Hnutí žlutých vest hýbe Francií i mediálním prostředím celé Evropy. I po mnoha týdnech od prvních demonstrací se objevuje řada otázek: Kdo hnutí organizuje? Jaké jsou jeho cíle? Jaký bude mít vliv na francouzskou politiku? A jak dlouho mu aktivita vydrží? Jaké je jeho politické zařazení? A nakolik je hnutí žlutých vest ovládáno těmi proudy, které jsme si zvykli označovat přídomkem "extremistické", zejména poté, co demonstrace začalo provázet násilí a také antisemitismus?
Ten se objevil ve spojitosti se žlutými vestami již několikrát. Už na konci prosince 2018 zpívala skupina žlutých vest na demonstraci píseň "La Quenelle". Quenelle je gesto rukou připomínající nacistický pozdrav, které zpopularizoval francouzský kontroverzní komik a politický aktivista Dieudonné, který byl před několika lety několikrát stíhán za antisemitismus. Došlo i k několika verbálním útokům, které měly antisemitský charakter. Zatím nejvýraznější případ tohoto druhu se stal tuto sobotu v Paříži, kde na konzervativního filozofa Alaina Finkielkrauta několik členů žlutých vest pokřikovalo antisionistické a antisemitské urážky a mělo údajně dojít i na výhrůžky smrtí. Francouzská politická scéna incident odsoudila a opět se začalo mluvit o tom, nakolik je hnutí žlutých vest propojeno s krajní pravicí (či levicí). Podívejme se nyní na to, co lze k této otázce říci.
Žluté vesty mají svůj původ v protestech proti zdražování z listopadu 2018. Původní demonstrace proti cenám pohonných hmot přerostly v revoltu proti politickému systému jako takovému a jeho hlavním představitelům, jmenovitě prezidentu Macronovi. První demonstrace 17. listopadu se účastnilo více než 300 tisíc lidí, další dny pak účast klesala až do konce roku, kdy opět začala stoupat, aby dosáhla druhého vrcholu v polovině ledna a začala opět postupně klesat. Přestože počty demonstrujících už nikdy nedosáhly čísel z první demonstrace, mají žluté vesty podle průzkumů veřejného mínění podporu cca 70 procent Francouzů; i když přibývá i těch, kteří si přejí ukončení demonstrací.
Hlavním "katalyzátorem" revolty je zřejmě napětí mezi Île-de-France (Paříž a okolí) a zbytkem Francie neboli rozpor mezi metropolí a periferií. Zatímco oblast Paříže v posledních letech spíše bohatla, zbytek Francie stagnoval. Prudce rozevřené sociální nůžky pak dovedly zemi na pokraj občanského konfliktu.
A jak je to s příklonem žlutých vest ke krajní pravici? Začněme od začátku. Na počátku demonstrací stála Priscillia Ludoská, autorka původní petice proti zdražování pohonných hmot. Tato petice ovšem nebyla nijak zvlášť úspěšná, dokud se s Ludoskou nespojil Eric Drouet, který jí pomohl petici dostat na internet, kde získala okamžitě výraznou pozornost. Zatímco Drouet se v minulosti dopustil několika výroků, které by ho mohly zařadit ke krajní pravici, Ludoská se v této oblasti nikdy nepohybovala; a navíc je západoindického (tedy afrokaribského) původu.
Samotní hlavní aktéři vzniku hnutí žlutých vest jako by symbolicky naznačovali rozpětí celého hnutí, které zahrnuje velmi rozporné elementy.
Tomu odpovídají i měřitelné politické preference, které lze u žlutých vest zachytit. Podle výzkumů společnosti Elabe je mezi žlutými vestami vysoký počet voličů krajních politických formací. V prezidentských volbách 2017 volilo 36 procent dnešních žlutých vest Marine Le Penovou a 28 procent vyhraněně levicového Jeana-Luca Mélenchona. To ovšem o samotném politickém zařazení žlutých vest ještě mnoho neříká. Řada lidí v posledních prezidentských volbách hlasovala jinak než dříve - volba obou krajních kandidátů tedy nemusí nutně znamenat jednoznačný příklon k jejich politice, ale prostě jen snahu volit proti systému.
