velmi slušná částka 19 miliard dolarů na praktické projekty péče o tropické pralesy. Prospěje také přinejmenším stejně důležitému globálnímu vyjednávání o ochraně živé přírody, jež před několika týdny paralelně začalo v čínském Kchun-mingu.
Cenné je i partnerství, jež desítkám států pomůže snížit o 30 procent emise metanu. Vzácnějšímu, ale extrémně silnému skleníkovému plynu se začala věnovat velká pozornost, protože zbytečně a ve velkém uniká z těžebních vrtů a plynovodů. Ekologická organizace Environmental Defense Fund dokonce příští rok vypustí svůj vlastní vesmírný satelit, který bude na dálku monitorovat zdroje unikajícího metanu a poskytovat data on-line. Podtrženo a sečteno, konkrétní výsledky summitu dál snižují současné směřování k oteplení o 2,3 až 2,4 stupně.
Asi nejsilnější známkou pokroku je, že přestalo záležet na rétorice. Víkendový konec summitu čeřil spor, jestli závěrečný Glasgowský pakt má proklamovat "uzavření", nebo "útlum" uhelných elektráren. Na papíře to dělá obrovský rozdíl. Ovšem prakticky už nebude mít skoro žádný dopad.
Královnina diplomacie
Klimatické konference jsou formálně výročním setkáním signatářů Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu. Každý summit ovšem chystá jeden členský stát. Letos se potvrdilo, že na pořadatelství hodně záleží. Zdaleka nejde jenom o organizaci na místě. Britové - stejně jako před šesti lety Francouzi - nasadili plnou sílu svého diplomatického sboru do měsíců přípravných vyjednávání. A bylo to znát. Patrně není náhoda, že nejúspěšnější summity pořádají země, které mají pár staletí zkušeností s mezinárodní diplomacií.
Následující dvě konference pořádají Egypt a Spojené arabské emiráty. Nejspíš lze tedy čekat spíše práci drobnou než velké průlomy. Leč jsme na správné cestě a posvícení nemusí být každý rok.
Autor pracuje v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.
Video: Pálí nás klima - Eliška Křenková
