Senátorské těsné "ne" je prý pro dobro Čechů. Má je chránit před gumovou a zneužitelnou definicí genderu a před zrušením a ničením tradic, jako jsou třeba Velikonoce. Nevadí, že slovo gender se už v českých zákonech objevuje a k jeho zneužívání (ať už to má být cokoliv) nedochází, ani to, že pomlázkový výprask politikům také nikdo nebere. Opět zvítězilo tak smutně časté "neděje se to, ale co kdyby".
Nedávná podmínka pro otčíma, který pravidelně znásilňoval a vydíral nevlastní dceru, jež se kvůli tomu opakovaně pokusila o sebevraždu, by mohla stačit jako jeden důkaz za všechny. Ženy, které v Česku zažijí traumatické a život narušující násilí, praxe našich zákonů a institucí dostatečně nechrání.
Zjevně to ale nestačí, a tak připomenu statistiky: ve vězení končí jen každý druhý soudem usvědčený pachatel znásilnění. Pokud je navíc oběť dospělá a nebylo použito zbraně, je to pak každý čtvrtý. Ano, to znamená, že 75 procent násilníků odchází ze soudních síní jen s podmínkou. Stejné skóre mají pachatelé trestného činu týrání osoby, se kterou žijí v domácnosti - tedy domácího násilí. I tady jsou oběti většinou ženy, zhruba v 90 procentech případů. A tyto ženy, které po tom všem sebraly odvahu svým útočníkům znovu čelit, od těchto soudů odchází s ještě větším šrámem na duši, někdy ještě vedle těch nezahojených na těle.
Pomoci se tu na rozdíl od naivních představ některých senátorů a senátorek oběti na každém kroku opravdu nedovolají. Svědčí o tom nejen nízké tresty, ale také nedostatečné kapacity psychologů, psychiatrů, bezpečných azylových domů nebo mnohdy necitlivé postupy policie při vyšetřování, na které si oběti stěžují. Připomeňme loňský nešťastný (později mírněný) výrok policejního prezidenta Martina Vondráška, že "velmi často je oznámení ženy o sexuálním násilí smyšlené." Není. Nelze se ale pak příliš divit, že trestný čin nahlásí jen zhruba pět procent obětí znásilnění a 5 až 10 procent obětí domácího násilí. Kromě jiného se bojí, že jim úřady neuvěří.
Nejde ale jen o díry v systému. V Česku stále chybí i větší soucítění veřejnosti s oběťmi. Podle průzkumů si více než polovina lidí myslí, že oběti domácího násilí své tyrany k útoku vyprovokovaly, čtvrtina pak, že si za to v nějaké míře mohly samy.
Větší pobouření proti nedostatečné ochraně obětí jsme tu v poslední době viděli jen párkrát. Loni v srpnu, když muž z Břeclavska dostal podmínku za zneužití nejméně šesti dětí - a ano, nezapomínejme, že i zneužívané děti má istanbulská úmluva chránit, nejen ženy. A podruhé před pár týdny právě v případu dívky zneužívané otčímem, které média přezdívají Anička. Za ni lidé ve spolupráci s organizacemi Amnesty International a Konsent demonstrovali před ministerstvem spravedlnosti, vybrali peníze pro její nový životní začátek a ministr spravedlnosti pod tlakem veřejnosti slíbil, že postup soudu prověří a soudce obecně v oblasti sexuálního násilí proškolí. To je ale zatím všechno. Protesty ustaly, pohoršení pomalu utichá a tvrdší tresty společnost nijak hlasitěji nežádá. Přitom by podle zkušeností ze zahraničí mohl právě hlas lidu leccos změnit.
Když po hromadném znásilnění 18leté dívky ve španělské Pamploně soudce poslal pachatele do vězení pouze za sexuální násilí, a ne za znásilnění, zvedla se napříč zemí tak silná vlna protestů, že donutila politiky jednat.
Na základě tohoto případu země zpřísnila tresty za sexuální delikty a zavedla zákon, kterému se přezdívá "ano znamená ano". Ten počítá s tím, že k jakémukoli intimnímu styku je potřeba vyslovený souhlas zúčastněných, a převrátil tak naruby obecně praktikovaný úzus, že je v případě znásilnění naopak zapotřebí nějak dokázat nesouhlas oběti. A to útočníci původně dostali devět let natvrdo, a ne podmínku. Navíc jim ještě před změnou zákona původní verdikt Nejvyšší soud překvalifikoval na znásilnění a trest zvýšil na 15 let - i kvůli tomu, že si dívku během znásilňování (stejně jako otčím Aničky) natáčeli. V odůvodnění Nejvyšší soud mimochodem citoval body z Istanbulské úmluvy.
Španělská veřejnost se před lety ozvala a dosáhla změny. A ozvat by se mohla hlasitěji i ta česká. Stejně tak by se za práva zneužívaných žen a dětí mohly více postavit veřejné známé osobnosti a politici. Nečekám zatím, že by zavedli podobný a poměrně kontroverzní zákon jako ve Španělsku, ale mohli by alespoň přehodnotit své priority. Zvážit, jestli je důležitější definice slova gender a opakování hoaxu o rušení Velikonoc, nebo bezpečí a pomoc pro ty, kteří si prošli něčím, čím neměli. A to klidně opakovaně zákonem ošetřené, pokud opravdu věří, že stát už obětem těchto trestných činů pomáhá dost. Jde totiž i o signál pro ty, kdo si násilím a týráním procházejí právě teď nebo si ho protrpí příští týden nebo za pár let. Aby se nebáli říct si o pomoc, odejít, začít znovu, pokusit se nějak zpracovat své trauma a bojovat za alespoň nějakou spravedlnost.
