Říká se jim Generace Y nebo také mileniálové (millennials) a obvykle se o nich mluví jako o zhýčkaných dětech, které žijí s nosem přilepeným k displeji mobilu, neudrží dlouho pozornost a o nic nemají valný zájem. Stížnosti na ně zapadají do populární tradice vidět aktuální mládež jako tu nejhorší, která kdy byla. Rozmazlenou moderním luxusem a přecitlivělou snad úplně na všechno, od buráků po rasismus. Jenomže když se podíváte blíž, generace narozené a vyrůstající kolem přelomu tisíciletí nejsou politicky lhostejné, existuje mezi nimi naštvání a touha věci změnit. Jejich angažovanost je živená sociálními médii a popkulturou, to ovšem neznamená, že by byla triviálnější.
Immigrant songs
V roce 2009 si Barack Obama pozval do Bílého domu mladého muže jménem Lin-Manuel Miranda, aby vystoupil na prezidentově hudebním večeru. Miranda nezpíval, ale rapoval o Alexanderu Hamiltonovi, jednom z otců zakladatelů, imigrantovi z chudých poměrů, který změnil americkou historii. Dnes, o necelých sedm let později, je Mirandův muzikál Hamilton událostí, jakou Broadway nepamatuje: klasická hudební čísla jsou tu kombinovaná s hip-hopem, bílé postavy hrají černošští a latinoameričtí herci, texty jsou komplikované a precizně vtipné a celá produkce má obrovský úspěch u kritiky i diváků, za kterým z velké části stojí právě mileniálové a jejich reakce na současné dění. Hamilton je muzikál o imigraci, otroctví, demokracii a pletichách, je to muzikál o ideálech, ale není naivní. Nemohl vzniknout ani prorazit v jiné době.
V současné atmosféře to není výjimka, ale příznak doby, kdy se politický apel volně prostupuje s popkulturou. Popularita muzikálu Hamilton je přelomová i ve způsobu, jakým se šíří: Kolem produkce se vytvořil fandom, který je běžně typický spíš pro filmy, seriály nebo fantasy literaturu. Na internetu se sdílí animované gify a memy. Části libreta se používají jako komentář k aktuálním prezidentským kandidátům. Tumblr, asi nejpopulárnější sociální síť mezi fanoušky čehokoli, momentálně nemá oblíbenější divadelní kus, nemluvě o tom, že Hamilton bez problému konkuruje popularitě filmových blockbusterů a seriálů o superhrdinech. Je to jeden ze stovek způsobů, jakým se děti nového tisíciletí dostávají k výkladům světa, a má pevnější kontakt s realitou než průměrné televizní zprávy.
Pokud jde o cílovou skupinu, patří Hamilton do stejné kategorie obsahů jako politická satira Jona Stewarta a Stephena Colberta. Patří do stejného proudu, ze kterého vzešlo hnutí Black Lives Matter. V Americe jsou dnes miliony mladých lidí, kteří zjistili, že sice byli dlouhodobě přehlíženi, ale nejsou minorita a s trochou štěstí budou mít určující vliv na výsledek prezidentských voleb.
Bernieho plíživá revoluce
Když už jsme u internetu a otázky budoucího amerického prezidenta či prezidentky - jedním z oblíbených témat posledních měsíců je neobratná snaha Hillary Clintonové oslovit mladé voliče. U republikánů jejich naprostá neschopnost fingovat porozumění komukoli pod třicet už prakticky nestojí ani za vtip, nicméně vzývaná demokratka Hillary a její marné pokusy o žoviálnost jsou zároveň roztomilé a zároveň trochu tragické. Pointa? Nemá smysl snažit se být něčím, co nejste. Mladí lidé nejsou pitomci (a jak bychom si měli pamatovat i my z docela nedávné historie, nejsou to děti). Přes všechen cynismus se zdá, že ze všeho nejvíc přece jen reagují na konkrétní myšlenky, které jim rezonují. Proto u mileniálů naopak vede Bernie Sanders, člověk, který se ani nesnaží předstírat, že není páprda o čtyři generace starší než jeho fanoušci.
Bernie a jeho dosavadní úspěch jsou dalším důkazem toho, že Generace Y není prostě jen zástup přestárlých puberťáků závislých na Twitteru a Snapchatu. I kdybychom jeho oblíbenost interpretovali jako rozněžňování se nad cool dědou s legračním brooklynským přízvukem, nevydalo by to na stabilně rostoucí podporu, kterou má Sanders mezi těmi, kdo běžně nechodí k volbám. Bernie využívá svoje privilegium bílého muže a je nesmlouvavější tam, kde se Obama jako první černý prezident musel rétoricky krotit.
Mladí nebílí Američané na Sanderse reagují pozitivně proto, že v něm objevili člověka, který je konzistentně na jejich straně posledních víc než třicet let. S největší pravděpodobností o něm ještě předloni neslyšeli, to ale nedává jejich podpoře menší váhu.
Nejsou naivní
Když se na ni díváte spatra, není překvapivé, že se politická angažovanost mladé americké generace bude jevit jako povrchní. Máme automatickou tendenci být podezřívaví ke všemu, co se týká politiky a nepůsobí nudně, obzvlášť když to nekonvenuje našim pohodlným názorům. Cizí entuziasmus prostě vždycky vidíme jako naivní. Byla by ale chyba podívat se na pár videí s náladovou hudbou, přečíst si článek o tom, že firma Ben & Jerry’s má speciální druh zmrzliny pojmenovaný po Berniem Sandersovi, a z toho usoudit, že nejmladším americkým voličům schází ochota brát věci vážně. Mileniálové jsou ti, kdo Ameriku dotlačili ke zrovnoprávnění manželství pro homosexuální páry, oni přispěli k legalizaci marihuany, která má mimochodem široký společenský kontext a dlouho ji brzdily mimo jiné rasové předsudky.
Není omylem ani specifickou slabostí mladých, že by si rádi nechali vysvětlit politické problémy srozumitelně a vtipně, tak jako jsou zvyklí u článků na Buzzfeedu. Starší elektorát nerozumí aktuálnímu dění o nic líp, jenom dává častěji přednost zdrojům, které jsou setrvačně považovány za serióznější. Buzzfeedová forma volebních programů by přitom nejspíš byla přístupnější pro všechny bez ohledu na věk. Když přestanete vážit hodnotu informací podle toho, kdo je pronáší, jak je oblečený, jak moc se vám podobá a jak velké nepohodlí vám způsobuje, váš léta nezpochybňovaný světonázor zázračně přestane být přirozeným centrem vesmíru a “hlasem rozumu”.
Mileniálové nejsou letargičtí. Pravděpodobně jim jenom víc dochází složitost situace. A fakt, že řada z nich přesto rozezná základní principy a má vůli podílet se na změně, se pak těžko dá odbýt jako projev naivity.
