reklama
 
 

Dva roky po Euromajdanu je lépe vidět, čeho se Putin a jeho lidé báli. A bojí

22. 2. 2016 12:50
Samotný fakt, že ve významné sousední zemi došlo ke svržení zdiskreditovaného mocipána, zasel v srdcích ruských politických a ekonomických elit strach.

V těchto dnech si Ukrajina a svět připomínají druhé výročí krvavého potlačení protirežimních demonstrací v Kyjevě, které vyústilo v pád Viktora Janukovyče, okupaci Krymu ruskou armádou a hybridní válku na východě Ukrajiny. Tento článek si klade za cíl analyzovat příčiny a následky ruského vměšování do vnitroukrajinských záležitostí od začátku roku 2014 dodneška. S vědomím toho, že toto zasahování v mnoha klíčových ohledech utvářelo podobu nejnovějšího vývoje třetí největší evropské země.

Oficiální argumentace Moskvy pro legitimizaci své interference do vnitropolitické krize na Ukrajině zpočátku zněla: vývoj na Ukrajině směrem k eurointegraci ohrožuje národní bezpečnost Ruska. Možnost expanze NATO bezprostředně k západním hranicím Ruska, která byla s perspektivou integrace do Evropy spojována, stejně jako ekonomická výzva pramenící z postupu EU směrem na východ, to byly dva nejvíce skloňované atributy údajného bezprecedentního ohrožení bezpečnosti země. Ve skutečnosti se dá o podloženosti těchto obav úspěšně pochybovat. V Moskvě si totiž museli být dobře vědomi skutečnosti, že vstup Ukrajiny do EU – nemluvě o jejím vstupu do NATO – je v horizontu několika desetiletí zcela vyloučen. V Evropské unii neexistoval a neexistuje jediný stát, který by o nákladnou integraci chudé, zaostalé a více než čtyřicetimilionové země hmatatelně usiloval. Expanze Severoatlantické aliance ukrajinským směrem byla pokládána vzhledem k finanční nákladnosti a odporu ze strany Moskvy za nemožnou i nežádoucí.

Spíš než o obavy ze vstupu Ukrajiny do EU a NATO šlo ruským elitám o znepokojení z prozápadního společenského vývoje podobného tomu, který se odehrál v Gruzii po nástupu Michaila Saakašviliho v roce 2003. Vývoje, který by vedl k ekonomickému růstu, skutečnému boji proti korupci a politické liberalizaci na Ukrajině. Vzhledem k blízkosti obou zemí – a nesmírnému významu Ukrajiny pro Rusko v ekonomické, politické a sociální rovině – by mohl tento vývoj posílit vyhlídky opozičního hnutí v samotném Rusku. Mnozí obyčejní lidé by si tak mohli začít klást otázku, proč se věci na bratrské Ukrajině daly posunout k lepšímu, zatímco Rusko, svírané v objetí policejního státu, zůstalo stát na místě. Samotný fakt, že ve významné sousední zemi došlo ke svržení zdiskreditovaného mocipána, zasel v srdcích ruských politických a ekonomických elit strach.

Přitom již před ukrajinskou krizí se v samotném Rusku hovořilo o očekávaném zpomalení růstu ekonomiky a o její případné stagnaci, což by probudilo z politické letargie zejména doposud relativně zajištěnou a spokojenou střední třídu. To by mohlo posloužit jako živná půda pro posílení opozičního hnutí, které dosáhlo pro režim nebezpečné popularity v letech 2011 až 2013. Tenkrát se v Moskvě a v jiných ruských městech vydaly do ulic desetitisíce demonstrantů nespokojených s Putinovou politikou v celé řadě oblastí. Obliba ruského prezidenta před ukrajinskou krizí – nehledě na kritickou kontrolu nad médii, mimořádně vysokou cenu ropy a restrikce vůči opozičnímu hnutí i jeho soustavné znevažování – několikrát klesla k 60 procentům.

