Groteskní kauza „Zeman nezná Horáčka“ má prosté rozuzlení. Zase jsme zapomněli na Kmoníčkovo pravidlo devadesáti procent. Čili na to - jak sekční šéf Hradu nonšalantně nadhodil v rozhovoru pro Hospodářské noviny -, že devět desetin toho, co prezident republiky říká, nemůžete brát tak úplně vážně. Třeba když navrhne přestěhovat velvyslanectví v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Nebo občanům vysvětlí, že politiků se můžete nedemokraticky zbavit kalašnikovem.
Takže i tentokrát: „Když mi řekli, že Michal Horáček chce kandidovat na prezidenta, tak jsem se svých spolupracovníků především zeptal, kdo to je.“ To měl být fór, špičkování, milí posluchači Prezidentského Pressklubu.
Kupodivu, nepochopila to tak ani média (nejspíš včetně Frekvence 1), ani blogeři, ani další asi tak milion lidí včetně Michala Horáčka a pamětníků z listopadové demonstrace na Letenské pláni. Vzhledem k tomu, že Zeman nedávno u soudu žertoval (doufejme!) na téma demence, nelze jim zazlívat, pokud se jim oba motivy propojily.
Až postupně, po několika dnech, když méně chápavý člověk zkoumá útroby diskusí na sociálních sítích, se mu před očima zjevuje podstata věci. Až tady se jako obvykle dozví, oč ve skutečnosti běží. Žárovka se konečně rozsvítí: „Zase jste mu skočili na špek!“ „Zeman samozřejmě ví, kdo je Horáček, je to jen bonmot, první pokusná rána v ringu.“ „Já jsem ho pochopil – vy ne, to je váš problém.“ Atd. atd.
Neboli, kdo začal shánět důkazy, že Miloš Zeman Michala Horáčka zná, kdo začal řešit, že prezident trpí sklerózou, je mimo obraz who is who nebo lže, ten prý naletěl jako na apríl. Je pitomec, že to nepochopil, respektive, měl by si tak připadat. Vedle velikána bonmotů je takhle maličký. Nežereš maso – nepoznáš vtip.
Jak to tedy doopravdy, ale doopravdy Zeman s Horáčkem myslel, je vlastně vedlejší.
Není to samozřejmě první zkušenost tohoto typu, viz Kmoníčkovo pravidlo. Problém je v tom, že Zemanova říše divů za zrcadlem je proměnlivá jako počasí posledních dnů a člověk nikdy neví, jestli je ještě venku, nebo už uvnitř ní. Bohužel, většina lidí, troufám si říct, se pořád ještě nezbavila podmíněného reflexu na hlavu státu, takže když ji slyší říkat něco, co není očividná řachačka, má tendenci na to reagovat vážně. Je to prezident republiky, ne elév od Monty Pythonů ani baron Prášil, že. U nás to ale splývá do jednoho žánru.
Mít v čele státu odborníka na mystifikace – dobrodružství, jaké nám závidí svět. Dost samoúčelné, ale nešť. Jezdíme v matrixu MZ sem a tam, podle toho, co šéf zrovna plácne. Jsme nepoučitelní.
