Poslanec ANO Jiří Zlatuška předkládá ve Sněmovně návrh zákona o důstojné smrti, tedy o eutanazii. Profesor, informatik, bývalý senátor, bývalý rektor Masarykovy univerzity, osoba vážená a konající zjevně s rozmyslem a po zralé úvaze.
Návrh legalizovat u nás eutanazii je odvážný. Žijeme v českém, poněkud zastydlém či "zastaveném", nepříliš pohyblivém, proměnném, pružném prostředí. Podstatný je přitom fakt, že jde o legalizaci. Jinými slovy: ono se to neoficiálně, nelegálně dávno děje.
Lékaři prostě občas uznají: léčba, udržování při životě už nemá smysl. A buď přestanou intenzivně léčit, a tím jaksi "dovolí" pacientovi umřít, dovolí smrti vstoupit do těla, nebo jinak zařídí, aby se sužovaný pacient dočkal konce. Nemůžeme to doložit, ale víme to.
Jeden takový příklad použil i Jiří Zlatuška v rozhovoru s Bohuslavem Svobodou. Tedy s poslancem ODS, gynekologem, porodníkem, bývalým děkanem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a bývalým primátorem Prahy. Mluvili o eutanazii (dobré smrti), o jejím uzákonění, s Martinem Veselovským v DVTV.
Dva politici se zásadně rozdílným pohledem na věc. A přece předvedli debatu, slušnou, klidnou, věcnou. Svoboda mluvil emotivněji, Zlatuška s větším odstupem. Ani jeden nevytáhl ekonomický aspekt věci, tedy to, že udržování těžce nemocných při životě je drahé. Nulový populismus. Jen dva různé osobní pohledy, které obsahují zásadní pro a proti, jež se k "dobré smrti" vážou.
V čem se ti dva diametrálně liší? Informatik je přesvědčen, že pacient má právo rozhodnout, zda chce umřít. Kdežto Svoboda, i když by to otevřeně nepřiznal, pacienta, těžce nemocného člověka, jako lékař tak trochu "vlastní". A hájí, dokonce i proti nemocnému, svá práva.
Jiří Zlatuška o eutanazii řekl: "To není věc lékařská, to není věc toho, co věda může, nebo nemůže. To je věc toho, do jaké míry ten, koho se to týká, je s představou lékařů (pozn. red.: držet ho zuby nehty, za každou cenu při životě) srozuměn."
Zásadní argument Svobody: eutanazie jde proti lékařské etice. "Česká lékařská komora přijala lékařský etický kodex, který eutanazii naprosto jednoznačně odmítá... Lékař je povinen celou svojí činností usilovat o prospěch pacienta. A v okamžiku nevyhnutelné a neodvratitelné smrti musí vykonat všechno pro to, aby ta smrt probíhala důstojně."
Eutanazie jako projev úcty k životu
Svoboda se taky obává, že jakmile bude zákon přijat, lékaři budou čelit obrovskému tlaku, aby eutanazii provedli. Třeba od příbuzných. Opakuje: "Člověk nemá právo nikomu život brát."
Zlatuška oponuje: zákon je postaven tak, že žádný lékař nemůže být nucen, aby se na eutanazii podílel. "Dobrou smrt" nelze vykonat bez vědomého prohlášení pacienta, že ji chce. Od jeho prohlášení musí uběhnout jistá doba, kdyby si to rozmyslel. Během minimálně čtyř týdnů může vzít volbu smrti zpět.
Svoboda naproti tomu dodal: "Pacient nemůže rozhodnout za mě, že mu ukončím život. To nelze. Lékař musí mít stejná práva, už to konečně jednou pochopte." (Míněno právo odmítnout pacientovi umožnit zemřít, nebo ho legálně zabít.) Mluví o důvěře mezi lékařem a pacientem: "Musí vědět, že ho nikdy nezahubím. Že mám na mysli jen jeho prospěch, nic jiného."
Co je "prospěch" pro nevyléčitelně nemocného, trpícího muže či ženu? Trpět dál? Umřít? A znovu ta zásadní otázka: může lékař rozhodovat za něj, dokonce proti jeho výslovné, vědomé vůli?
Podle Svobody je nejslabším místem návrhu zákona "definice bezvýchodné, neřešitelné situace a silného přání pacienta". Lékař věří vědě, mluví o "explozi nových léků", co nejde léčit dnes, může jít zítra. A zpochybňuje, že pacient vědomě, doopravdy touží zemřít. (To je ten moment, kdy ho jaksi začíná vlastnit, rozhodovat za něj.)
Je to debata o těle a mysli. Nikoli o duši. O té neopadlo ani slovo. Ani předkladatel, ani odpůrce nevyslovili slovo víra. Debatovali jako "hmotaři", jako lidé, kteří nevěří, že by život mohl pokračovat po smrti.
Lidský život je dnes díky lékařům nemálo prodlužován. Potkáváte velmi staré lidi, kteří ani nejsou vážně nemocní, ale už je nebaví žít. Život a zdraví pro nás hrají klíčovou roli, není nic cennějšího. Ostatně i mnoho křesťanů eutanazii odmítá stejně jako Svoboda: člověk nemá právo život brát, není jeho pánem.
Jenomže díky lékařům prakticky zmizela "přirozená smrt". Někdo, kdo by dávno umřel, dávno nežil, přežívá dál jen díky přístrojům a lékům a péči a nikdo se ho neptá: Chceš to? Známe ty situace ze svých rodin. Lidé měsíce a roky ležící v nemocnici.
Chápu argument Svobody, že jako lékař nekývne na eutanazii. Bere svoji profesi vážně. A ještě víc chápu argument Zlatušky, že člověk má právo o své smrti v určitém momentu rozhodnout.
V momentu, kdy pro své okolí ztrácí smysl, kdy by měl být přirozeně mrtvý. Myslím, že lékař nemá právo jeho tělo dál násilně držet při životě, který snad ani životem, jak on ho vnímá, není. Eutanazie může být paradoxně projevem úcty k životu. Projevem svobody.
