Hlavním úkolem diplomacie je podpora exportu a přílivu investic, tvrdí prezident Miloš Zeman a po něm tuto mantru opakují neúnavně mnozí jiní.
Vskutku, obchod se zbožím a službami se u nás podílí ze dvou třetin na tvorbě hrubého domácího produktu, Česká republika má velmi otevřenou ekonomiku. Prosperita země tedy nezávisí tolik na domácí poptávce, ale především na schopnosti konkurovat v mezinárodním měřítku a odolávat vnějším šokům a ekonomickým výkyvům. Rizika závislosti na mezinárodním obchodu zvýrazňuje velká koncentrace exportu zboží na strojírenské výrobky, z nichž polovina připadá na automobilový průmysl.
Zahraniční investice nepochybně posilují konkurenceschopnost české ekonomiky, jejich příliv přináší nové příležitosti, i když jejich možný odchod je na druhé straně rizikem. Podpora exportu a přílivu investic jsou pro českou ekonomiku velmi důležité úkoly, ale nejsou to diplomaté, kdo mají v rukou kouzelné nástroje na jejich plnění.
Odkud ta fascinace vysokým růstem v některých rozvíjejících se ekonomikách? Vždyť souhrnný objem českého exportu do Brazílie, Ruska, Číny a Indie (BRIC) je menší než vývoz do Polska.
Úspěšný export byl odjakživa věcí šikovných obchodních zástupců, kteří měli konkurenceschopné zboží. Připomeňme známý příběh kreativních pracovníků obchodního oddělení, kteří spojili svou práci s cestovatelskou vášní - co pro propagaci Tatry udělali Hanzelka a Zikmund, je dostatečně známo. Tato země produkovala před válkou (a ještě pár let po ní) výrobky světové úrovně a byla schopna je vyvážet do všech kontinentů. Pak přišla v několika vlnách o průmyslníky a zkušené zahraniční obchodníky. Dalo by se dokonce říci, že se jich systematicky zbavovala. Kolik schopných obchodníků bylo zavražděno za války, kolik jich uprchlo mimo Evropu po válce, kolik jich bylo odsunuto, kolik jich emigrovalo na Západ po únoru 1948 a po srpnu 1968, kolik jich stálo před soudem v 50. letech, kolik obchodníků se objevilo pouhým rozhodnutím strany během normalizace. Je dobře známo, že Baťa míval po světě stovky obchodních zástupců, které si předtím od píky vychoval a vzdělal. Kolik našich podniků se systematicky věnuje přípravě obchodních zástupců? Ty, které to dělají, nečekají, že to za ně provedou diplomaté.
K čemu je tedy diplomacie? Proč si platíme z daní zástupce státu v zahraničí? Jakou roli hrají diplomaté?
Zaprvé jsou reprezentanty státu. V době globálního cestování a médií sice ztratili výhradní postavení, jaké měli v minulých stoletích, státy často viditelněji reprezentují politici, umělci, sportovci, vědci. Diplomaté těží z renomé, které jejich zemi přináší spořádané fungování institucí i výjimeční jednotlivci. Nemohou ovlivnit, když domácí instituce nefungují nebo když zemi někdo z povedených jedinců dělá ostudu. Být reprezentantem bezpečné země s fungujícími institucemi a dynamickou podnikatelskou sférou je radost. Taková země si dělá reklamu sama a přitahuje zájem, z čehož může profitovat nejen tím, že přiláká zahraniční investice, ale i nové talenty. Pravda, častěji musejí diplomaté vysvětlovat, cože se to u nich doma děje…
Zadruhé jsou diplomaté “tykadly” či senzory státu, podílejí se na informování o vývoji mezinárodního prostředí a sledují na místě situaci v krizových oblastech, informují o hrozbách národní bezpečnosti. Také v této sféře už dnes nemají diplomaté monopol, ale bezprostřední informace z terénu a přístup k těm, kteří vývoj ovlivňují, jsou neocenitelné pro politické rozhodování v Praze. Netřeba připomínat, že zapojení do Evropské unie a Severoatlantické aliance umožňuje přístup k informacím našich partnerů a spojenců. Pro relativně menší zemi, jako je naše, to znamená znásobit informační možnosti a schopnost hrozbám předcházet a čelit.
Rizikové trhy rostoucích ekonomik poskytují naději velkých zisků. Rizika a nejistoty se navíc dají vhodně rozložit, především “outsourcovat” na stát a jeho instituce exportní podpory.
Nezastupitelnou roli hrají diplomaté v konzulární sféře. Jsou prodlouženou rukou, jíž stát poskytuje svým občanům v zahraničí nezbytnou pomoc a ochranu. Jsou v této funkci omezení jen svými fyzickými možnostmi a finančními prostředky státu (nemohou holt být k dispozici všude a všem).
