První díl prezidentských voleb byl přelomový. Kandidáti tří ze čtyř hlavních parlamentních stran - ČSSD, ODS a KSČM - totiž dostali pouhých 18,58 procenta hlasů. Z toho velkou většinu, ale vzdálenou vítězství, Jiří Dienstbier. Že komunisté nepostavili nikoho, se po prvním kole, které zahýbalo společností a probudilo homo politicus, jeví jako jasná taktická chyba.
Protože příštími volbami budou ty hlavní, parlamentní, mělo by takové skóre politický establishment vážně znepokojovat. Pokud jeho strany disponují nějakou sebereflexí a pudem sebezáchovy, musí jim být jasné, že jejich domnělá neotřesitelnost je v sázce.
Což se týká i relativně úspěšné TOP 09, protože Karel Schwarzenberg byl volen „za sebe". Jiný člen strany by dopadl spíš jako Přemysl Sobotka.
Franz 2014
Teď odcestujme v čase o patnáct měsíců vpřed. Je jaro, sobota odpoledne, a ve volebním štábu politické strany Franz 2014 bouchá šampaňské. Téměř sedm procent hlasů, 11 poslaneckých mandátů. Budoucí jazýček na vahách.
A také: Desítky milionů korun státních subvencí do stranické pokladny. Vstupenka do klubu vyvolených, kteří mají nesrovnatelně lepší podmínky, aby znovu a znovu mezi sebou soutěžili o moc.
Za prezidentské volby nedostal Vladimír Franz, ani ostatní kandidáti, od státu nic. Kdyby to byly volby do Poslanecké sněmovny, přijde straně Franz 2014 jen na příspěvku za odevzdané hlasy přes 35 milionů. Táně Fischerové 16 milionů. V obou případech jde o téměř čistý zisk. Jan Fischer by inkasoval 84 milionů…
Prezidentští kandidáti místo balíku peněz neobdrží ani čestné uznání. Příště by museli začít zase od nuly.
To vše připomíná, jak je systém financování politických stran absurdní. Jeho důsledkem je kartel.
Největší politické strany jsou závislé na přebujelých státních příspěvcích. Jejich společným zájmem proto je dotační systém neměnit a nikoho nového mezi sebe nepouštět.
Kdyby neměly miliony od státu, nemohly by si zavedené strany dovolit opulentní reklamní kampaně. Kterými voliče znehybní (jak chcete diskutovat s billboardem?), znechutí a zároveň zmáknou tak, aby získaly tolik hlasů, kolik je potřeba na udržení v kartelu. Perpetuum mobile.
Podobná situace se dá čekat i před volbami 2014 (nebo dřívějšími). Strany kartelu spustí ohlušující kampaň, zvýrazněnou lepším přístupem do médií a výsledky průzkumů. A příští Franzové budou mít na průlom do Parlamentu jen minimální šance.
Do kartelu v posledních letech pronikly pouze Věci veřejné - ale ty na rozdíl od Franze nebo Táni Fischerové investovaly do kampaně miliony rovnou, s jasnou vidinou návratnosti investice. S „občanskými kandidáty" se jejich marketingové pojetí politiky nedá srovnávat.
Penězovod
Politické strany nějaké peníze od státu potřebují, ale sumy to mají být spíš symbolické, v případě nejsilnějších stran řádově nižší. A rozdělené mnohem rovnoměrněji mezi velké a malé strany.
Napojení na státní penězovod vede mimo jiné k tomu, že ani největším stranám nijak zvlášť nezáleží na tom, aby zvyšovaly počet svých členů. Bez jejich příspěvků se totiž obejdou. Politické strany tím pádem vrůstají do státu a jeho aparátu, ne dovnitř společnosti.
Politický kartel teď zpochybnily nejen výsledky voleb, ale také místní referenda, vydupaná ze země občanskými aktivisty, která jedno po druhém odmítala investorské plány spojené s radnicemi. Toho si určitě všimla nejen ODS v Plzni a v Praze 7.
Volební víkend byl pro politické strany varováním. Budou dělat - třeba i společně - maximum, aby si režii podržely ve vlastních rukou. Kdo stojí mimo kartel, není jejich a může být nebezpečný. Tvůrčí nadšenci s pozitivní energií obzvlášť.
