Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
9. 3. 2016 13:30

Festival Jeden svět: Drezíruj mě jako koně, nasaď mi ohlávku, chci poznat sám sebe

Jeden svět nabízí jiné filmy, než jsou ty běžně pouštěné v televizi, než jsou naše oblíbené "seroše". Vede nás jinam, k sobě.
Číňanka s přezdívkou Hooligan Sparrow bojuje v totalitě za práva prostitutek. Aj wej-wejovský příběh.
Číňanka s přezdívkou Hooligan Sparrow bojuje v totalitě za práva prostitutek. Aj wej-wejovský příběh. | Foto: Youtube.com/NoFilmSchool

Moderní přístup k životu: Já jsem ten lepší. Vztahujeme to na jednotlivce, ale i na celá společenství, národy, Západ. Možná proto si část Evropanů tolik hájí svůj prostor před uprchlíky. My jsme ti vyspělí, je nebezpečné, abychom se mísili s kulturami, které nejsou tak daleko jako my. Jak daleko?

Automaticky považujeme postkřesťanskou kulturu (dávno nikoli křesťanskou), tedy především konzumní kulturu, za vyspělejší, než jsou třeba islámské společnosti. Vyhledáváme čile, mistrně, jejich chyby, jejich zpátečnictví, a suverénně přehlížíme, že mohou taky něco dělat lépe. To by dnes znělo třeba u nás jako hereze.

Rozbíjet tuhle často nadnesenou, pohrdavou jistotu není marné. Navrtávat se dá třeba tak, že jsme nuceni podívat se na sebe. Už léta tomu pomáhá filmový festival Jeden svět. Přináší dokumenty "odtamtud", ale taky z našeho "west" světa, zprávy o nás. Můžeme je porovnávat a přemýšlet, jestli jsme skutečně lepší, dál a kde.

Jeden svět už běží v Praze, od 7. do 16. března. Pak se přesune do 32 měst Česka a pokračovat bude v Bruselu. Téma: Hledání domova. Hlavní část filmů se samozřejmě, logicky, očekávaně, zaměřuje na uprchlíky, na jejich osudy. Snaží se, abychom je viděli jejich očima. A taky na nedemokratické systémy. Třeba film Hooligan Sparrow. Vypráví o ženě, která v Číně usiluje, aby i prostitutky měly svá práva. Žena stejně odvážná jako Aj Wej-wej, jen mnohem méně známá.

Domov je pro nás důležitý i samozřejmý. Splývá s našimi těly. Neznáme většinou svoje chyby, málo vnímáme zažité chyby Západu. Příklad: sexuální napadání žen v Kolíně nad Rýnem loni na Silvestra vzbudilo masové pohoršení. Právem. Bylo to hrozné. Ale i v našich domovech se podle seriózních průzkumů odehrává násilí na ženách. O tom slyšet nechceme. Ukazujeme prstem raději od sebe.

O něčem podobném mluví film Lovný revír (The Hunting Ground). Popisuje sexuální násilí, sexuální ataky, znásilnění na amerických univerzitách. V exkluzivním západním prostředí. Uvádí děsivá čísla: 16 až 20 procent studentek na univerzitách v USA bylo sexuálně napadeno na kolejích. Jen pětina nahlášených znásilnění se dostane před soud, pak se případy dlouho táhnou, roky, mezitím násilníci krytí univerzitami opakují svoje jednání. Soudy je často nepotrestají.

Film jako dělaný pro trolly

Univerzity léta předstíraly, že o ničem nevědí. Tutlaly případy. Chránily samy sebe, svou pověst a přísun peněz. Pachatelé běžně znásilňovali opakovaně. Ve snímku vypovídají znásilněné dívky, některé byly před znásilněním omámené, zdrogované. Školy se jich nezastaly. Srdceryvné autentické příběhy.

Je to typický film, který by mohli po sociálních sítích rozesílat trollové jako ukázku, jak je ta Amerika strašná, jak ta naše demokracie nestojí za nic. (Mimochodem, neznáme čísla, ale nedělejme si příliš velké iluze, že to u nás na kolejích bude o moc lepší.)

Jenomže ten film nevypovídá pouze o znásilňování stovek, tisíců studentek, ale i o tom, co znamená svobodná společnost. Nezaručuje, nemůže zaručit, že se v ní nebudou odehrávat špíny, hnusy. Ale protože je svobodná, dává možnost jednotlivci, aby se bránil a aby uspěl.

