Ve středu 5. října by Václavu Havlovi bylo osmdesát. Odevšad se na nás valí Havel, proudy Havla, hektolitry exprezidenta, bývalého disidenta. Prakticky žádné médium se mu nevyhne. Mít něco o Havlovi je povinný cvik, poznaná nutnost.
Koná se řada havloakcí, vzpomínek, koncertů, divadelních šňůr. Klasická hudba, bigbít, výstavy. Pro prostředí neznalého či pro cizince by málem vznikl dojem, že Havel je snad v Česku uctíván, že je to jakýsi nový Masaryk, že ho lid přijal za svého "tatíčka" a miluje jej i pět let po smrti. (Zemřel 18. prosince 2011.)
Havlovci, kterých vůbec není tolik, jak by se okolo nedožitých osmdesátin zdálo, kterým se říká pravdoláskaři, a je to míněno nikoli jako chvála, nýbrž jako pohana, jako že jsou blbí, by chtěli národ Havlem vzdělat, předělat. Ale zároveň, protože to bývají lidé dosti svébytní, mají potřebu teď, když už tu není a když se tu tak zběsile havluje, vytáhnout na světlo také nějaké jeho chyby a přešlapy. Což jiní zas považují málem za "svatokrádež".
Výročí má podobu nějaké televizní talk show, kde se sejdou známí lidé a historkaří. Historky o Vaškovi. Pokud možno nějaké ještě neznámé kousky. Jak někde zakopl a skutálel se. Jak to někomu po svém, po havlovsku nandal. Jak někomu pomohl. Jak se někoho zastal.
Češi jsou navyklí (a nejen Češi, možná Evropané vůbec, a nejen Evropané, možná lidé vůbec) vzhlížet k celebritám, k mocným, významným, k prezidentům. Automaticky. Je fuk, jestli je ten či onen fér či nefér, populista či mezek, který kráčí proti všem. Důležitá je ta funkce, úspěch, známost. Nejsme Rusové, nezabředává to až do kultu osobnosti, ale to vzhlížení nám je vlastní. Havlovi se nevyhnulo.
Paradoxně. První český prezident po pádu bolševika přece dnes není populární, není všeobecně uctíván. Není to "prezident zakladatel" (na to je pět let po jeho smrti příliš brzy). Jak často narazíte na internetu na živou, palčivou, absurdní nenávist vůči Havlovi! Zaprodal nás Američanům. Byl to milionářský synek. Zradil český národ. Podporoval humanitární vraždění. Spřáhl se s komunisty. A další a další bláboly.
Havel není Masaryk
Havel není Masaryk. A ani náhodou se netěší většinové oblibě. Jeho představy o životě společnosti, o životě jednotlivých jejích údů, se diametrálně, nebetyčně liší od dnešního mainstreamu. A stejně tak se lišily od mainstreamu před dvaceti či čtyřiceti lety. Havel byl všelijaký, ale vždycky extrémně angažovaný, extrémně "politický" ve smyslu péče o polis, o obci, o svět, ve kterém žil. Nelhostejnost, dalo by se to stručně popsat.
Proč tedy ta všezaplavující sláva okolo jeho nedožité osmdesátky? – Už nežije, což je pro mnohé úleva (Václav Klaus by jistě mohl vyprávět). Protože je možné Havla se teď zmocnit a "používat ho". Každý po svém. A často jako zbraň proti druhým. Zeman je Antihavel. Klaus je Antihavel. Babiš je Antihavel. Chápete? Jistě že Miloš Zeman není Václav Havel. Ale není žádná jeho negace. Mají pramálo společného. Zeman je prostě jiný. Tragicky jiný. Ti další taky.
Samo sebou v tom slavení nalezneme i kus dobrého. Připomínání si člověka, který stál proti totalitě, neuhnul, nezlomil se. Který dokázal zapřít sám sebe (Havla umělce, Havla dramatika) a šel do politiky, protože si myslel, že je to potřeba, že to má udělat, že je to jeho úkol. Ale znáte to, v tom masivním připomínání vlastně na jeho postoje a myšlenky není čas. Jednodušší je Havla prostě okolo výročí pěkně zkonzumovat, spotřebovat, a jede se dál.
Ta sláva "Havel 80" má i jiný rozměr (to jsou paradoxy). Z tohoto muže si část jeho vyznavačů udělala něco jako svatého. (Což souvisí s naší potřebou vzhlížet.) A jako takového nesvatého svatého ho v klidu vnímají či používají i lidé, politici, kterým jsou jeho životní postoje naprosto cizí. Podobá se maličko svatému Václavovi. Na mši do Staré Boleslavi klidně jede Zeman s Klausem, ač mají oba s tímto světcem pramálo společného.
