Dosud z žádných voleb, které si pamatuji, jsem nebyla tak frustrovaná jako z těch nadcházejících. Doufala jsem v kampaň, která bude alespoň nějak reflektovat problémy generace mé i těch mladších. Která nastíní, jestli a kdy vzrostou naše šance najít střechu nad hlavou a založit si vlastní domov. Která ukáže, jak chtějí politici připravit zemi na rozsáhlé změny na pracovním trhu. A ano, doufala jsem, že se dozvím, jak konkrétně chce naše reprezentace čelit suchu i velké vodě, dvěma slovy klimatické krizi.
Nic. Na zcela reálné problémy, s nimiž se musíme každý den potýkat, nezbyl čas. Strany jej v kampani promarnily v hádkách o to, kdo je větší (neo)marxista; kdo si co myslí o migrantech, případně o Andreji Babišovi či Viktoru Orbánovi. To všechno v době, kdy se stejně jako zbytek Evropy nacházíme v přechodu směrem k uhlíkově neutrálnímu hospodářství, jež bude mít obrovské dopady na způsob, jakým si vyděláváme peníze, jakým se bavíme či odpočíváme, jakým žijeme.
Navzdory pravidelnému rozčílení nad "zeleným šílenstvím z Bruselu", které přichází od vládního hnutí i pravicových opozičních stran, je totiž jasné, že tomuto přechodu nemůžeme jako otevřená středoevropská ekonomika zabránit. A i kdyby to možné bylo, nebylo by to žádoucí, pokud si mladší generace mají uchovat alespoň nějakou naději, že se někdy dožijí poklidného stáří.
Komunista sem, komunista tam
Kromě otázky, co všechno do našich životů přinese změna klimatu, nás - mladé Češky i Čechy - trápí také extrémně drahé bydlení. Šetřit na něj dnes musíme dvakrát déle než Němci a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to v dohledné budoucnosti mohlo být jinak.
V rozporu s dlouholetými mýty o tom, jak je zdejší společnost rovnostářská, ukázal nedávný výzkum společnosti PaQ Research, kolik bohatství se u nás už od revoluce zkoncentrovalo do rukou jednoho procenta nejbohatších Čechů. O majetkových daních, které u nás patří k těm nejnižším, už se ale neodvažují mluvit ani Piráti, aby je náhodou někdo neoznačil za „komunisty“.
Ostatně nahánění hrůzy z toho, co by kdo komu taky mohl chtít sebrat, se stalo jedním z hlavních témat těchto sněmovních voleb. Ukázkový je v tomto ohledu klip Tohle fakt nechci, v němž premiér Andrej Babiš mladými lidmi a jejich legitimními starostmi nepokrytě straší své příznivce v důchodovém věku - a jak ukázal výzkum agentury Behavio, velmi úspěšně.
Pravicová opozice si, jako již tolikrát předtím, dělá starosti o zdejší demokracii a naši příslušnost k „Západu“. Potíž je ovšem v tom, že její nemalá část ve skutečnosti současné západní normy vůbec neuznává.
Korunu předvolební mizérii pak nasadila skupina umělců, kteří 32 let po pádu železné opony přispěchali s klipem o frontách na banány za minulého režimu. U tohoto ovoce by dnes sice bylo relevantnější se ptát, za jakých podmínek bylo vypěstováno a jakou má emisní stopu, ale do minulosti zahleděné pražské kavárníky stále nezajímá nic jiného než jen komunismus.
Jenom zdát si tak můžeme nechat o debatě německého střihu, v níž strany jasně vyprofilované na pravolevé škále zastupují elektoráty s různými zájmy a představují různé alternativy budoucnosti. V našich podmínkách takovou diskusi již dlouho demontuje Andrej Babiš, a to sobě vlastním technokratickým přístupem, který vyzobává populární témata napříč politickým spektrem, aniž by zemi dokázal představit jakoukoliv ucelenou vizi.
Za okleštění zdejší veřejné rozpravy ovšem může i dlouhodobá pravicová hegemonie mezi ekonomickými elitami. Například návrhy na zdanění nebo jenom evidenci prázdných bytů - na Západě zcela běžné - jsou u nás připodobňovány k praktikám minulého režimu. Že v Česku dnešních dnů stále není možné prosazovat levicovou politiku a nebýt přitom hned osočován z „komunismu“, lze považovat za jeden z nejdéle přetrvávajících důsledků předlistopadového režimu.
Vylekaní Piráti
Demokraticky a pravicově smýšlející volič si dnes může vybrat hned ze dvou alternativ - koalic Spolu a Pir/STAN. Zejména pokud je ochotný zavřít oči nad nereálností slibů, že díru, kterou ve státním rozpočtu vyhloubilo zrušení superhrubé mzdy, bude možné vykrýt bez zvyšování daní.
Jeho levicově orientovanému protějšku naproti tomu nezbývá než se zmítat mezi pragmatickým postojem, který velí zbavit se oligarchy Babiše volbou opozičních koalic, a touhou odevzdat hlas v souladu se svým ideovým přesvědčením třeba sociálním demokratům nebo Zeleným. První ovšem působí kvůli kandidatuře starých a velmi pochybných kádrů i současné vládní spolupráci zcela nedůvěryhodně. U druhých zase hrozí propad hlasu.
Jarní favorit voleb, dvojblok Pir/STAN, který sliboval Česku vrátit budoucnost, zatím v průzkumech pomalu ztrácí procenta. Kromě rozsáhlé dezinformační kampaně lze tento trend připsat i identitární krizi Pirátů, kteří ve snaze působit zkušeně a smířlivě opustili svá charakteristická témata, jež jim minule přinesla úspěch.
Odmítnutím danit investiční byty navíc ukázali, že strach z osočení z levicovosti u nich přebil snahu dělat politiku založenou na datech, na níž si dlouho tolik zakládali. Poslušně dokonce odkývali i to, že nepodporují „muslimskou Evropu“. Dříve rebelská strana tak působí překvapivě neautenticky a snahou nikoho nenaštvat (zejména pak ne pravicovou úderku na Twitteru) připomíná neúspěšného prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše: Zdá se, že na ni stačí fouknout a otřese se v základech.
Úroveň veřejné diskuse i výběr politických alternativ pro mladé lidi je v Česku tristní. Etablované strany nedávají najevo, že by je budoucnost zajímala, jen se vrací k dávno vybojovaným válkám - třeba k té o komunistický režim nebo o kvóty pro migranty. Nám mladým pak nezbývá než doufat, že se situace zlepší. Pokud ale bude v Česku nadále vládnout technokrat Babiš ve Strakově akademii a pravicová hegemonie u místních elit, sotva si budeme moci dělat velké naděje.
Autorka je redaktorkou serveru Voxpot.cz
