Rostou. Na některých místech Česka přímo fantasticky. Samozřejmě že houby. Jsme národ houbařů. "Co Čech, to houbař" platí víc než známé "co Čech, to muzikant". Škoda že se na olympiádě v Riu nesoutěží taky ve sběru hřibů, bedel, čirůvek, masáků, lišek, kuřátek a dalších produktů lesa. Češi by měli minimálně na bronz, jestli ne na zlato.

Jezdil jsem týden na kole po Slavkovském lese a nikdy jsem nezažil takové houbové orgie. Hřiby, praváky, rostly přímo u silnice, obvykle schované pod travou, pod jehličím nebo pod nízkými větvemi smrků. Rostou na odpočívadlech ve štěrku, a samozřejmě taky v lese. Stačí vejít, rozhlížet se, sbírat.

Sběr hub na kole, za jízdy, přesněji sběr hřibů (brali jsme v podstatě jen praváky, nic jiného se do ruksaků nevešlo), je speciální disciplína. Přestanete koukat před sebe a díváte se jenom doprava (nebo, když už vás bolí krk, přejedete na silnici doleva, do protisměru). Po čase si vycvičíte oči tak, že vnímáte i skoro neviditelné kusy. Navážete s hřiby jakýsi mimosmyslový kontakt, absurdní komunikaci.

Letos se to ve Slavkovském lese zbláznilo. Mimořádné množství hřibů. I domorodci potvrzují, že je to velmi neobvyklé. | Foto: Martin Fendrych

Všude tam nad Lázněmi Kynžvart vycházeli z lesa muži, ženy i děti s plnými taškami, koši, případně (místní lidé) různými nádobami, jež kdysi sloužily třeba jako jímky na malířské barvy nebo štuk. Potkávali jsme celé skupiny obtěžkané houbami. A navrch, aby se nepomačkali, leželi praváci. Místní lidé tvrdili, že ve Slavkovském lese houby rostou, ale "letos to je mimořádné, to tu dávno nebylo".

Nejen hřiby, taky velké množství bedel, neuvěřitelná síla masáků (kdo se je nebojí sbírat, neprohloupí), občas nějaký kovář, tuny nejedlých hořčáků, obvykle v blízkosti hřibů, a kupodivu taky hodně lišek, hub poměrně citlivých a vzácných.

Hyfy pod nohama

Není mi jasné, jak se stane, že houby – a speciálně hřiby – najednou někde tak zběsile rostou. Jistě, déšť, vlhko a teplo (ale ve Slavkovském lese teplo nebylo, většinu týdne panovala zima jak na podzim). Jenže mokro bývá jindy taky a hub málo. Zvláštní.

Chodíte po lese a pod nohama, všude v půdě, vedou mikroskopické hyfy, buněčná vlákna, která se množí pohlavně i nepohlavně. Houby jim slouží jako rozmnožovací orgány. Pohlavní buňky se spojí a vytvoří spory. Ty potom létají všude ve vzduchu.

Najít hřiba, to u leckoho vyvolá zvláštní pocit štěstí. Když rostou, mohli by hřiby psychiatři používat jako speciální terapii. | Foto: Martin Fendrych

Chodíme tedy po hyfách. Jsou v neustálé interakci s rostlinami. V půdě jim dodávají minerální látky a vodu a naopak si od nich berou sacharidy, které vznikají při fotosyntéze. Tohle je základ budoucích holubinek, muchomůrek, václavek a kdoví čeho ještě. Některé hyfy jsou toxické, proto všecko živé, pokud to včas nestrčíme do ledničky, zplesniví.

Mnoho houbařů (alespoň v mém okolí) houby zas tak moc nejí. Jsou těžké v žaludku, přecpat se jimi není radno, zvlášť když je smažíte na oleji jako řízky. Při sbírání jde prvotně o ten nález, o podivné vzrušení, když před vámi sedí hřib, tyčí se ušlechtilá bedla na vysoké noze se sukýnkou. Nejeden nálezce mi potvrdí, že zažívá pocit štěstí, houbovou očistu. Přitom někteří ani houby nekonzumují! Ale najít, to vnímáme jako nějaké "znamení", jako jakousi "vyšší milost": to já, to pro mě, za nic, jen tak.

Možná by dobu, kdy houby hodně rostou, mohli využívat psychiatři. Ženy a muže s depresemi, všelijak vyhořelé, rozbité, zoufalé, by mohli vodit do lesa s košíkem a houbařským nožíkem (nahoře má štětku na čištění klobouku). Zažívali by pak ten nečekaný pocit radosti, v podstatě zázraku, a jejich stav by se lepšil. (Lepší než lidi s depresemi pouštět do peřejí, kde prý taky nacházejí opět sami sebe.)

V půdě v lese žijí mikroskopické hyfy. Houby jim slouží jako plodnice. Spory vzniklé z pohlavních buděk létají všude ve vzduchu. | Foto: Martin Fendrych

Houby s octem

Jedete na kole večer po vesnicích a vidíte, jak ženy sběračů nález čistí a krájí na tenké plátky. Existuje celá škála způsobů, jak houby sušit. Na slunci, pokud svítí, na kamnech, na topení, na novinách, ale taky se navlékají na nitě a věší do průvanu či kladou na síta. Jsme prostě houboví experti. Sušené houby jsou považované za vzácné (v Itálii a Německu se prodávají velmi draze). V zimě se přidávají do omáček jako koření. Dají se věnovat i jako dárek. Malé hříbky a různé speciální houby se nakládají. Pochoutka.

Tyhle lesní plody pronikly i do řeči. Velmi známé je rčení "to jsi byl ještě na houbách". Míněno, že dítě v tu dobu ještě nežilo. Houby zde nabývají dvojího významu. Jeden je jakési "zásvětno", dítě ještě fyzicky neexistovalo, ale jaksi se už chystalo existovat. Druhý je spojen s plozením (není divu, když houby jsou plodnice). Mladí sběrači zřejmě v lese nejen sbírali, ale i obcovali.

Říkáme taky, že "je to všecko na houby", jako že je to na nic. Smysl není příliš zřetelný, dost možná ale souvisí s velmi omezenou životností hub. Rychle podléhají zkáze, žerou je červi, slimáci, plísně (původem z hyf, díky kterým houby vznikly), často zplesniví i doma.

Používá se rčení "houby s octem". (Tak co? – Ale houby s octem.) Jako že nemáte nic, nic jste nezískali, nedaří se. Ačkoliv houby s octem u nás vnímáme jako gurmánskou pochoutku. Význam je nejspíš biblický. Ježíši na kříži nabízeli houbu s octem, aby utišili jeho bolest. On ji navíc odmítl. Odtud zřejmě pocházejí "houby s octem".

Když ale v lese najdete praváka, ať už jste, nebo nejste "co Čech, to houbař", vnímáte tu krásu, dar, milost, štěstí.