Česká republika má za sebou velkou událost, pohřeb Karla Schwarzenberga v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Církevní pohřeb se státními poctami. Událostí uvnitř této události pak bylo kázání Tomáše Halíka. Kázání, které by se klidně mohlo stát součástí výuky občanské nauky ve školách, výchovy k občanskosti, ale také výchovy ke skutečnému vlastenectví bez nenávisti.
Halík ve své řeči pracoval se slovem šlechtic, tedy se slovem, které má pro mnohé po desítkách let v komunistickém režimu vysloveně negativní nádech. Řekl, že by Schwarzenberg "měl vejít do naší historické paměti jako vychovatel soudobé české společnosti, vychovatel šlechetnosti", protože byl "šlechtitelem našeho veřejného života". Ze šlechtice se stává šlechtitel, šlechetný člověk. Mluvil o Karlu Schwarzenbergovi i o jeho otci jako o vlastencích, kteří byli věrni českému národu.
Vlastenectví se v posledních letech stalo zprofanovaným pojmem. Za vlastence se u nás hojně vydávají lidé, kteří podstatu české státnosti zrazují. Buď nepřímo, nebo klidně i otevřeně podporují Putina a jeho pekelnou válku na Ukrajině a zároveň odmítají Evropskou unii a NATO. Mnohonárodní celky, které nás, naši svobodu a samostatnost chrání a které nám poskytly netušené možnosti.
Proti tomuto absurdnímu, znegovanému, nebezpečnému, zrádnému pojetí vlastenectví Halík postavil pojetí schwarzenbergovské, "představoval to, co je často podceňovanou podmínkou zdravého vývoje společnosti, ctnost ušlechtilosti". Tedy nepovýšenosti, nenafoukanosti, "nebyl povýšeným mentorem, nýbrž diskrétním inspirátorem, vychovávajícím především svým osobním příkladem". Abychom ta slova mohli promyslet, je dobré si vybavit, představit esa (elity) české politiky posledních třiceti let, lidi jako Zeman, Klaus či Babiš a další. Jakým oni jdou příkladem, jak oni shlížejí na lidi pod sebou.
Halík na pohřbu knížete nemohl nemluvit o politice, Schwarzenberg byl homo politicus po výtce, celoživotně a ochotně. Připomněl, že demokracie, politická a ekonomická svoboda jsou stále nejlepší formou vlády. Upozornil však, že "samy o sobě nemají schopnost své vlastní reprodukce a obhajoby. Zárukou udržení a rozvoje svobody a demokracie není žádná neviditelná ruka trhu, nýbrž odpovědní, morálně a duchovně zakotvení lidé, schopní kritickým a prozíravým myšlením vzdorovat nebezpečí anomie rozpadu společnosti. Toto nebezpečí je stále hrozivější".
Zase to zkusme domyslet. Žijeme ve společnosti, jež je vychovávána k představě, že nejpodstatnější věcí v životě je hrubý domácí produkt (HDP), že to je jakýsi nepolapitelný bůh, ke kterému se máme všichni modlit, kterého máme sledovat. A jeho nástrojem je, jak říkával Václav Klaus, právě ona neviditelná ruka trhu, jež vše vyřeší, zařídí, jen jí nikdo nesmí stát v cestě. Odpovědní, morálně a duchovně zakotvení lidé obdaření kritickým myšlením se z toho po revoluci a po Václavu Havlovi rychle vytratili.
Proti náboženství ruky trhu staví odpovědné, morálně a duchovně zakotvené lidi
Jak ta neviditelná ruka funguje, vidíme nyní plasticky. Pomoc Ukrajině pomalu uvadá, počáteční vzedmutí zájmu a starosti pominulo, firmy, část firem, jak jen může, jak najde skulinu, obejde embarga, protože chce vydělávat, chce obchodovat, trh jim to přece neviditelně diktuje. Trh nechce žádné oběti, potřebuje neustále rostoucí konzum. A část evropských i amerických politiků se podle toho chová, chovají se politicky tržně.
Tomáš Halík proti náboženství ruky trhu staví odpovědné, morálně a duchovně zakotvené lidi, protože jsou "schopní kritickým a prozíravým myšlením vzdorovat nebezpečí anomie rozpadu společnosti".
Opět to zkusme domyslet, pochopit. Společnost řízená neviditelnou rukou trhu postrádá ducha, duchovní rozměr, a proto směřuje k postupnému rozpadu. "Toto nebezpečí je stále hrozivější. Vidíme ve světě i v Evropě, v našem blízkém sousedství i u nás doma, jak populisté, demagogové a šovinisté vylézají nyní z temnot jako mloci v prorockém románu Karla Čapka a zdvíhají své hlavy."
Tahle pasáž se proruským a antievropským "vlastencům", kteří si vysloužili posměšnou přezdívku "flastenci", zatraceně nebude líbit, pokud k nim pronikne. Stejně tak odmítnou Halíkova slova o tom, že "vytrhnout náš národ z rodiny sjednocující se Evropy" by způsobilo morální, politickou, kulturní i hospodářskou sebevraždu naší země.
Vraťme se k vlastenectví. Podle kněze v sobě Schwarzenberg spojoval zdánlivě nespojitelné hodnoty, totiž lásku k vlasti, češství, a lásku k evropanství. Spojoval vlastenectví a světovost. "Ukázal nám ryzí vlastenectví bez jakékoliv páchnoucí příměsi nacionalismu, jedovatého národního sobectví, bez jakéhokoliv zápecnictví a omezenosti."
Toto sdělení vidím jako klíčové a dobře vysvětlující, jaký je rozdíl mezi nacionalismem či šovinismem a vlastenectvím. Nacionalismus velmi snadno vyústí k sebepřeceňování a nenávisti. Kdežto skutečné vlastenectví je prostě láska k místu, kde jsem se narodil, kam jsem byl vsazen a o které bych měl maximálně pečovat. Nejen o jeho HDP, ale především o jeho hlubší smysl, tedy o odpovědnost za to prostředí. A do té odpovědnosti na prvním místě patří péče o udržení svobody.
Nacionalisté často skutečné vlastenectví dusí, vnímají je jako cpaní národa, u nás tedy češství, tam, kam nepatří, jako jeho vyvyšování nad jiné. Vidíme teď často, jak absurdně se Češi vyvyšují nad Ukrajince, jak na ně v tramvaji křičí, ať "mluví česky", když se spolu baví ukrajinsky, jak ti pseudovlastenci tvrdí, že se u nás dělá víc pro uprchlíky než pro "naše lidi". Děsivá hloupost, krátkozrakost, nepochopení toho, co pro nás dnes proti Rusům bojující ukrajinští vlastenci dělají, neschwarzenbergovská nevelkodušnost.
Schwarzenberg i Halík vracejí pojmu vlastenectví jeho smysl, jeho cenu a význam. Můžeme být vlastenci, kteří milují Evropu, ale i svobodnou Ameriku a celý svobodný svět, kteří nepotřebují tupě nenávidět a považovat se za něco lepšího, než jsou ti vedle.
