Pohřeb Františka Čuby byl zvláštní; sešly se na něm různorodé osobnosti: prezident Miloš Zeman, bývalý předseda Strany práv občanů Jan Veleba, ale i někdejší předseda Starostů Petr Gazdík a mnoho dalších. Ti, kteří se přišli rozloučit, bezpochyby věřili, že zesnulý navzdory minulému režimu něco dokázal.
František Čuba zemřel minulý týden, pohřeb měl ve středu. V čele JZD Slušovice stál od roku 1963 a byl to opravdu on, který byl považován za tvůrce toho, o čem se psalo jako o zázraku. Jenže; v čem ten slušovický zázrak vlastně spočíval?
Připomeňme si, že v komunistickém Československu se nesmělo normálně podnikat a JZD Slušovice bylo zemědělským družstvem (JZD = Jednotné zemědělské družstvo), jaká vznikala povinně od začátku komunistického panství. Zemědělská družstva tu byla i dřív, ale dobrovolná: násilná komunistická kolektivizace provázená vyháněním sedláků z půdy i z domova, zabavováním majetku a nesčetným počtem osobních tragédií zničila vztahy, tradice i krajinu, zmizeli sedláci, kteří na svém gruntu hospodařili po staletí, zmizel jejich důvěrný vztah k půdě; zato se do nedozírna rozběhly lány a pod nimi kilometry melioračních trubek, to je realita československého zemědělství a s jejími důsledky se potýkáme dodnes: nejen v krajině, ale i v hlavách.
A součástí tohoto systému bylo JZD (později Agrokombinát) Slušovice, které si s vědomím či podporou komunistických funkcionářů i tajné policie dokázalo získat více prostoru: pro sebe i vlastní podnikání, to se brzy rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů a z tehdejšího pohledu dosáhlo také opravdu velkých úspěchů. Jak by také ne, když v pokřivené socialistické ekonomice ohraničené bezpočtem zákazů a železnou oponou nemělo konkurenci.
Lidé vzpomínají, že v družstvu měli dobré platy odvislé od skutečně odvedené práce, v tamních obchodech byla spousta zboží a na trzích se dalo koupit i to nedostatkové: samozřejmě; nemohli tehdy přejet hranice do první rakouské vesnice, aby viděli, že tam je tohle všechno normální. Mluvili tedy o zázraku. A režim takový zázrak toleroval, možná ho i potřeboval, protože ukazoval: podívejte, není všechno tak špatné, jak se někomu zdá. A v čele toho zázračného družstva stál František Čuba; později ho budou přirovnávat k Baťovi, kterého komunisté zbavili majetku, očernili a vyhnali z domova, aby se později najednou jeho příklad objevil ve Slušovicích nedaleko Zlína v nových bizarních souvislostech pozdního socialismu.
Jenže. Otázka: Nebyl spíš než František Čuba otcem slušovického zázraku tehdejší režim? Nebýt přece jeho, nebylo by ani to podivné družstvo; nebýt problémů a nedostatku zboží ve zbytku země, nevynikaly by jejím relativním dostatkem ani Slušovice a okolí. Je docela možné, že by František Čuba byl úspěšný podnikatel i za normálních podmínek, ale určitě by nevybudoval nic, co by se podobalo Slušovicím.
Miloš Zeman vymyslel termín "ostrov pozitivní deviace", za který bylo možné slušovické družstvo považovat ve vztahu k ostatní šedivé, socialistické realitě. Jenže možná jen na první pohled. Družstvo nepřežilo pád socialismu, a protože bylo jeho produktem, nejspíš jej ani přežít nemohlo. Později se bude tvrdit, že za pád může mimo jiné takový Václav Havel, který po roce 1989 mluvil o "temných slušovických nitkách"; ale to už je jen mýtus, možná stejný jako ten o slušovickém zázraku.
Jak nicméně ukázal pohřeb Františka Čuby, je vzpomínka na Slušovice stále živá a stále oslovuje spousty lidí. Možná je ale dobré přemýšlet nad jiným zázrakem, nad tím, zda dnes nemáme takové Slušovice v celé zemi, slušné platy za dobrou práci a dostatek zboží: zda tohle není ten skutečný zázrak, který se netýká jen jednoho místa a jednoho člověka, ale celé společnosti. A nemůže ta vzpomínka na Slušovice mít svůj význam třeba v tom, abychom si toho všeho vážili?