Kremlologové tvrdí, že primárním cílem Putinova režimu a jeho nejbližšího okolí je udržet si moc a nashromážděné bohatství. Za tímto účelem bylo v posledních letech vygenerováno několika ideově-politických obrazů, z nichž nejdůležitějším je mýtus o Rusku jako poslední baště konzervativismu v Evropě. Ideově vyprázdněný režim, o kterém se i v odborných kruzích mluví jako o kleptokracii, tento mýtus inicioval ve snaze vymezit se vůči Západu a jeho kritice nedemokratických poměrů v Rusku, které jsou bagatelizovány jako motivované liberálními, “politicky korektními” či sociálně dekadentními postoji, dominujícími v západním světě. Nicméně přední experti na Rusko a tamní režim již od “revoluce růží” v Gruzii (2003), případně “oranžové revoluce” na Ukrajině (2004) upozorňují na paranoiu ruských elit z “barevných revolucí”, tedy směny demokraticky nesměnitelných režimů lidovou vzpourou, v postsovětském prostoru obecně a v Rusku zvláště. Pokud by byla tato revoluce úspěšná – v zemi, kde je perspektiva změny režimu v řádných volbách stále méně pravděpodobná –, znamenalo by to bezprostřední hrozbu pro vládnoucí klan a spřízněnou oligarchii.

I proto režim v posledních letech značně posílil oddíly zvláštního nasazení, zejména OMON, které mají sloužit k likvidaci možných opozičních protestů již v zárodečné fázi. Režim rovněž vykazuje stále větší toleranci směrem ke stále intenzivnějším protiopozičním excesům čečenského krutovládce Ramzana Kadyrova, jehož osobní armáda čítající několik tisíc mužů by mohla být využita k zastrašování či zničení opozičního hnutí, případně jednotlivých opozičních předáků. V posledních měsících aktivizoval režim snahy o vypovězení řady protirežimních intelektuálů ze země, případně o vytvoření takových podmínek, aby nemohli v zemi zůstat a působit. Došlo i k posílení propagandistických prvků v ruských médiích, zejména směrem k perspektivě “barevných revolucí”, které jsou údajně podporované Spojenými státy a Západem, aby podkopaly legitimní režim v Rusku, stejně jako v jiných postsovětských státech a jinde ve světě. Řada dalších nově přijatých zákonů (například umožnění tajné službě FSB, aby v případě potřeby střílela na davy lidí včetně žen a dětí, nebo zákon o takzvaných cizích agentech atd.) má rovněž sloužit tomuto primárnímu účelu: konsolidaci moci a zabránění – ať již sporadickým, či organizovaným – sociálním nepokojům, které režim vzhledem k očekávanému zhoršení ekonomické situace očekává a které by mohly snadno získat politické zabarvení.

Intervence na Ukrajině – jak během předloňského Euromajdanu, který se ruskými politickými elitami prezentoval jako vítězství fašistické junty, tak okupace Krymu a iniciování hybridní invaze v Donbasu – tak pomohly Moskvě antagonizovat ruskou veřejnost vůči lidové revoltě proti zkorumpovaným elitám. Zastánci Euromajdanu přitom byli v ruských médiích prezentováni jako loutky v rukou Američanů či zaprodanci, usilující o svržení legitimního režimu zákonně zvoleného prezidenta Janukovyče. Tento přístup umožnil posílit napříč ruskou veřejností odpor vůči projevům protirežimního odporu jako apriorně zinscenovaným Washingtonem. V podmínkách Ruska to obnáší, že je legitimní potlačit v zárodku jakýkoliv veřejný projev nevole vůči režimu – tedy i v kontextu zhoršující se sociálně-ekonomické situace –, neboť je podporován a financován Západem za účelem destabilizace Ruska, úhlavního cíle USA a jeho klíčových spojenců v rámci NATO.