Zajímavější je podívat se na požadavky, se kterými hnutí žlutých vest operuje. Deník Le Monde došel k závěru, že dvě třetiny z nich v zásadě odpovídají požadavkům krajní levice, přičemž je současně asi polovina z nich slučitelná s požadavky krajní pravice. Zároveň autoři analýzy doplnili, že "program" žlutých vest jako celek je velmi vzdálen od ekonomicky liberální politiky prezidenta Macrona nebo prezidentského kandidáta Republikánů Françoise Fillona.
Podobné požadavky mají ve Francii tradici sahající až do 50. let 20. století k takzvaným poujadistům (podle jejich zakladatele Pierra Poujada), což bylo antielitářské hnutí, původem z rurální Francie, které spojovalo populismus a xenofobii a ze kterého vyrostl Jean-Marie Le Pen. I proto panuje mezi částí Francouzů určitá obava z toho, že se protesty mohou stát zbraní krajní pravice.
Pokud se ale podíváme na požadavky žlutých vest komplexně, ukáže se, že neobsahují řadu témat, která jsou typická pro krajní pravici: islám, sňatky homosexuálů nebo potraty. Otázku migrace chtějí žluté vesty řešit na jedné straně omezením migračních toků, na druhé straně ale požadují dobrou péči o azylanty a zajištění jejich potřeb. A migrace představuje pouze zlomek požadavků. Většina z nich, včetně těch, které jsou naivní nebo jen velmi obtížně splnitelné, však míří poměrně jasným směrem: k odstranění chudoby a zajištění jistot pro nižší a střední třídu. Jde tedy spíš o požadavky řekněme levicové, byť s poměrně silným populistickým rozměrem.
To ovšem neznamená, že by se do hnutí žlutých vest krajní pravice nesnažila pronikat. Otázka ovšem je, nakolik úspěšně a s jakým dosahem. Zatím se zdá, že spíš s omezeným, navíc vnímaným samotnými žlutými vestami rozporuplně, protože k hnutí přitahuje negativní pozornost. Mluvilo se o veteránech z Donbasu spojených s krajní pravicí (Victor Lenta, Sergej Munier a Mickaël Takahaši), kteří se na několika demonstracích žlutých vest objevili (Sergej Munier sem pravidelně dochází s vlajkou takzvané Doněcké republiky). Všichni jmenovaní se zároveň účastní střetů mezi příznivci krajní pravice - kteří se snaží do prostředí žlutých vest pronikat i z organizací, jako je Action française, nebo skupin chuligánů soustředěných kolem Zouaves Paris - s jejich protivníky z francouzských Antifa spolků. K těmto střetům dochází napříč celou Francií. Ukrajinský specialista na krajní pravici Anton Šechovcov zveřejnil fotografii Mickaëla Takahašiho, který si z podobného střetu odnesl rozbitou hlavu.
Hnutí žlutých vest nelze pokládat za krajně pravicové a v zásadě ani za extremistické, byť se do něj nepochybně různé skupiny snaží pronikat. Zajímavé bude, jestli se mu podaří přetavit do podoby standardnější politické síly, a to, jakým směrem by se tato síla vyprofilovala. Je zjevné, že politické požadavky žlutých vest mají populistický potenciál a mohou přilákat jak voliče krajní pravice (zejména ty, kteří volí spíš z protestních důvodů a nepatří k jádru voličů krajní pravice), tak levice. Základní požadavky celého hnutí mají ale blíž k levici a tradiční krajně pravicová témata mezi nimi v zásadě chybí. I proto se domnívám, že by "strana žlutých vest" byla pro Marine Le Penovou spíš soupeřem než partnerem.
