Krajan obdivovaný i odmítaný. Bernd Posselt hraje v české debatě hned několik rolí. Pro některé je to zlý sudetský Němec s patkou na čele, ze které jeho kritici vyvozují podobu s Hitlerem a jedním dechem kritizují jakékoli dorozumívání se sudetskými Němci. To se lze občas dočíst v komunistických Haló novinách, kde k tomu ještě existuje neochvějná pozice odmítání otevřenějšího pohledu na historii.
O tom, že do dnešní debaty o migraci vyhnání milionů sudetských Němců patří a že v naší zemi vznikl impulz k často násilnému rozloučení se staletými generacemi spoluobčanů, se moc nediskutuje. Také se nerozlišuje mezi nacistickými pachateli (za těmi se většinou v květnu 1945 jen zaprášilo a byli pryč) a normálními sudetskými Němci, kteří například pomáhali při pochodech smrti na jaře 1945 zuboženým obětem (mj. ženám mezi Chebem a Volary) a pak se v českých knihách objevují jen jako sedláci s lopatou, kteří Američanům pomáhají vykopat mrtvé. Jejich slova nikdo nikde necituje. Mnozí naši bývalí spoluobčané také nechtěli opustit své krávy, které by, nepodojené, dostaly zánět vemene. Nebyla to žádná primitivní motivace, ale pozice řádného hospodáře.
Teď se svou knihou Příběh ozývá syn bývalého majitele továrny na lepenku z Jablonce nad Nisou, sudetského Němce, za kterého, když jeho rodina měla odejít, české dělnice továrny dokonce stávkovaly - aby zůstal a řídil továrnu. Posseltovi nakonec museli Jablonec opustit a Bernd se narodil v roce 1956 v Pforzheimu v Bádensku-Württembersku.
Asistent hlavy habsburské rodiny
Bernd Posselt se v knize ukazuje jako rozený vypravěč, ať už píše o tom, jak naši spoluobčané ze Sudet vařili s česnekem, který v říši pár let před jejich připojením Hitler zakázal jako židovské koření, nebo vypráví o opravdu historických periodách a záležitostech. Posselt se jako mladý muž stal asistentem Otto Habsburského, o kterém je v knize celá kapitola. V ní se dozvíme, jak "následník trůnu" - jako batole zvěčněný na fotografiích s císařem Františkem Josefem I. - coby mladý muž vyhodnocuje pozdější politický vývoj Evropy. Zůstal zastáncem pestrosti - tedy tradice starého multietnického mocnářství. Vstoupil do Panevropské unie hraběte Coudenhove Kalergiho, po kterém zaujal místo jejího předsedy. Oba museli před Hitlerem utéct. Otto Habsburský se pak v roce 1979, po zavedení přímé volby poslanců, stal členem Evropského parlamentu a v této pozici zůstal dvacet let. Posselt vedl jeho kancelář a pak se i sám stal členem EP. Otto se zastával i práv občanů zemí, které do roku 1989 patřily k sovětskému bloku, a v létě 1989 organizoval se svým vedoucím kanceláře i se svou dcerou Walburgou takzvaný Panevropský piknik, při kterém se stříhaly dráty na maďarsko-rakouské hranici a stovky lidí uprchly na Západ.
Federalizace a práva menších skupin
Posselt jako zastánce federalizace Evropy v jedné z kapitol rozvíjí i koncepci nutné péče o různě definované menší skupiny. Sudetské Němce Posselt v historii nevidí jako menšinu, ale jako národnostní skupinu (Volksgruppe). Ale jsou zde i menší skupiny definované jazykem, které žijí uvnitř jiného jazykového prostředí. Tak se do knihy dostává i lužický Srb, bývalý saský ministerský předseda Stanislav Tillich, který začínal jako člen Evropského parlamentu a seděl tam vedle Posselta.
Posselt při tom rozvíjí ideu, že celá Evropská unie má být "vlastí složenou z vlastí". Pocit příslušnosti je z tohoto pohledu vícevrstevný. Argumentuje i na příkladu dlouhodobých problémů ve Španělsku, kde se stále rozvíjí debata o slučitelnosti dvou úrovní: centrální se státním národem Španělů, a jazykové, tedy s jazykovými národy Kastilců a Katalánců. Posselt tvrdí, že slučitelné jsou a že se nerozhodujeme ani mezi "národem" a "Evropou". Podle něj jsou pro nás důležité obě perspektivy současně. Pro malé národnostní skupiny je to významné, protože centralistický systém jim hrozí permanentním přehlasováváním. Posselt argumentuje i německým federalismem, o kterém víme, že na Západě po válce vznikl na základě historických kořenů jako jakási pojistka proti ústřednímu ovládání země, které za nacistů vedlo ke katastrofám.
Není to volební boj
Bernd Posselt se svou knihou cestuje po Evropě; do Prahy, kde se diskuse o knize konala v Knihovně Václava Havla, přijel z Vídně, a příští prezentace byla hned nato v Berlíně. Posselt sice na jaře znovu kandiduje do Evropského parlamentu, takže by se "turné" dalo označit i jako součást volebního boje. Ovšem text sám je takovému pojmenování vzdálený: je to široká prezentace toho, co my Evropané máme společného. Nevyhýbá se ani aspektům společné evropské zodpovědnosti, například v oblasti Balkánu, kde Posselt sám působil. I když ve své politice občas chyboval - podporoval například dnes již dávno odsouzeného chorvatského ministerského předsedu Ivo Sanadera - a dodnes nenachází politický odstup k autoritativnímu premiérovi Orbánovi, jeho politická orientace nemá podstatný vliv na jeho hodnocení historických kořenů Evropy a na jeho nadšení pro věc samou.
A není to politický boj
Posselt, politik CSU, v knize přitakává i mínění lidí očividně jiné politické orientace. Například když je řeč o sociálním demokratovi Volkmaru Gabertovi z Drahůnek u Teplic, který byl za války v londýnském exilu a v sedmdesátých letech se mohl stát bavorským ministerským předsedou. Posselt pozitivně hodnotí i politoložku Ulrike Guérotovou, která studuje možnosti evropských demokratických mechanismů a počítá se spíš k umírněné levici. Kniha překvapí hlubokými znalostmi, ale i nalézáním kontextů v oblastech, kde značná část politických elit hledá jen vlastní prospěch. Například elit českých, které blábolí o "suverenitě" tam, kde jim hrozí jen kontrola jejich podvodů nezávislými institucemi, které máme společné s ostatními Evropany.
