Sobotní nečekaně masivní a brutální útok palestinského teroristického hnutí Hamás na Izrael na čas přebil zprávy z bojů na Ukrajině, z nichž jsme prý už po roce a půl "unaveni". Běsnící ozbrojenci z Pásma Gazy vraždili civilisty, celé rodiny a podle odhadů zajali víc než sto civilních rukojmích. Nejčastěji unášejí bezbranné ženy, děti a seniory. Odvážejí je do Pásma Gazy. Prý je chtějí později vyměňovat za Palestince vězněné v Izraeli. Podle zpráv však z bojiště odvážejí dokonce i mrtvá těla, která mají pro Izraelce podobnou cenu jako živí rukojmí.
Nejsem expert na izraelskou či palestinskou politiku, co mi ale připadá nepřehlédnutelné, to jsou zvěrstva, jež svět, tedy my, sledujeme jakoby v přímém přenosu. Autentické záběry dějů, o nichž jsme doufali, že je máme desítky let za sebou, o nichž jsme doufali, že už přece do naší civilizace dávno nepatří. Je to jiné než záběry rozstřílených, rozbombardovaných měst či mrtvých civilistů nebo vojáků.
Jedno z videí, jež bylo údajně natočeno v jižním Izraeli, ukazuje dívku, shodou okolností nikoli Izraelku, ale německou státní občanku, která se poblíž kibucu Urim účastnila hudebního festivalu. Její bezvládné tělo leží obličejem dolů ve spodním prádle na korbě nákladního pick-upu, u ní čtyři chlapi, dva na ní částečně sedí, jeden ji drží za vlasy, další mává puškou a křičí "Alláhu akbar", "Bůh je veliký", muži i děti okolo pick-upu na ženu plivají, Němka má zjevně vykloubenou nohu, nehýbá se, nevíte, jestli je mrtvá, nebo jestli ještě žije. Zfanatizovaný, krvežíznivý dav okolo jásá.
Je to doslova šílené video, je šílené, že tohle někdo natočí, je šílené, že se tak dá v dnešním světě nakládat s člověkem, je šílené, že ti lidé projevují nenávist k cizí ženě, která zcela jistě nebyla ozbrojená, nepředstavovala žádné nebezpečí. Najednou vám to dojde, ta po staletí živená nenávist, které se učí už malé děti. A z nenávisti plynoucí uvolněná atavistická zvířeckost. Takových videí je víc, není to "exces jednotlivce", je to masivně sdílený postoj. Najednou jako bychom se přenesli do nějakého jiného století.
Znalec izraelských poměrů vám na to řekne, že Izrael drží za mřížemi tisíce Palestinců včetně žen a dětí, zhruba tisíc z nich sedí v izraelských vězeních bez soudu. Taky špatně. Další vám vysvětlí, že je izraelský ministr národní bezpečnosti Ben Gvir známý svými rasistickými výroky, jež Palestince podněcují k násilnostem, a že s ním mají velký problém šéfové izraelských tajných služeb.
Ale vy máte před očima tu radost z mučení, z ponížení, tu nenávist a lhostejnost k životu, k ženě, k civilistovi. Přemýšlíte, jak může někdo odvážet mrtvé, a jistě, je to "válečný obchod", vymění je třeba za živé, ale zároveň je v tom něco nesnesitelného, nelidského, barbarského.
Trump 2015 o teroristech: Musíte odstranit jejich rodiny
Jeden z diskutujících na Facebooku napsal: "Přiznám se, že když ty zástupy démonů, kteří vypadají na první pohled jako lidi, pozoruju, ať už v Rusku, nebo v Palestině, marně v sobě hledám porozumění a odpuštění. Jen si uvědomuju, jak rychle bych se přeladil na jejich frekvenci, pokud by se to dělo mým blízkým." K tomu jen dodám, že zcela jistě nelze najít porozumění, zcela jistě nelze souhlasit, ale pokud jde o odpuštění, to je věcí poškozených, rodin, kterým Hamás někoho zabil, rodin, kterým Izrael někoho zabil, ne pouhého pozorovatele, vzdáleného diváka.
Co zaráží, ne-li děsí, je reakce na řádění Hamásu, výkřiky typu "srovnejte Gazu se zemí", volání po jakémsi konečném řešení. Protože to není vůbec daleko od toho, co páchají teroristé z Hamásu v Izraeli. Je v tom zase nenávist, princip kolektivní viny a opět hluboké nepochopení.
Ondřej Bratinka na Facebooku připomněl, že v roce 2015 volal po zničení rodin teroristů ve volební kampani Donald Trump, který jistě nebyl členem Hamásu. Cituji Trumpa: "Další věc s teroristy je, že musíte odstranit jejich rodiny, když dostanete tyto teroristy, musíte odstranit jejich rodiny." A podívejte se, jak obrovskou podporu Trump v demokratických Spojených státech získal. Dá se asi shrnout, že násilí, krutost je naší součástí. Smysl pokroku, tolik dnes nenáviděného, odsuzovaného, posmívaného, je s tím bojovat, odmalička se učit, že kolektivní vina je nesmysl, že je to zlo, že nenabízí schůdnou cestu.
Mělo by být jasné, že cestou není srovnat Gazu, tedy i lidi v ní, se zemí. Že cestou k míru je porazit teroristický Hamás, ale taky se nemstít, nepěstovat rasismus, hledat a nabízet jiné řešení. Stejně jako by mělo být jasné, že cestou pro Ukrajinu a Evropu (možná nejen pro Evropu) není "srovnat Rusko se zemí", ale porazit ruskou armádu na Ukrajině, vyhnat ji odtud, zatlačit ji zpět do Ruska. Cestou není říkat, že jsme nějaká lepší rasa či společnost než Rusové, to by byl jen další krutý omyl.
Ten záznam jízdy s mrtvou či polomrtvou ženou na korbě pick-upu by nás měl do hloubi duše znepokojit, měl by nás varovat před sebou samými, před našimi démony. Měl by nás vrátit domů, do Česka, kde se přece neválčí, kde žijeme dlouho v míru, v demokracii, kde jsme bez velkého přičinění chráněni štítem NATO a ani si toho neumíme vážit.
Měl by nás vrátit domů, kde mají ženy pro mnoho mužů menší hodnotu. Kde je obrovský problém ratifikovat Istanbulskou úmluvu, jejímž prioritním cílem je bránit násilí páchanému na ženách. Měl by nás snad vést i k poznání, co je a co má být ten pokrok, progres. Že má směřovat k rovnosti, k pochopení, že i lidé jinak orientovaní touží po štěstí a třeba i po manželství. K pochopení, že násilí na ženách, na menšinách, na slabých nic neřeší, že je to jen atavismus, nějaký velmi nebezpečný kousek v nás.
