Škola, školství, oblíbený terč: je špatné, málo učitelů mnohdy nízké úrovně, jsou špatně placeni, přetěžováni atd. A na tuto "špatnou školu" se valí velké nároky, má dnes děti vychovávat, rodiče na to nemají čas. "Táta parťák", rodič, bloger, který vystupuje pod touto přezdívkou, dává videorozhovory, ale neprozradí své jméno, odmítl, aby jeho syn psal domácí úkoly. Prosadil si to s právníkem u vedení školy. Kritizuje "celý systém" jako naprosto špatný, nesvobodný, především pro děti, ale i pro rodiče a učitele.
Má slušnou sledovanost, jeho postoje mnoho lidí obdivuje a podporuje, ale nejde jen o něj, ve školách se kantoři často setkávají s názorem rodičů, že domácí úkoly nemají dávat, škola má látku naučit v hodinách a konec.
Žáci by zrušení úkolů přivítali. Ale nevadilo by ani učitelům; musejí je opravovat, když mají ve třídě řekněme 25 dětí (někde samozřejmě více), musejí přečíst a posoudit obvykle denně xkrát 25 úkolů (učí ve více třídách), je to velké penzum práce. S radostí se jí zbaví?
Ti lepší ne, jde jim o to, aby děti něco naučili, a vědí, že při množství látky, kterou musejí odučit, nelze vše procvičit. Jasné je to u jazyků, v matematice atd. Úkol není buzerace, ale snaha, aby si dítě látku osvojilo.
Anonymní Táta parťák si prosadil, že jeho syn Ríša, který teď nastoupil do druhé třídy, je mu osm, sám rozhoduje, jaký úkol si doma udělá a jaký ne. Názor zkušené učitelky: "Osmileté děti nejsou schopny posoudit, co se mají učit a proč. V ideálním případě by to dokázalo možná pár chytrých ve třídě, které by úkoly dělat nemusely, naučí se látku ve škole. Zbytek by si nějaké věci doma zopakovat nebo doučit měl. Pokud si je nezopakuje, zapomene je. Nebude je umět a nebude se moct učit navazující učivo."
Jistě, ve třídě sedí mnoho různých dětí (v různosti je svoboda, že), jsou různě talentované, někomu jde matika, jinému prostná, další je bůh na jazyky a všecko si hned pamatuje. Pokud má učitel plnou třídu dětí, těžko může říct: Ty si úkol uděláš a ty ne, bylo by to nefér, část dětí by se cítila nesvobodně. (Není kus "nesvobody" v tom, že žák A matiku nedá a žák B ji dá levou zadní?)
Nechat úkoly jako dobrovolné? Kolik dětí je udělá? Škola je od toho, aby naučila, a to, že naučí, musí dokázat, děti potřebují uspět při přechodu na jiné školy. Domyslel to Táta parťák? Ze svého syna učinil výjimku, výlučného, sám mu to prosadil, "svobodu od úkolů" mu vlastně vnutil…
Školní systém vidí jako "naprosto nesvobodný pro všechny účastníky, ať už pro děti, pro ty úplně nejvíc, ale i pro rodiče a učitele, nikdo tu nemůže dělat, co uzná za vhodné podle svého nejlepšího přesvědčení".
Ví šestileté dítě, co se učit?
Jistě, systém je z podstaty omezující. A najdou se školy (Sudbury Valley, Summerhill i další), jež volí jiný přístup, kde jsou děti rovny kantorům, hledí se na to, co ony umí atd., ale to jsou školy výlučné, pro malé množství dětí, vyžadují jiné učitele, přístup atd. Spíš utopie než budoucnost.
Podle Táty parťáka (ta přezdívka mi nesedí, otcovství nevnímám jako "parťáctví", vztah otce a syna nebo dcery není něco jako vztah kolegů policajtů, otec za dítě nese odpovědnost, ne ono za něj, otec je vzorem ve všem, co dělá, je napodobován, imitován a bude čelit vzbouření, nic parťáckého v tom vlastně není, to až když dítě dospěje) je systém nesvobodný i proto, že "děti jsou povinny do toho systému docházet".
Říká "já jsem člen iniciativy Svoboda učení, která se zasazuje o absolutní dobrovolnost ve vzdělávání, což znamená i dobrovolnost ve výběru toho, co se chci učit, i dobrovolnou docházku do školy, samozřejmě".
Kolik rodičů by byl ochotno a schopno děti učit? A tu možnost, byť kontrolovanou a nedostatečnou, mají. A dál: může se šestileté dítě, když jde do první třídy, rozhodnout, jestli se chce učit a co se chce učit? Přijde mi to naivní. Máte-li doma Einsteina, pak asi ano. Ale plno dětí neví ani v osmnácti, co chtějí dál dělat, natožpak v šesti, sedmi letech.
Tátovi parťákovi vadí, že se učení vnímá jako práce. Viz jeho Facebook. Ríša doma popíše, jak paní učitelka říkala, "že nám ta práce začne až zítra". Ríšův parťák: "A v tom mi to došlo. Ono to tak fakt je: Z učení ve školách jsme místo radosti udělali povinnou práci, a dokonce to tak i nazýváme. Děti dostávají k učebnicím ´pracovní sešity´. A k tomu ještě práci na doma - homework."
Zle, matičko, zle. Práce je špatně, učení má být zábava, píše Táta parťák, prý i zvířata se učí hraním (pěkná zábava, když lev učí mládě lovit a antilopa ho rohem bodne). Školy se dnes snaží uzábavovat, hra je základ třeba při učení jazyků, ale zároveň je to i práce, člověk, i dítě, se občas musí přemoct. Když učíte prvňáka ping pong (osobní zkušenost), je to pro oba práce. Práce snad není až takový malér.
A pak je tu ještě otázka, kdy a kde se tedy dítě naučí pracovat? Pokud učení nesmí být "práce", pokud se do něj nesmí dítě nutit, pokud dnes už děti ve škole prakticky nesmí nic dělat (pomáhat, něco přinést, zamést třídu atd.) Doma po nich rodiče také často nic nechtějí. Až pak takový "nový člověk", nesmírně svobodný, přijde do zaměstnání, jak se zachová, až dostane úkol? Zkolabuje? Nebo budeme národem samých ředitelů (jako už jsme národem nesmírného množství vysokoškoláků)?
Tak tedy ano, nebo ne domácí úkoly? Učitel by nejspíš souhlasil, ať jsou klidně dobrovolné, nebo i žádné, ale ať pak po něm rodiče nechtějí naučené, znalé děti.
Na druhou stranu klobouk dolů, Táta parťák je v jedné věci naprosto skvělý, má o své dítě zájem, zjevně mu o ně jde, jen má tu smůlu, jako my všichni, že žije v systému. Stát je systém a vždycky systémem bude.