A konečně - nikoli v poslední řadě - prosazují a kontrolují dodržování mezinárodních pravidel a právního rámce, v němž působí jednotlivci, firmy, veřejné i soukromé instituce z České republiky. Naprosto zásadní význam má společný právní prostor Evropské unie. Dominantní orientace na trh Evropské unie znamená, že bychom parametrům společného trhu měli věnovat patřičnou pozornost a uplatňovat vliv odpovídající významu, jaký pro nás má právní a ekonomické prostředí Unie. Směřují-li do EU čtyři pětiny našeho exportu, přičemž celá třetina připadá na Německo, měli bychom se kultivaci a uplatnění našeho vlivu věnovat v tomto poměru. Bohužel česká politika bere tento fakt na vědomí pomalu a s krajní nevolí.
Odkud pramení nespokojenost s tím, že jsme “až příliš” součástí společného unijního trhu? Odkud ta fascinace vysokým růstem v některých rozvíjejících se ekonomikách? Vždyť souhrnný objem českého exportu do Brazílie, Ruska, Číny a Indie (BRIC) je menší než vývoz do sousedního Polska!
Podnikatelé argumentují jasně: na evropském trhu je po krizi nízký růst, jsou tu sice nízká regulatorní rizika, ale vysoké sociální a ekologické náklady, ostrá konkurence a v důsledku všeho nízké zisky a malé marže. Rizikové trhy rostoucích ekonomik poskytují naději velkých zisků. Rizika a nejistoty se navíc dají vhodně rozložit, především “outsourcovat” na stát a jeho instituce exportní podpory.
Velkým hitem jsou podnikatelské mise, které na čele s představiteli státu otevírají dveře na nové trhy. Skutečný - nejen prezentační - dopad těchto aktivit by zasluhoval podrobnější rozbor. Omezím se na několik postřehů, které souvisí s poměry mezi byznysem a politikou zavedenými v posledních dvou desetiletích.
Jsou podnikatelé, kterým jde o to, aby byli vidět v blízkosti prezidenta, premiéra či alespoň ministra. Dostat se do vládního speciálu je totiž otázka statutu a prestiže, navíc není nad možnost probrat s vedoucím delegace nerušeně některé tuzemské záležitosti. Jaké nové exportní možnosti otevírá účast v “zahraniční podnikatelské misi” vedené vysokým představitelem státu? Jaké nové příležitosti skýtá osobní podpora vedoucího delegace vyslovená před zahraničními partnery? Jsou země, kde to pomáhá, kde politika dělá byznys, a ten stojí na vládních zakázkách. Otázkou je, zda přistoupit na tento způsob podpory exportu nepřináší spíš než příležitosti jen další rizika, jejichž politické náklady nese česká vláda a ekonomické náklady (garantované úvěry ČEB a pojištění EGAP) český daňový poplatník. Jsou však i úspěšné firmy, které si zapojení státu a diplomacie nepřejí. Jsou schopny se prosadit samy a nepotřebují, aby se stát na jejich úspěchu přiživil či aby předčasnou publicitou narušil vybudovanou důvěru se zahraničním partnerem. Který přístup je efektivnější?
Diplomaté nepůsobí jako zástupci jednotlivých firem (ani to podle Vídeňské konvence o diplomatických stycích dělat nemohou), ale prosazováním rovných podmínek zvyšují jejich šanci uspět a pomáhají prosazovat ekonomický zájem zajistit své zemi prosperitu. Namítnete, že to je pustá teorie či výmluva. V praxi se přece diplomaté zasazují za konkrétní firmy a jejich projekty a čeští diplomaté to v konkurenci s ostatními musejí dělat také. Zejména v případě veřejných zakázek v těch zemích, kde vláda může ovlivnit jejich výsledek.
To otevírá řadu praktických otázek. Která firma si “zaslouží” podporu státu? Všechny, nebo jen některé? Poskytnutí finančních či politických záruk není zadarmo.
Jak zajistit rovný přístup Podle jakých kritérií lze poznat “významné české firmy"? Jde o podniky v České republice působící, nebo jen registrované? Podniky, které tu (řádně) platí daně nebo které aktuálně poskytují pracovní příležitosti? Nebo firmy, které mají růstový potenciál? To už jsou otázky nad rámec podpory zahraničního obchodu, které souvisí s tím, kam naše země směřuje, jak se bude vyvíjet.
Mohou tedy diplomaté přispět ke zvýšení konkurenceschopnosti České republiky? Ano, importem nápadů a inovací, kontakty na jejich autory, zprostředkováním výsledků výzkumu a přístupu k investicím. Znám celou řadu českých diplomatů, kteří to už dlouho a dobře dělají. Jejich základním úkolem je propojovat instituce, firmy, univerzity, nevládní organizace, seznamovat lidi a vytvářet vzájemnou důvěru. Předpokladem pro to nejsou encyklopedické znalosti ani ekonomická erudice, ale sociální inteligence, empatie a znalost jazyků a místního prostředí.
