Ve čtvrtek bylo Mikuláše, večer předtím po českých ulicích chodili svatí ve vysokých, kněžských čepicích s bílými anděly a černými či rudými čerty, navštěvovali rodiny, nosili dárky, strašili, děsili. Čerti u nás fungují jako prevence, "jestli budeš zlobit, tak si tě odnese v pytli".
Mikuláš s čertem a andělem představují tradici, jež se v silně nevěřícím českém národu kupodivu (nebo vlastně logicky) suverénně udržela a pokračuje dál. Zajímavé je, co se nachází pod touto tradicí, jaké si udržujeme, ba pěstujeme představy o "temné straně síly", zlu, nebezpečí jiného druhu, jiné kvality, které nepřičítáme sobě, ale námi neovládaným silám.
Chodil jsem minulý týden, ještě před Mikulášem, po ulicích a ptal se cizích lidí: "Existuje ďábel?" Čekal jsem, žiju přece v Česku, ne v Polsku, nebo na jiném kontinentu, že zdrcující většina dotázaných ihned a jasně odvětí: "Nesmysl, neexistuje, jsou to pohádky pro děti." Omyl. Pochopitelně jsem oslovil jen malý zlomek okolojdoucích, okoložijících, leč odpovědi se podobaly jedna druhé a tvrdily, že ďábel existuje. Postoje odpovídajících se daly rozdělit do tří různě velkých, různě frekventovaných kategorií.
Ptal jsem se asi třiceti naprosto náhodně vybraných (stanice metra, ulice, kino, průchody) lidí ve věku od zhruba pětadvaceti do více než sedmdesáti let. Někteří mi dovolili si jejich odpovědi nahrát, abych je mohl citovat, někteří sice ihned odpověděli, ale nahrávání odmítli.
Jen dva lidé z těch více než třiceti (ano, vím, není to žádný reprezentativní vzorek) odpověděli jasně a bez pochyb, že žádný ďábel neexistuje. Asi padesátiletý pán na otázku "existuje ďábel?" odpověděl: "Já myslím, že ne. Protože kdyby byl, tak by to bral šmahem a byla by nějaká spravedlnost." Zarážející a české (ozvalo se to vícekrát) je, že symbol zla může být vnímán i jako "spravedlnost" (míněno zde zjevně jako odplata).
Všichni ostatní celkem bez váhání (na otázku nebyli připraveni, šli na nákupy nebo z práce, neměli tušení, že bude řeč o temných silách), samozřejmě odpověděli, že ďábel existuje. Asi polovina ho umístila mimo sebe. Čtyřicetiletá paní pijící sama kávu v kině Světozor: "Ďábel na sebe bere různé podoby a pro každého může být jiný. Já jsem si absolutně jistá, že už jsem ďábla potkala několikrát a vždy měl na sobě lidskou podobu. Takže nějaký zlý člověk."
"Nachází se v nitru nás samých"
Nejstarší dotázaný pravil, že ďábel "existuje v těle, ale jinak jsou ďáblové i lidi, takovejch jsem si zažil dost". Další muž rovněž nepochyboval: "Já si ho představuju jako duchovou bytost." Jako člověka? "Ne, ne, ne, jako zlo." A to vstupuje do lidí, nebo funguje samostatně? "Lidi se mu otevřou. Pustí ho do sebe." Existuje protipól? "K ďáblu neexistuje protipól a možnost se mu otevřít je v každém člověku." Potkal jste lidi, kteří se mu otevřeli? "I já se otvírám zlu a je to špatně, že jo, ale jsme lidé slabí."
Takto odpovědělo několik mužů i žen, ďábel je mimo, má však možnost do člověka vstoupit, pokud se mu otevře, pokud mu to dovolí. Podobně uvažující nebyli s to ďábla nijak popsat, nechtěli ho popisovat, představují si ho spíš jako "působení", jako "sílu", která vlaje, táhne světem, nabízí se, velmi často uspívá a oni s tím mají osobní zkušenost.
Mladá černoška z Afriky žijící v Praze sdělila, že je křesťanka a věří "v Boha, existuje dobro, tedy i zlo. Někdo žije v dobru a někdo žije ve zlu." (Ta jediná sdělila, že je věřící, jinak nikdo.)
Třetí skupina, podobně velká jako ta druhá, která ďábla umísťuje mimo člověka, odvětila, že ďábel (zlo) sídlí přímo v nás, nikoli kdesi mimo. Mladá paní s malým dítětem, Ruska, herečka, vysvětlila, že "ďábel existuje, nachází se v nitru nás samých, sídlí v nás i světlo i tma a to, na co obracím svoji pozornost, to se v nás potom projevuje. Sami můžeme být ďáblem. Jestli existuje, pak uvnitř člověka."
Anglicky hovořící mladá žena, fotografka, o ďáblovi s naprostou jistotou prohlásila: "Myslím, že on, či ona existuje v každém z nás neustále, po celý život, ať už si to uvědomujeme, nebo neuvědomujeme. Je v nás buď tma, nebo světlo." Máte s ním či s ní nějaké zkušenosti? "Ano, přímo ve mně, těch bych našla nejvíc."
Později jsem se o té minianketě bavil se dvěma lidmi, jeden je nevěřící psycholog, druhý evangelický farář. Ač z úplně opačného zorného úhlu, oba řekli: To je dobré. Proč, ptal jsem se, proč je dobré, že lidé jaksi samozřejmě věří na ďábla? Protože rozlišují dobro a zlo, vysvětlili mi oba, a rozlišovat dobro od zla znamená, že existují nějaké hodnoty, a ve společnosti, která vnímá hodnoty, se dá žít.
Ďábel tedy podle duchovního i psychologa souvisí s hodnotami, jasné pojmenování zla mimo sebe, ale především v sobě samém, dělá život snesitelnějším, přehlednějším, zvladatelným. Málem bych řekl "ať žije ďábel", ale ne, neřeknu to.
