Podívat se v televizi na Eurovision Song Contest, krátce Eurosong, se rozhodně vyplatí. Zaprvé proto, že formát písničkové soutěže (jde o původní písně, ne SuperStar) u nás upadl v zapomnění. Lyry, kotvy, palcáty a další festivalové propriety zapadají prachem. Zadruhé, jde o historicky nejúspěšnější projekt evropské integrace a rozšíření - existuje od roku 1956, už se ho účastní i Ázerbájdžán nebo Austrálie a vloni se dívalo 180 milionů lidí. Takže je dobré si ověřit, oč běží.
Summit evropského showbizu – v úterý a ve čtvrtek byla ve Vídni semifinálová kola – má oproti těm bruselským nepopiratelnou výhodu: a to tříminutový limit na každé vystoupení, který je často také hlavní kvalitou soutěžních skladeb. Takže spíš než Brusel vidíme jakési Valné shromáždění OSN. Skvělé je, že to odsejpá, sedmnáct soutěžících zemí odzpívalo za půldruhé hodiny, i s upoutávkami z alpských exteriérů.
Ti nejsilnější, jako Německo, Francie či Británie, se skrz žádné semifinále trmácet nemusejí a postupují automaticky. V tom je naopak Eurosong Evropské unii velmi podobný.
Jak jdou vystoupení za sebou, po Litvě Irsko a po Irsku San Marino, Černá Hora, Norsko, Kypr a tak dále, člověka napadá, jestli přece jen opravdu není na nějakém důležitém jednání. Jako by jeho účastníci pracně hledali konsensus, kde spočívá nejmenší společný jmenovatel europopu. Zlatý standard líbivosti, univerzální kýč. Čili: nuda jako na summitu.
Výsledkem je defilé nyvých, předčasně zestárlých umělců, bohužel tu a tam s pohybovými dispozicemi, proti kterým je Karel Gott ve Slaném králem sambodromu. Ani větrák čechrající vlasy a závoje, ani důmyslné nájezdy kamer to nezachrání. Čest výjimkám. Izraelský zpěvák tančil, švédský favorit zaujal choreografií à la Laterna magika a jedním z mála zapamatovatelných refrénů. Aspoň tak. Jinak je obtížné rozeznat jeden utahaný ploužák od druhého. ABBA (vítěz 1974) byla bohužel jen jedna.
Kromě toho to prakticky všichni berou příšerně vážně. Ironii, fórek aby člověk pohledal. No prostě summit. Nebo casting nějakého zásadního muzikálu.
Zaujme ten, kdo je na první pohled jiný. Na summitu stačí, když si ministr Varufakis vezme koženou bundu, a o ničem jiném se nemluví. V Eurosongu musíte přitlačit víc. Že ujeté věci fungují, je všeobecně známé, a překvapí, jak málo se tahle zkušenost využívá – jestli si někoho z minulých ročníků diváci pamatují, pak určitě finské strašidelné metalisty (vyhráli), ruské bábušky (byly druhé) a samozřejmě rakouského transvestitu Conchitu Wurst (vyhrál/a). Vousatá umělkyně s perfektním dámským make-upem je očividně perspektivním symbolem, tváří Eurosongu i do dalších let. Skvěle reprezentuje bizarní šmrnc celé soutěže.
Neboli: proč Eurosong, na rozdíl od Evropské unie, lidi docela baví? Upjatý je sice v podstatě taky, ale o to víc tu vyniká, když si někdo dovolí – v rámci možností – pravidla průměru porušit a ulítnout. To se počítá, velmi. (Samozřejmě existují i úplně prosté důvody, jako je národní hrdost, soutěživost, setrvačnost oblíbené televizní zábavy. Ale potěšení z vyšinutosti a jeho sdílení je tam rozhodně taky.)
Zlí diplomatičtí jazykové někdy tvrdí, že ve světě „nejsme ničím zajímaví“, a česká tříminutovka na letošním europódiu se bohužel nesla v podobném duchu. Duu Marta Jandová a Václav Noid Bárta se nedá vyčíst nedostatek nasazení, ale jejich performance byla přesně z těch zaměnitelných, o kterých je řeč výše. Navíc, v oboru těžce milostných etud nás vůči konkurenci handicapoval i věkový průměr páru.
Co s tím? Jak konečně prorazit, jak to zařídit, aby si nás zahraničí (Češi pro Čechy hlasovat nesmějí) všimlo? Jedni tvrdí, že nejlepším představitelem ujetého entertainera je Dan Nekonečný, ale ten už tam byl - a nevyhrál. Druzí navrhují nahradit příště Václava Bártu Vítem Bártou a Martu Jandovou Kristýnou Kočí. Mám lepší nápad. Když je napřesrok těch 700 let, ať Evropa vidí: Naše české království je krajina Tvý matky / Bůh ukázal prstem: tahle země bude svatá. / Praga caput regni na trůn navrátí se zpátky, (jako) věčná hvězdná brána kde jsou odemčený vrata. To musí klapnout. Žito jako Conchita. Wurst.