Léto propuklo na plné pecky. Dovolené jsou v plném proudu. Pečeme se, vaříme se, jezdíme na chalupy i k moři. České děti mají prázdniny v červenci a srpnu, rodiny se jako každý rok daly poslušně do pohybu. Probíhá klasický prázdninový masakr.
Obvykle se jezdí na týden, od soboty do soboty, takže v pátek a sobotu na vás na silnicích číhají zácpy. Když teploměr ve stínu ukazuje 35 stupňů Celsia a vy stojíte někde na opravované „dé jedničce“, nebo třeba na výpadovce na České Budějovice, začíná dovolená, odpočinek, moc krásně. Popojíždíte po metrech, pokud nemáte klimatizaci, za chvíli se měníte ve vařené raky, pokud klimatizaci máte, bojujete v autě s alergiky (těch valem přibývá). Když boj vyhrajete, zaděláváte si na zánět dutin a revma končetinových kloubů.
Možná jste fikaní a vezmete to menšími silničkami, kterými to sice trvá déle, ale nečekáte. Bejvávalo. Evropská unie dala miliardy na opravy silnic, takže neustále někde trčíte, na ceduli smajlík: Omlouváme se, oprava komunikace. Na úzkých silničkách narazíte na semafor, stojíte, stojíte, stojíte, jezdí se jedním pruhem.
Do módy přišly objížďky. Půjčíte si domek v malé vesničce nedaleko Jindřichova Hradce, „to je taková oáza klidu“, říkají majitelé, tam projedou dvě auta za den a ještě je táhnou voli. Jenomže se opravuje tah na Telč a vám celý den a celou noc těsně za polštářem duní kamiony. Když chcete ujet někam do klidu, projet se na kole v České Kanadě, musíte mít dokonalý řidičský odhad, jinak se s tirákem nevyhnete.
Ministerstvo dopravy letos vydá více než 40 miliard korun na výstavbu nových dálnic a hlavních silnic a na jejich rekonstrukce. Stát poslal krajům na opravy komunikací 4,4 miliardy korun, letní země je ucpaná jak odpad po vánočním odšupinování kapra, není kudy objíždět objížďky.
Příští rok jedem k Dářku
Nedej bůh vyrazit třeba do Chorvatska. To takhle trčíte v zácpě někde za Brnem a posloucháte rádio. Hlásí, že na dálnici Maribor-Ptuj směrem do mořem oplývající země stojí čtrnáctikilometrová kolona a běžné čekačky na dálnici směrem na ostrov Krk činí minimálně dvě hodiny. Říkáte si: „Tady stojím zatím hodinu, tam další dvě až čtyři. Nebylo by lepší to zabalit?“
Jeden můj známý neodřekl zájezd do Tuniska. Vrátil se všechno, jen ne odpočatý a pobyt mi popsal celkem lapidárně: „Čekal jsem, kdy to do nás nějakej šílenec našije. Jak se něco hnulo, měl jsem pocit, že končím. Úžasný vrátit se domů. Příští rok jedem k Dářku.“
Do toho ta vedra. Mnoho lidí se rozčiluje, že je klimatická změna nesmysl, že si to vymyslely solární firmy a ekoteroristé, žádné oteplení nenastává, všecko je v normálu, spíš hrozí doba ledová. Pravda, v zimě se na sníh díváme pomalu se stejným údivem jako černoši a v létě se i největší pohan modlí, aby sprchlo, ale nic se prý nemění, přísahají klimaskeptici.
Pak ale jedete na kola na Slavonicko, za celý týden ani jednou neprší, vymažete na sebe denně tubu krému s padesátkovým úvé faktorem, protože nechcete vypadat jak siouxský náčelník Sedící Býk, každý kopeček vás stojí litr tělesné tekutiny, a když vám pod helmu vletí moucha, chytíte úpal během jejího vyhánění. Na každé vyjížďce se těšíte, že si v domě, kde bydlíte, večer zalezete do sklepa a zchladíte se.
Odborníci říkají, že si máte o dovolené odpočinout a hlavně že máte „vypnout“. Ve třiceti až čtyřiceti ve stínu to vypíná samo, spíš je problém zapnout. O odpočinku nemůže být řeč, pokud nesedíte v tom kamenném sklepě a nepijete vodu. (Dát si pivo nepadá v úvahu, Čech Nečech.) Tím chci jen naznačit, že dovolená dá jednomu dost zabrat.
Práce jako nepřítel
Zajímavé je to i s tím tvrzením expertů, že člověk o dovolené musí vypnout. Kdysi žádná dovolená neexistovala, našinec pracoval pořád, protože práce byla spjata s obživou. Když ale dejme tomu píšete počítačové programy pro výplaty sociálních dávek, vymýšlíte algoritmy pro herní automaty nebo chystáte novelu občanského zákoníku, je to o dost jiné než honit krávy na pastvu. Proto asi vznikl dojem, že „musíme vypnout“. Aby nás nepostihl „syndrom vyhoření“. (Letos v červenci k vyhoření nebylo mnoho dní daleko.)
Prý máte o dovolené přestat myslet na práci a hnát svůj mozek úplně jiným směrem, případně ho nezapínat. To znamená, že práce je personalisty samozřejmě vnímána jako nepřítel, jako vysavač, který vám celý rok odčerpává síly, a vy pak dva tři týdny lapáte po dechu a nabíráte je, aby vám je ten škůdce potom zase vysál.
Pravdou je, že kdo vlastní chytrý telefon a nezamkne ho doma do zásuvky, což udělá tak jedna tisícina, jen ti nejosvícenější z osvícených, ten rozhodně nevypne. Dvacetkrát za den sleduje maily, na netu hlídá, co se děje, občas brnkne kolegovi do práce, co je nového a jestli se „něco nestalo“. Rozuměj, jestli nespustili další refreshing firmy či odboru (pro méně chápavé: vlnu propouštění).
Někteří znalci české povahy tvrdí, že pro nás nejhorší je právě vypnout, tedy nebýt v kontaktu, nevědět, co se děje. O dovolené takový vypnutec nemůže spát nejen vedrem, ale i úzkostmi. Po dovolené pak kráčí do práce se žaludkem na vodě a chvěje se jak list břízy v letním suchém vánku. Jeho obava se jmenuje „co je nového“. Pokud mu během týdenní dovolené místo nezrušili, volá ženě (muži): „Dobře to dopadlo.“ Ona (on) už ví, co tím myslí. Pokud místo vzalo za své, volá: „Já to věděl (věděla). Jdu na pracák.“
Prostě dovolená je tak trochu risk, skok do neznámé vody (letos navíc vody vroucí), sázka do loterie. Začíná to přesunem z domova (jízda vozem, vlakem, třeba pendolinem, let). Z toho se pak člověk vzpamatovává dva tři dny. Následuje úzkost, co je doma. A pak stres z návratu, po kterém se post-dovolenkář zase několik dní (to už v práci) vzpamatovává.
A teď ještě považte, že většina Čechů si bere dovolenou maximálně na týden vícekrát za rok, zatímco v zahraničí se průměrná délka dovolené pohybuje okolo dvou týdnů. To tvrdí kupříkladu experti ze světové personálně poradenské společnosti Randstad. Takže nám nezbývá než si pak orazit (vypnout) po návratu v práci.
Shrnuto: dovolená je peklo, ve kterém musíme navíc povinně vypnout. Jinak se nepovedla.
