Český fotbal je důvěryhodný jen pro každého čtvrtého fanouška, ukázal nejnovější průzkum. O názoru těch, kdo nefandí, se nezmiňuje. Ale i tak je důvěra ve fotbal nižší než například v Poslaneckou sněmovnu. Dokonce i kožený Senát je věrohodnější než nejrozšířenější lidová zábava.
Příčiny krize důvěry jsou u kopané samozřejmě komplikovanější než v případě politiky. Ale najdou se i společné faktory. Netvrdím, že následující příklad je pro obraz fotbalu v očích veřejnosti rozhodující, ale vypovídací hodnotu rozhodně má. Pro mě tedy určitě.
Fotbalová asociace v těchto dnech tlačí českou spolukandidaturu na mistrovství Evropy 2020. Očividně na ni přitom nemá. Nejdřív žádala po vládě peníze („finanční záruku“) na přestavbu stadionu na Strahově. Fotbalový Temelín byl zamítnut, tak se pozornost bafuňářů upjala k „dostavbě“ (zvýšení počtu míst o 60 procent) stadionu ve Vršovicích, o kterém není jasné, komu ve skutečnosti patří (že opravdu kladenskému advokátovi Slavíčkovi, snad nevěří ani ten poslední hooligan).
Příběh stadionu v Edenu, kterému se ze zvyku pořád říká slávistický, je od počátku jedním velkým neprůhledným kšeftem. Ve kterém mimo jiné utopily několik set milionů pražské radnice. Teď je – ale pozor, pořád se nic oficiálně neví – za dveřmi ruský investor, který by si chtěl pořídit Slavii i se stadionem. Bohužel, momentální bída červenobílých na trávníku se pojí s tím, jak je spravován klub a svatostánek, na kterém hráči balancují nad sestupem do druhé ligy.
Solidní, věrohodná fotbalová asociace by se takovému temnému souručenství – Aleš Řebíček si na koupi Slavie půjčil od dětí, bankrot Key Investments zapadá prachem, vlastnictví stadionu přechází z jedné zvláštní firmy na druhou a Rusové tu vlastně nejsou, asi jako na Ukrajině – vyhnula. Dala by najevo despekt. Notabene v situaci, kdy jde o Slavii, tedy klub a jméno, které je součástí rodinného stříbra, sportovního i kulturního.
Fotbalový svaz by měl tlačit na to, aby si Slavia uspořádala svůj byznys a aby bylo jasné, do čí kapsy fanoušci přispívají, když si na jejích domácích zápasech koupí párek. Tohle fotbalovou vládu ale zjevně netrápí. A když investor X slíbí miliardu na zvětšení stadionu, nemá problém si s advokátem Slavíčkem plácnout. Není divu: Miroslav Pelta je ze stejného těsta jako drtivá většina důležitých lidí kolem fotbalu.
Pražský magistrát v úterý ukázal pud sebezáchovy, když se odmítl na projektu nového Edenu a Eura 2020 podílet, respektive dát mu jakékoli záruky. To by znamenalo konec kandidatury: snad není příliš smělé doufat, že ani v Praze není možné budovat o 14 tisíc sedadel větší stadion bez souhlasu radnice.
Město po minulých zkušenostech - nejen s Key Investments - naprosto logicky nevěří tomu, že by akci Stadion mohlo jen spokojeně přihlížet a těšit se spolu s fanoušky, aniž by to pražskou pokladnu stálo korunu. To je kuriózní představa dokonce i v případě, že by rekonstrukce vyšla skutečně jen na miliardu – nebo snad odvážný investor chce nést i náklady na infrastrukturu a komunální servis, počínaje parkováním a dopravou?
Značka Euro je pořád dobrá. Nehledě na to, že se předloni hrálo na Ukrajině, které by dnes pořadatelství nikdo nepřidělil. Euro by bylo dobrou reklamou i pro stadion v Edenu, i pro Prahu. Ale jen za předpokladu, že celý byznys kolem bude mít transparentně evropskou úroveň. Hlavně vědět, na čem jsme. Nejen diváci, možná i UEFA by ocenila informaci, jestli se má hrát na ruské, nebo evropské půdě, komu se platí vstupné a čí to byly peníze. Zesměšnit se, zesměšnit nás, to důvěře vážně nepomůže, ani v roce 2020.
