Neuvěřitelné věci se dějí v Turecku, v zemi, která je adeptem na bezvízový styk a členství v Evropské unii a která je mnoho let významným členem NATO. Probíhá tam stalinistický převrat, likvidace demokracie v přímém přenosu. Prezident Recep Tayyip Erdogan se bleskově, během hodin, mění v diktátora, který může absolutně cokoliv.
Realita je zřejmě taková, že tento muž jen obnažuje, kým skutečně byl už delší dobu. Jeho ataky proti novinářům a nevládním organizacím ukazovaly dlouho, s kým má Brusel tu čest. Jenomže Erdogan využívá výhodné vyděračské pozice díky uprchlické vlně. Nejen vojenský puč, i uprchlíci jsou pro něj evidentně "darem od Alláha".
Člověk, který zažil komunistický režim, vidí jasně, odkud čerpá inspiraci. V Turecku po pokusu o převrat rozjel čistky. Brutální, neskutečně rozsáhlé a nepochybně předem připravené čistky. Připomíná to rok 1948 v Československu, Vítězný únor (v Turecku Vítězný červenec). Erdoganův režim se sice navenek nemění, ale najednou jako by se beran svlékl a pod šaty cenil zuby vlk.
Evropa reaguje především na fakt, že Turecko možná zavede trest smrti. V parlamentu k tomu má většinu. Čistky, věc nepochybně nezákonná, nedemokratická, nepřijatelná a mající okamžitou platnost, tak silný ohlas nevzbuzují. Chyba. Jsou jasným znakem změny režimu, přechodu k diktatuře erdoganiátu. (Nikoli proletariátu, i když Erdogan šikovně využívá lidové popučistické podpory.)
Evropská reakce? Eurokomisař Johannes Hahn řekl, že turecká vláda využívá zátahů proti osnovatelům puče k likvidaci svých politických odpůrců. A že seznamy osob, jež jsou nyní masově zatýkány, byly zjevně připraveny před pučem. Obavy ze zatýkání (nikoli z čistek) sdělila Erdoganovi i kancléřka Angela Merkelová. Zdůraznila ovšem, že jde hlavně o nepřijatelnost trestu smrti, se kterým Ankara zřejmě počítá.
Čistky přitom nabraly obludných rozměrů. A stále pokračují. Zatčeno bylo 7543 lidí, také 6038 vojáků, 755 soudců a prokurátorů, 650 civilistů a sto policistů. Na tři tisíce soudců a prokurátorů byly vydány zatykače. Bylo odvoláno devět tisíc státních zaměstnanců v regionech včetně třiceti guvernérů provincií. Vyhozeno bylo 8777 zaměstnanců ministerstva vnitra a dalších úředníků. Na ministerstvu financí přišlo o místo kolem 1500 úředníků.
Čistky připraveny předem a nelegální
To se odehrálo den po puči. Další den čistky pokračovaly. Zasáhly státní aparát a školství. O práci přišlo 257 zaměstnanců úřadu premiéra a 492 členů úřadu pro dohled nad náboženskými záležitostmi. Ministerstvo školství vyhodilo 15 200 zaměstnanců a 21 tisícům učitelů v soukromých školách odebralo licenci. (Provozovatelé soukromých škol jsou většinou stoupenci duchovního Fethullaha Gülena, kterého Erdogan vydává za strůjce puče.)
Země, která toto provádí, nemůže být partnerem Bruselu nebo NATO. Není možné před takovou zvůlí zavírat oči. Rychlost čistek jasně svědčí o dvojím. Za prvé musely být připraveny předem, musely existovat seznamy lidí určených k "likvidaci". Ty nedáte dohromady přes noc.
To ovšem ještě neznamená, že puč zosnoval Erdogan. Mohl jen využít vhodné situace. Ale zároveň ta "předpřipravenost" posiluje domněnku, že puč mohly uměle vyvolat tajné služby, aby prezident zemi ovládl.
Druhý podstatný fakt: vyházet či pozatýkat ty tisíce lidí z různých oborů za dva tři dny, to nemůže probíhat legálně, podle zákona. Je to absolutně vyloučeno. Právo je v Turecku nepochybně, viditelně odstaveno na druhou kolej, v podstatě přestalo platit.
Probíhá to podobně jako po komunistickém převratu v Československu. Na začátku čistek, likvidace odpůrců (to znamená z velké části nikoli pučistů, ale zastánců demokracie!), se režim zbaví slušných soudců a prokurátorů. Nahradí je svými lidmi, kteří budou žalovat a soudit po erdoganovsku. Klidně, bude-li to žádáno, budou požadovat a vynášet tresty smrti.
Důležitá je i výchova, masáž, dětí. Erdogan plánuje na roky dopředu. Proto ten brutální atak na učitele. Klíčové je ovládnutí státní správy. Kdyby žil Stalin, Erdogana by pochválil, obdivoval za tu rychlost. A ruský prezident Putin ho najednou podporuje...
Vstřícné gesto směrem k Putinovi
Jedna věc je Turecko uvnitř, země, která se díky Mustafovi Kemalovi Atatürkovi dala na cestu oddělení státu od islámu, ale teď, pod Erdoganem, couvá zpátky někam k sultanátu, k diktatuře. Turecko je stále moderní země, kde žije mnoho vzdělanců, lidí západního uvažování. Teď jsou pronásledováni. Budou utíkat.
Druhá věc je Turecko coby zahraniční partner. Jak víme, partner vyděrač. Jak se zachová Unie? Zavře oči a bude tiše poskytovat azyl Turkům, kteří prchnou před totalitou? Nebo se postaví na zadní a pokusí se Erdogana zbrzdit? Nechá se EU vydírat tím, že Turecko otevře stavidla a pustí k nám uprchlíky z táborů? (Dělalo to donedávna.)
V Unii se láme chleba. Diktátorský režim nelze akceptovat. Jako na talíři nyní vidíme jeho podobu: zatýkání, čistky, hrozba trestu smrti. Skousneme to, my, demokrati v EU? Co řekne český premiér Sobotka, bude hlasitě bránit desetitisíce lidí pronásledovaných v Turecku? Nebo si na demokracii vzpomene, až zas jednou pojede do Washingtonu (pokud tam už ovšem nebude trůnit Donald Trump)?
Stejný problém má NATO. Na puče v Turecku je zvyklé, za dobu pobytu země v Alianci tam proběhly tři. Ale může zůstat členským státem diktátorský režim? Podle všech principů NATO nikoli. Rozjede se však velký diplomatický boj o udržení Turecka v NATO, velké "my nic nevidíme". Erdogan má zase lepší pozici, z Turecka je bombardován Islámský stát, Turecko je klíčový prvek Aliance.
Jeden velmi významný detail, který ukazuje, jak to Erdogan hodlá hrát mezinárodně. Ve vazbě po puči skončili dva vojenští piloti, kteří loni v listopadu sestřelili nad turecko-syrskou hranicí ruský bombardér. Starosta Ankary Melih Gökçek prohlásil, že se jeden z pilotů účastnil puče. Prý byl členem hnutí Fethullaha Gülena.
Není třeba mnoha znalostí, aby pozorovatel viděl, oč jde. Prezident Erdogan se zbavuje odpovědnosti za sestřelení ruského letounu a dělá vstřícný krok, vypočítavou úklonu k Rusku a Putinovi. Nelze si představit, že by pilot sestřelil bombardér jen o své vůli, jistě měl svolení. Ale to je fuk. Jako oběť se hodí. Má smůlu.
Erdogan Evropské unii i lidem v NATO ukazuje: když budu chtít, dám to dohromady s Putinem. Tak mě nechte, ať si dělám, co chci, v "mém" Turecku a v mém prezidentském paláci, který se rozkládá na čtyřech čtverečních kilometrech a jehož stavba stála více než 16 miliard korun. (Co by byl diktátor, sultán, bez paláce, že.)
