Kdo dnes předznamená, že chce "nazvat věci pravými jmény", upozorňuje zpravidla, že se chystá přiživit afekty, aby se na nich mohl svézt a těžit z nich. V politice, podnikání, všude. Žurnalistiku nevyjímaje.
Když v posledních pěti letech čísla ukazovala, že Češi stále bohatnou a disponibilní příjem (to, co skutečně můžeme utratit po odečtení daní a odvodů) jim roste rychleji než ostatním Evropanům, nikdo si toho příliš nevšímal. Snad aby nějaké pozitivum náhodou nepomohlo Andreji Babišovi, po jehož politickém konci mnozí tak prahli.
Evropské statistiky přitom přinášely zajímavá data. Ještě před čtvrt rokem ostatně i tento server připomínal, že zmiňovaný ukazatel v Česku za posledních deset let stoupl skoro o třetinu a země v tomto ohledu postupuje vpřed dokonce dvakrát rychleji než eurozóna. Jen tu zprávu už zároveň přehlušoval nový mediální šlágr: Bída! Drahota!
Takzvaně chudí
Zůstaňme u statistik. Během posledních tří let se podle nich počet Čechů stižených příjmovou chudobou stále snižoval. Za což paradoxně vděčíme krom jiného také covidové pandemii, protože během ní k řadě lidí s nejnižšími příjmy putovala pomoc, která - ač je to kontraintuitivní - jejich celkovou ekonomickou situaci zlepšovala.
Dnes už tyto sociální transfery patří minulosti, ale počet těch, kteří by spadli zpět na hranici příjmové chudoby (v případě čtyřčlenné rodiny se jedná o necelých 30 tisíc měsíčně), zatím nijak závratně nestoupá. V Česku dnes ohrožuje zhruba milion lidí.
Podstatné ovšem je, že příjmová chudoba neznamená automaticky chudobu jako takovou. Postihovat může dočasně například i ty, kteří vlastní nemovitosti a mají v podstatě průměrný plat. Aby proto bylo možné vést debatu o ekonomických a sociálních problémech co nejracionálněji, začíná se mluvit také o mzdě "důstojné".
Jde o koncept, podle jehož tvůrců je nyní k požívání "důstojnosti" třeba každý měsíc vydělávat alespoň 31 tisíc hrubého mimo Prahu, v hlavním městě pak ještě o pět tisíc více. Opravdu chudý je pak v Česku podle těchto definic člověk, jehož čistý měsíční příjem nepřekračuje 15 tisíc korun. Inflace tato čísla už v příštích měsících vystřelí ještě o několik tisíc výš. Což je jeden z důvodů, proč už i jinak velmi uměření politici začínají stále častěji používat silně emocionálně zabarvené výrazy, jako jsou "drahota" a "chudoba".
Čímž krom jiného šíří ta nejhorší inflační očekávání, která pak táhnou ceny vzhůru ještě silněji a rychleji. Protože strach z "drahoty" se v lecčems podobá strachu ze smrti - ten také dokáže zabít.
Slova jako emoční pasti
Navzdory všeobecné inflaci slov je důležité nepřehlížet, jakou potenciální silou disponují. Jaké emocionální pasti jsou schopna vytvářet.
Vedle "chudoby" a "životního minima" - termínu, který podvědomě sugeruje, že jde doslova o život -, patří do této kategorie nepochybně i ona zmiňovaná "důstojná" mzda. S tím rozdílem, že celou debatu posouvá do úplně jiné roviny, někam k přemýšlení o dobrém a šťastném životě, jak jej přímo či nepřímo slibují ústavy moderních liberálních států (pursuit of happiness). Spíše než čísel, průměrů, mediánů a disponibilit si všímá podmínek - mentálních, fyzických i společenských - v jakých konkrétní lidé žijí.
V moderních liberálních demokraciích dnes ovládají politický život spíše emoce než rozum. Lidé volí častěji podle morálního rozčilení, nikoli na základě racionálního srovnávání. A nejen strany, ale i média a nejrůznější veřejní řečníci se tomu začínají stále silněji přizpůsobovat. Používáním emoslov, ba jejich setrvalým stupňováním, poutají pozornost. Jako by soutěžili, kdo vytvoří šťavnatější a údernější bonmot. Kdo dokáže rozčílit víc. Kdo získá dav na svou stranu.
Jenže atmosféra nabitá emocemi - všudypřítomným "emožurnalismem", jak by řekl sociolog Pierre Bourdieu - v posledku znemožňuje řešení problémů, které onu zlobu živí. Brzdí racionální debatu o nutných úsporách, o praktickém šetření, sociálních opatřeních, ale i o regulaci kapitálu. Řev možná pomáhá mobilizovat a zvítězit ve volbách, těžce ale komplikuje následné vládnutí. Produkuje obsahovou prázdnotu a chudobu myšlení, za kterou jednou draze zaplatíme úplně všichni.
Autor je hlavním analytikem týdeníku Euro.