Podobně je to s Havlem. On slouží jako jakýsi český sexy Ježíš; pobyl mezi námi a nyní hrstka věrných vyhlíží jeho druhý příchod, novou inkarnaci.
Kdyby tu tak Vašek byl...
Nepoučený pozorovatel té slávy by se také, zmaten humbukem, mohl mylně domnívat, že Havel uspěl. Opak je pravdou. Havlův projekt české society tak z osmdesáti procent vyhořel. Co po něm zůstalo? Co Havla přežilo, kromě oné použitelné slávy, výjimečnosti, celebritnosti?
Jedna známá mi krátce před Havlovým výročím řekla: "Kdyby tu Vašek byl, vypadalo by to u nás jinak." Skutečně? Česko se začalo prudce měnit už za Havla, dokonce když byl ještě na Hradě (viz opoziční smlouvu třeba). Kdyby se dožil roku 2016, byl by zklamán českým vývojem a čelil by mnoha sprostým útokům (jako všichni pravdoláskaři). Ruku na srdce: nevypadalo by to jinak.
Několik příkladů, co zbylo z Havlovy politiky, či spíše z jeho představ o politice. Byl velkým zastáncem evropského sjednocení, federalistické Evropské unie. Výsledek? EU se lidem definitivně zprotivila, jakmile po nich něco začala chtít. Starat se o uprchlíky? Byl by Havel pro? Byl by pro pomoc lidem, kteří prchají před pronásledováním, před teroristy, válkou. Nemohl by nebýt.
Smutné je, že na domácí nesnášenlivosti vůči "Bruselu" mají lví podíl Klaus a Zeman, prezidenti následovníci. O nějaké federalizaci, jak o ní Václav Havel snil, dnes nikdo ani nešpitne. Evropské hodnoty po česku? Konzum a strach, že skončí, že budeme konzumovat méně.
Lidská práva polní tráva
Do země byla zadupána Havlova vize zahraniční politiky. Tedy odkaz země, která zažila totalitu a nepřeje ji nikomu na světě. Havel jako bývalý disident položil základy českému zájmu o lidská práva. V tom byl nekompromisní. Zahraniční politika lidských práv. Na Hrad se nastěhoval Zeman a převrátil diplomacii na ruby. Lidská práva zcela oficiálně, programově vystřídala "ekonomická diplomacie", čili opět spotřebák, konzum.
Hodnoty nula, kšeft nade vším. Cena Česka v zahraničí se bleskem smrskla, seschla jak rozinka. Dnes náš význam kdesi nad nulou či zápornými hodnotami udržují vojáci v misích.
Domácí politika? Zelení, Havlem preferovaná strana, skomírají. Nesedí ani ve sněmovně. Ne že by něco dělali výrazně špatně, kdepak, prostě jen o jejich myšlenky, o jejich střízlivost a snahu bránit prostředí před člověkem není v dnešním Česku zájem. Pro mnohé jsou to "ekoteroristé". Ohrožují naši pohodlnost.
ANO Andreje Babiše, tedy poměrně čerstvé, velmi úspěšné, dravé hnutí řízené miliardářem, by bylo Havlovi na hony vzdálené. Opak jeho politických vizí. Komunisté ne a ne evolučně "vyhynout". Pravicové strany, se kterými byl v křížku, ale přece jen hájily některé jím uznávané hodnoty (svoboda), ztratily na významu.
Společnost, jakou on toužil pěstovat, do níž vnášel ideály soudržnosti, soucítění, péče o druhé, se dnes nacionalizuje. Vrací se k uzavřenosti, jež byla Havlovi cizí. Jeho další projekt, visegrádská čtyřka, je na tom stejně: většinově antievropský, silně nacionalistický. Krach.
Něco však přežilo. Nijak masivně, ale přežilo. Po Havlovi zbyla občanská společnost. Zdaleka ne všichni tuzemci jsou lhostejní a pouze konzumující občané. Občanské skupiny se starají o české i evropské okolí. Rostla by v Česku občanská společnost i bez Havla? Jistě. Ale on ji podpořil, byl schopen formulovat její význam pro svobodu a demokracii. Formulovat neekonomický růst.
Po Havlovi zůstává živá, rozvíjející se občanská společnost. Nelhostejní, nevolení, řekl by Klaus, aktivní lidé se zájmem o život jako celek. Jinak z "Havlova odkazu" zbyly trosky. Ale tahle jediná věc je nesmírně důležitá, možná nejcennější. A ano, občanská společnost výročí Havlových nedožitých osmdesátin oslavuje upřímně. Pro ni není jen sexy Ježíš, ale směrovka: Tudy vede cesta.
