Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že každý z nás má právo být zapomenut, informovala tento týden média. Respektive být – alespoň částečně – zapomenut vyhledávacími roboty Googlu. Což je, jak všichni správně pochopili, už pomalu totéž, jako být zapomenutý vůbec. Paměť je Google.

Právo na zapomnění se tím pádem týká i druhé strany – každý z nás má nárok na to něco se nedozvědět (z Googlu). Může se zdát divné, říkat tomu „právo“, ale mně to v informacemi přežraném světě skoro jako výsada připadá. Pochopitelně záleží na tom, co bylo to, co jsme se nedozvěděli, ale o tom níže.

O čem soudci rozhodli: Lidé se mohou obracet na Google s žádostí, aby z výsledků vyhledávání odstranil jejich soukromá data – pokud jsou přesvědčeni, že jde již o irelevantní, neplatné informace. Rozhodl na základě žaloby jistého Španěla, který si stěžoval, že Google nabízí odkaz na článek z roku 1998, podle kterého dluží na sociálním zabezpečení a čelí exekuci. Dluh už od té doby dávno urovnal.

Google podle soudu musí každou podobnou žádost o „zapomnění“ prověřit. Když nebudou žadatelé s jeho reakcí spokojeni, mohou se soudit.   

Je to pozoruhodný, ve své podstatě moudrý, ale jak se při pokusech o regulaci kyberprostoru stává, v praxi těžko představitelný rozsudek.

Není překvapením, že Google z něj nemá radost, protože mu s velkou pravděpodobností přidělá práci. Možná dost práce. Pochopitelně není zatím jasné, jak by právo na zapomnění mělo fungovat v praxi, kolik a jakých požadavků bude vyhledávač dostávat, podle čeho je má posuzovat, jak se má chovat. Ale je to snad problém soudu nebo těch, kdo chtějí být zapomenuti? Nikoli, Google si prostě musí nějak poradit.

Mocný Google už na internetu působí spíš jako „živel“. Nemá cenu poroučet větru dešti, ale rozhodně stojí za to, mít se před ním kam schovat. To ať se na nás živel nezlobí.

Šéf Googlu Eric Schmidt prohlásil, že soudní verdikt chybně zdůrazňuje právo být zapomenut na úkor práva na informace. Tak určitě, ehm… Informace přece jsou byznysem Googlu, rozhodně ho neživí, že toho ve výsledcích vyhledávání bude míň, navíc když bude mít starost s tím, jak to či ono vypreparovat. Čili jde o peníze.

Právo na informace je v genech internetu, je jakoby svaté. Ale máme právo také na informace, které jsou něčím chybné, vadné – a nedá se to z nich samých nijak zvlášť poznat, tváří se jako stále platné? Ano, i tady platí co možná největší svoboda. Ale co když má někdo pocit, že taková informace poškozuje jeho soukromí, jako onen Španěl, a přitom zároveň není ve veřejném zájmu takovou informaci znát, šířit? Tady se soud pokusil postavit plot a říct, že googlování vaší totožnosti a osobní historie má své meze.

Samozřejmě že existují rizika. Hrozí, že se to někdo pokusí zneužít k zapomenutí podstatných, ale jemu nepohodlných informací. Ale tomu by měl zabránit nejen Google, ve svém vlastním zájmu, ale i soudy. (Pokud nebudou zavaleny stovkami takových případů).

Jistě, cenzura je nepřípustná, ale Google přece výsledky vyhledávání filtruje už teď a také nám nabízí, abychom si je filtrovali sami. Kvalitu vyhledávání by rozsudek neměl nijak významně ovlivnit. A Google by dokonce mohl být naopak spokojen - má přece všechno ve vlastních rukou a v první instanci to bude on, kdo rozhodne, co má být zapomenuto a co nikoli. Soud vlastně učinil živel ještě o něco mocnějším.

Druhý možný pohled je, že to celé nedává smysl, protože skrývání zapomněníhodných informací kdekoli po internetu připomíná vypouštění rybníku po lžičkách. Může být – ale Google je přece jen zvláštní případ a stojí za to věnovat mu zvláštní pozornost.