Na závěr besedy ve františkolázeňských lázních přinesli zaměstnanci prezidentovi dárek: dvoumetrovou loď jménem Kačenka. Říká se tomu úsměvná chvíle: culili se pánové v oblecích na pódiu i další přítomní, snad jen ochranka zachovala poker face.
Miloš Zeman, informovala média, slíbil, že prezent využije, a ocenil, že loďka je na rozdíl od jeho nafukovací jachty dvojmístná. „Může mě někdo vozit. Takže vždycky, když někdo přijede do Nového Veselí, tak ho pozvu na projížďku po rybníce, a až nasedne, tak mu podám do ruky vesla," dodal. Roztomilý okamžik. Těšme se na pokračování v létě. (Náš tip: veslovod bude třeba, jednak z bezpečnostních důvodů, jednak proto, že loď se ukáže být příliš velkou na to, aby ji postarší prezident utáhl sám.)
Už se nezjistí, kdo si s tím začal. Pocit, že kamkoli hlava státu dorazí, musí dostat nějaký dárek, se předává jako štafeta. Vypadnout z ní, upustit kolík, se zdá společensky neúnosné, nemožné. A kromě toho nebudete ve zprávách. Někde to proběhne víceméně standardně, například na ekonomické fakultě v Chebu prezident v pondělí obdržel kapesní nůž s vývrtkou a sadu nožů. Jindy se dostaví pokus o humor, trapnost, servilita, případně všechno dohromady. Pojmenovat prezidentský škuner Kačenka, to je majstrštyk. Samopal, to je úlet. Atd.
Dárečky pro Zemana a jejich tak oblíbený mediální obraz jsou ukázkou jevu, který by se dal nazvat infantilizací politiky. Dospělí a svéprávní lidé se chovají, jako by byli malé děti. Jiní dospělí a svéprávní lidé se na to dívají, čtou si o tom, baví se, sdílejí. Všichni se společně tváří, že to berou vážně, že je to důležité a že je to normální. Směr: kolektivní zblbnutí.
Nejde zdaleka jen o dění kolem prezidenta, i když krtečka mu už nikdo neodpáře. Adriana Krnáčová stanovila hybatelem pražské politiky dovoz pandy velké. Andrej Babiš rozdává dětské pokladničky. Selfíčka jede kdekdo. Články o politice se známkují Super Haha Paráda To mě mrzí To mě štve, emotikony vypadají jako lízátka, předepsal Facebook. Barvičky jako z Bravíčka. A mít hlášku je základ. Zdětinštění politiky je komplexní a podléhají mu všichni, rozdíl je jen v míře.
Divadélko patřilo k politice vždycky, ale ještě nikdy nebylo tak blízko její podstatě. Showbizová prezentace symbolů se víceméně vybíjela ve volebních kampaních (u nás číro, koblihy...). Teď blbiny vrůstají do politiky samotné. Začíná to být jedno a totéž. Infotainment, dílo médií, politici vyvlastnili na politiko-tainment. Nečekají, baví sami. Vděčné publikum spolupracuje.
Zhrubnutí, vulgarizace politiky je druhou stranou stejné mince. Ten samý kanál, jen po dvaadvacáté hodině s hvězdičkou.
Letošní prezidentské volby ve Spojených státech jsou plné nadávek, sexuálních narážek či zcela bizarních blbostí. Otázka je, zda dovolit dětem, aby se na politiky dívaly, napsala na svém webu BBC. Sledovat v přímém přenosu takového Donalda Trumpa není úplně ideální výchovný prvek, namítají někteří rodiče. To známe: každé dítě, pokud to ještě neví, si za deset vteřin může vygooglovat, kde a kdy přišel Miloš Zeman o panictví. A podobně.
Hlavní problém ale nespočívá v tom, že by politika byla mládeži nepřístupná. Je to horší: začíná být IQ nepřístupná.