Několik studentek se rozhodne, že prolomí tabu. Začnou o svých zkušenostech veřejně mluvit. Jakmile to udělají, hlásí se stovky dalších. Znásilňování na amerických univerzitách má sílu epidemie. Dívky atakují instituce, systém, využívají ústavu, demonstrují, bojují a nacházejí podporu. Nakonec dosáhnou toho, že stát musí začít 95 univerzit vyšetřovat. Znásilňování je odporné, ale úsilí těch dívek fascinuje. Protože ony reprezentují náš západní systém.

Pohled "domů" nabízí silný dokument Švédská teorie lásky (The Swedish Theory of Love). Není o uprchlících, nevypráví o totalitních metodách v Rusku nebo Číně. Popisuje, jak dopadl sociálně inženýrský pokus, který ve Švédsku odstartoval v roce 1972. Skupina politiků tam přišla s revoluční vizí budoucnosti, s ideami, které, pokud se vžijí, učiní život lepším pro všechny.

Autonomie a najednou jsi "offline"

Politici tehdy tvrdili, že přišel čas osvobodit ženy od mužů, rozvázat svazky starých a jejich dětí, teenagerů od jejich rodičů. Základem vize se stal manifest Rodina budoucnosti, socialistická rodinná politika. Každý se měl rozvíjet nezávisle. Princip byl prostý: Každá bytost měla být nahlížena jako autonomní, a k tomu měly být vytvořeny sociální a ekonomické podmínky.

Výsledky o čtyřicet let později: rozpadlá societa, v níž žijí jedinci jako osamělé tyče na planině. Starý pán umře v bytě, ze kterého díky autonomii, kterou mu systém dopřál, nemusí skoro vycházet. Vše jde automaticky, vše je jakoby pro něj, jen on sám uvízne v samotě. Už není "online", skončí v prostoru "offline". V jeho bytě se nedají nalézt žádné stopy po příbuzných či přátelích. Jeden atom.

Švédové začínají znovu hledat společenství. V kempování v lese, nebo v Africe mezi primitivně žijícími domorodci, kteří žijí ve společenství. Zíráte na to otřeseni. A znáte to i u nás.

Touhu, hledání popisuje i dokument Býti koněm (Horse-Being). Těžké psycho a zároveň tušení, že i tohle jsme my, tohle se v nás, jen poněkud hlouběji, zastřeně odehrává. Starý punker (nebo je to spíš stará punkerka?) se líčí a vysvětluje: "Čím jsem starší, tím víc mi je jedno, čím jsem. Nejsem nikdo. Nejsem nic. Je mi fuk, jestli jsem trans nebo něco jinýho. Kašlu na to, že jsem punk. Nestarám se o to. Budoucnost neexistuje. Kulový."

Padesátiletý muž (nebo žena?) s obličejem Iggy Popa hledá sebe. Nechá se drezírovat jako kůň. Cvičitel ho postrojí jako koně, cvičí jako koně. Na rukou i na nohou má Karen, tak se jmenuje ta bytost mezi mužem a ženou, kopyta. Cvičitel ji nakonec zapřáhne do vozíku a ona ho táhne. Karen říká: „Těžký není ztratit se v představách a ve snech, těžkej je návrat do reality. Neriskuju svý tělo, riskuju mentálně, pokaždý tam nechám kus sebe.“ Míněno v proměně v koně.

Šílený dokument. Šíleně zajímavý. Otřesný. Vyzývající k toleranci. A zároveň si říkáte: Kdyby to viděl nějaký pravověrný muslim, co by si o nás myslel? Ale jsme to pořád my. My a náš domov, naše těla a školy a města a krajiny.

Jeden svět nabízí jiné filmy, než jsou ty běžně popuštěné v televizi, než jsou naše oblíbené, akční "seroše". Vede nás někam jinam, jistě ke druhým a snad i k sobě.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Přestřelka drogových kartelů v Mexiku si vyžádala 19 mrtvých, násilí trvá navzdory pandemii

Při přestřelce mezi dvěma drogovými gangy v severomexickém státě Chihuahua zemřelo 19 lidí. Informovala o tom agentura AP s odvoláním na státní zastupitelství. K zabezpečení oblasti, kde spolu soupeří kartely Sinaloa a Juarez, byli vysláni vojáci a policie. Podle místních médií patřily gangy ke jmenovaným znesvářeným kartelům.

Bezpečnostní síly v osadě Chuchuichupa nedaleko města Madera v pátek večer místního času nalezly 18 těl, dva granáty, dva vozy a 18 dlouhých střelných zbraní. Podle agentury AP přestřelku se zraněními přežili dva muži. Jeden později zemřel v nemocnici, druhý je ve vazbě. 

V pátek mexický prezident Andrés Manuel López Obrador konstatoval, že násilí mezi kriminálními skupinami přetrvává navzdory šíření koronaviru v zemi

Zdroj: ČTK
Další zprávy