Polarizace ruské společnosti, která z ruského vojenského angažmá na Ukrajině vyplývá, rovněž umožňuje Moskvě marginalizovat beztak roztříštěnou a po loňské smrti Borise Němcova oslabenou opozici. V situaci, kdy drtivá většina Rusů (mezi 85 a 90 procenty i více) podporuje ruskou anexi Krymu (a Putinova obliba je zejména v důsledku konfrontace se Západem i této anexe rekordní, kolem 86 procent), existuje málo ruských opozičních předáků, kteří mají odvahu se proti anexi postavit. Byli by totiž snadno obviněni z nedostatku vlastenectví a z toho, že jsou součástí páté kolony Západu. Toto se týká zejména prozápadní opozice, které konfrontace se Západem vzala vítr z plachet, neboť jejich liberální rétorika se zdá být kolaborantská. Není proto divu, že se Alexej Navalnyj, jeden z nejznámějších opozičníků, postavil pro anexi. Pro nacionalistické Rusy, inspirované zdánlivým “vstáváním z kolenou” své země, však přestal být zajímavý, neboť na tomto poli může těžko konkurovat “sjednocovateli ruských zemí” a “muži činu” Putinovi. Zároveň došlo k dalšímu odštěpení opozice, neboť ti, co anexi nepodpořili – například Grigorij Javlinskij, Michail Kasjanov a další –, nyní tvrdí, že nemohou být na jedné lodi s nacionalistou Navalným.

Intervence na Krymu a Donbasu navíc umožnila Putinovu režimu posílit renomé odhodlaného ruského vlastence, který je schopen i ochoten bránit Rusy také mimo ruské hranice. Vůdce, který je schopen postavit se Západu a jeho imperialistické agendě – a který se zasloužil o návrat Krymu, historicky ruského území, do lůna ruské státnosti. Neoimperiální nálady značné části ruského obyvatelstva, které by rádo vidělo svoji zemi jako respektovanou globální říši, však nebude snadné udržovat na uzdě a ruský prezident bude s největší pravděpodobností čelit potřebě tyto nálady saturovat – zejména s ohledem na zhoršující se sociálně-ekonomickou situaci. Lze tudíž očekávat, že Putinův režim bude stále víc používat viditelnější hard power – oproti soft poweru, kterou upřednostňovala v předchozích letechzejména v postsovětském prostoru, ale i mimo něj, aby udržoval při životě obraz Putina jako silného vůdce.

Existuje jen málo ruských opozičních předáků, kteří mají odvahu se proti anexi Krymu postavit. Byli by totiž snadno obviněni z nedostatku vlastenectví a z toho, že jsou součástí páté kolony Západu. To se týká zejména prozápadní opozice, které konfrontace se Západem vzala vítr z plachet, neboť jejich liberální rétorika se zdá být kolaborantská.

Intervence na Ukrajině rovněž Putinovu režimu umožnila, aby připsal západním sankcím zhoršení ekonomické situace, očekávané již před ukrajinskou krizí. Sankce je potřeba ustát i za cenu utahování opasků. V sázce je totiž budoucnost Ruska jako samostatného a mocného státu. Nebýt ukrajinské krize a z ní plynoucího (a Moskvou nesmírně zvýrazňovaného) povědomí o konfrontaci se Západem, zodpovědnost za zhoršenou sociálně-ekonomickou situaci v zemi by padla na současný režim. Kdežto teď může režim poukazovat na to, že zhoršující se situace je důsledkem západních snah o “potrestání” Ruska v situaci, když národnímu lídrovi šlo o pouhou sebeobranu před alianční rozpínavostí – a o obranu krajanů ohrožených ukrajinskými fašisty. Ti, kdo by proti zhoršení sociálně-ekonomické situace v Rusku protestovali, mohou být obviňování z nedostatku vlastenectví, tedy vlastnosti, kterou nedávno označil Putin za státní ideologii země. Koneckonců, jak naznačil moskevský patriarcha Kirill, spřízněný s Kremlem a politickými elitami, život ruského člověka nikdy nebyl ani nemá být o blahobytu.

autor: Emil Souleimanov | 22. 2. 2016 12:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama