Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
23. 2. 2016 10:00

Posedlí hodnocením jsme už dávno, ale až na Facebooku se z toho stala nebezpečná nemoc

„Soud je soudem jen tehdy, když je vysloven s téměř nepřirozenou jistotou. Jeho povaze je nejpřiměřenější, když se vysloví bez přemýšlení.“ (Elias Canetti)
Náruživý soudce. (Ilustrační foto.)
Náruživý soudce. (Ilustrační foto.) | Foto: ČTK

Když pozoruje útroby sociálních sítí, člověka se zmocňuje pocit, že názorová řež, která se tu odehrává, musí mít nějakou pra-příčinu. Že už dávno existoval nějaký pre-facebookový princip, který až vynález Facebooku vystihl, dal mu příležitost k realizaci a zúročil. Něco z hlubin psychiky moderního člověka.

Náruživost, s jakou tolik lidí propadá internetovým diskusím a sdílení svých soudů, je vysvětlitelná řadou dílčích předpokladů. Nuda versus zábava. Zvědavost. Sebe-vyjádření a sebe-sdílení. Ego-mánie, slavo-mánie, grafo- a typo-mánie. Touha po uznání. Boj s osamělostí. Komplex méněcennosti. Zrovna můj příspěvek k zápasu domnělého dobra s domnělým zlem je ten rozhodující. Dostupnost technologií. A tak dále.

To všechno je pořád ještě horní patro. Ne základní důvod, proč se tak pereme. Tolik a takovým způsobem. Je tam ještě něco jiného, co?

Motiv číslo 1 vystihl spisovatel Elias Canetti (1905–1994) ve svém stěžejním díle Masa a moc, v krátké kapitole nazvané Soud a rozsudek. Kniha vyšla v roce 1960, to znamená, že Canetti své myšlenky formuloval víc než padesát let před Facebookem. Ale jako by odtud čerpal studijní materiál.

Canetti začíná: Vyjděme od fenoménu, který všichni dobře znají, od potěšení z rozsudku. ´Je to špatná kniha,´ řekne někdo, nebo: ´Je to špatný obraz,´ a snaží se vypadat, jako by pronesl pouze věcnou poznámku. Jeho výraz nicméně prozrazuje, že to říká rád. Forma projevu klame a brzy přechází do osobního tónu. Brzy přijde ´Je to špatný básník´ nebo ´Je to špatný malíř,´ a zní to, jako by se řeklo ´Je to špatný člověk´. Všude máme příležitost přistihnout při takovém odsuzování lidi známé, neznámé i sebe samy. Vždycky se tu projeví potěšení z negativního soudu.

Canetti zdůrazňuje: aby náš soud bezpečně uspokojil naše soudcovské libido, musí být negativní. To je ten pomyslný, na Facebooku fakticky neexistující, přesto v kyberprostoru všudypřítomný palec dolů. Anti-lajkovací tlačítko by okamžitě bylo mnohonásobně používanější než palec vzhůru. Ale ani ho nepotřebujeme, negace „to se mi nelíbí“ stimuluje naše vyjadřování i tak. Přejeme si nejen soudit – nýbrž hlavně odsoudit. Canetti k tomu dodává:     

Je to tvrdé a kruté potěšení, které se nedá ničím narušit. Soud je soudem jen tehdy, když je vysloven s téměř nepřirozenou jistotou. Nezná slitování, ale ani opatrnost. Je hned po ruce; jeho povaze je nejpřiměřenější, když se vysloví bez přemýšlení. Vášnivé zaujetí, jež prozrazuje, závisí na jeho rychlosti. Rysy soudícího jsou obrazem bezpodmínečného a rychlého rozsudku.

V čem toto potěšení spočívá? Člověk se od něčeho distancuje, přesune to do skupiny bezvýznamného a přitom předpokládá, že sám patří do skupiny vyšší. Povyšuje se tím, že druhé ponižuje. Předpokládá jako přirozené a nutné, že existují dvě třídy, reprezentující různé hodnoty. Všechno dobré existuje proto, aby se odlišovalo od špatného. Co patří do které třídy, rozhodujeme my.

Prorok sociálních sítí Canetti by se mohl živit také jako Zuckerbergův poradce pro nejstrategičtější otázky. Přesně tu charakterizuje „chemii“, podle které fungují mozek a srdce facebookářů a jiných kybersoudců, tu víc, tu míň.

Zadostiučinění, což Canetti nemohl tušit, ještě umocňuje nesmírná příležitost interakce. Každý může nejen nespočtukrát denně vynášet své vlastní soudy-odsudky, ale také sledovat soudy jiných, vršit k nim ty své; a sám je vystaven stejnému procesu. Hyper-souzení. Jeden rozsudek online přebíjet druhým.

Elias Canetti si správně všímá lidské posedlosti hodnocením a nazývá ji nemocí. Tak společnost viděl v době více méně před-televizní. Takže to, co říká, dnes vynásobte tisícem. A máte epidemii:

Ale i lidé, kteří nejsou soudci, které k tomu nikdo neurčil, které by k tomu nikdo při zdravém rozumu nemohl určit, neustále vyslovují rozsudky ve všech oblastech. Nepředpokládají se při tom žádné věcné znalosti; ti, kteří se zdrží soudu, protože se stydí, by se dali spočítat na prstech. Souzení je choroba, a to jedna z nejrozšířenějších, prakticky jí trpí všichni.

Tedy: aby soudícího uspokojil, má být jeho rozsudek svižný, bezvýhradný a negativní. Jde o „chromozom“ naší mentální podstaty, který na sociálních sítích dochází nesmírného naplnění. Soud-odsudek nám zároveň, říká Canetti, umožňuje třídit svět na skupiny a sebe sama řadit do té hodnotnější. To má přirozeně své důsledky. Od-souzení si rozsudek chorobného soudce také odpykají.

Tím, že neuspořádané, amorfní množství lidí rozdělí do dvou skupin, které postaví do vzájemné opozice, je v jistém smyslu zhušťuje. Vytváří z nich sevřený šik, jako by měli proti sobě bojovat; propůjčí jim dojem výlučnosti a naplní je nepřátelstvím. Tak, jak si je představuje a jak si je přeje, mohou být pouze v nepřátelském poměru. Rozsuzování mezi ´dobrým´ a ´špatným´ je prastarý nástroj dualistické klasifikace, která ale nikdy není jen pojmová a nikdy zcela mírumilovná. Důležité je napětí mezi oběma třídami a soudící člověk toto napětí vytváří a obnovuje.

Déjà vu. Facebookových profilů a diskusních fór, pro která tohle platí do poslední tečky, byste se nedopočítali. Jak Canetti ve své úvaze pokračuje, je to s každým řádkem zlověstnější:

V základu tohoto procesu je sklon vytvářet nepřátelské smečky, který nakonec musí vést k vytvoření válečné smečky. Protože se tento sklon vztahuje na všechny možné oblasti a projevy života, rozřeďuje se. Ale i když celý proces proběhne spokojeně, když se zdá odbytý jedním nebo dvěma soudícími slovy, v jeho zárodku je vždy sklon hnát ho dál, k aktivnímu a krvavému nepřátelství.

Ti, kteří se zdrží soudu, protože se stydí, by se dali spočítat na prstech. Souzení je choroba, a to jedna z nejrozšířenějších, prakticky jí trpí všichni.

Elias Canetti, Masa a moc

Každý, kdo vstupuje do tisíců vztahů života, patří k nesčetným skupinám těch ´dobrých´, proti nimž stojí právě tolik skupin ´špatných´. Záleží pouze na příležitosti, zda se ta nebo ona skupina přehřeje a promění ve smečku, která zaútočí na druhou, nepřátelskou smečku – dřív, než ta stačí zaútočit na ni.

Ze zdánlivě mírumilovných soudů se pak stávají rozsudky smrti nad nepřítelem. Hranice těch ´dobrých´ jsou pak přesně určeny a běda ´špatnému´, který je překročí. Nemá mezi dobrými co pohledávat a musí být zničen.

Tak. Až sem na dvou stránkách (v překladu Jiřího Stromšíka z roku 1994) Canetti dospěl od fenoménu potěšení z rozsudku. Dá se to číst jako mrazivá analýza nejen facebookové zášti, ale i samotného vyjadřovacího obžerství. Mánie, nemoc souzení si totiž nevybírá. Sama diagnóza platí bez ohledu na to, jaké soudy-odsudky nemocný vynáší.

Rozsudků mezi „dobrým“ a „špatným“ je k dispozici už tolik, že léčba běsů půstem od hodnocení moc nezabírá. Čím dál víc lidí si vůči zdrženlivosti vypěstovalo imunitu a soudí, protože „musí“. Aby to za ně neudělali jiní, nebo aby sami vyvrátili jiné rozsudky. Ale naše soudcovská vášeň je past.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Italští poslanci vyslovili důvěru vládě premiéra Conteho. Kabinet v úterý požádá o důvěru také druhou komoru Senát, kde ale nemá zaručenou většinu

Zdroj: ČTK
Další zprávy