Jeho dílo je téměř symbolicky spjato se zrozením, životem i smrtí naší první republiky. Čapek začal publikovat krátce před první světovou válkou ještě ne prózy, ale výtvarné kritiky. Mladické prózy psali, anebo aspoň publikovali s bratrem Josefem jako společný výtvor, první pouze Karlova kniha Boží muka vznikala během světové války. Ale tyto prózy jako by psal někdo jiný než Karel Čapek, jak jej známe z jeho pozdější tvorby, tedy někdo spíše meditující než vyprávějící, spíše zasmušilý než schopný žertovat.
Válka však skončila pro naše předky až s nečekaně skvělým výsledkem. Po staletích, kdy jsme tvořili jen součást rakousko-uherské říše, jsme získali nezávislost a vznik republiky se zdál naplňovat směřování mnoha předchozích generací.
Jenže konec války nepřinesl jen konec vraždění, přál také představám o jiném (socialistickém) uspořádání společnosti, jak je formulovali utopičtí myslitelé. (Jejich řadu završovali ekonom Karel Marx i jeho podporovatel a spoluautor Bedřich Engels.) Socialistické hnutí vznikalo už v polovině devatenáctého století a brzy v Evropě nabylo na politickém vlivu, když slibovalo Marxovy utopické vidiny naplnit. Po kruté válce spojovalo se socialistickou ideou svoji naivní naději na spravedlivější uspořádání společnosti mnoho našich intelektuálů a umělců (Václavek, Wolker, Seifert, Hořejší či epigonský básník, amatérský historik a komunistický agitátor S. K. Neumann).
Karel Čapek mezi ty, kdo podlehli iluzi o přednostech socialismu či komunismu, nepatřil. Během svých studií se věnoval studiu současných západních filosofů, kteří vesměs odmítali módní socialistické ideje a všechny politizující ideologie jako zjednodušování složité skutečnosti moderního světa. Hledání jakékoliv všeplatné pravdy bylo podle nich pomýlené už proto, že sama podstata společenských soudů a vyhlašovaných cílů je relativní, závislá na tom, kdo a z jakých hledisek je formuluje. Ve chvíli, kdy se nějaká skupina lidí domnívá, že nalezla všeplatnou pravdu, střetne se s jinými skupinami držitelů jiných všeplatných pravd. Takové bylo základní poselství filosofie relativismu a ta byla Čapkovi blízká.
K relativismu se výrazně hlásí v několika esejích i ve své vědecké fantazii Továrna na Absolutno. V ní dal českému vynálezci vymyslet přístroj, který rozbíjel hmotu. Během štěpení atomů vznikalo do té doby nepředstavitelné množství energie. Proces její výroby však měl vedlejší efekt: uvolňovalo se při něm jakési nehmotné fluidum - absolutno. Kdo jím byl zasažen, měl nutkavou potřebu ve svém oboru i ve svém okolí konat dobro, a protože byl přesvědčen právě o tom, že dobro, které koná, je absolutní, musel se brzy střetnout s těmi, kdo byli absolutnem také zasaženi a rovněž věřili, že objevili absolutní pravdu. Střety byly stále zásadnější a nakonec vedly k válce, která končila vyhlazením lidstva. Víte, čím větší věci někdo věří, tím vzteklejc pohrdá těmi, co v ní nevěří. A přece největší víra by byla věřit v lidi, uzavírá Čapek svůj román. Myšlenka, která vypadá jako abstraktní spekulace, však v době, kdy se rodily velké a bojovné ideologie komunismu, fašismu či nacionalismu, byla reálná, aktuální a varovná.
V téže době, tedy počátkem dvacátých let, získal Čapek světovou proslulost svým dramatem R.U.R.
Poselství R.U.R. mělo být opět varovné: člověk ve snaze ulehčit si práci i uniknout zodpovědnosti za chod civilizace se stále více vzdává dozoru nad chodem i směřováním technického vývoje. Nutně se pak přihodí, že civilizace a její výtvory nad ním nabudou vládu.
Jak přece jen vybledávala vzpomínka na válečné zkušenosti, zklidňovalo se i Čapkovo dílo. Věnoval se hlavně novinářské práci a tu vykonával s mimořádným nasazením a zodpovědností. Dneska už málokdo tuší, že prakticky celé jeho dílo vycházelo nejprve na pokračování v Lidových novinách. (To i vysvětluje, proč bývá občas členěno do krátkých, pointovaných kapitolek.) Značná část toho, co dnešní čtenář zná z různých sebrání novinářských statí a především skvělých fejetonů, vznikalo až prací editorů po Čapkově smrti.
Kromě mnoha set fejetonů, několika dramat (k R.U.R. přibyly ještě Věc Makropulos a Bílá nemoc a společně s bratrem Josefem napsaná komedie Ze života hmyzu) dokončil Karel Čapek i několik románů, které překvapí naprostou odlišností svých témat i prostředí, v nichž se jejich děje odehrávají. Hordubal, román o umíněné všeodpouštějící lásce, je umístěn do malé vesnice na Podkarpatské Rusi, Povětroň se odehrává zčásti na Antilských ostrovech (pro Čapka výjimečný výlet do krajin, kam nikdy nevkročil), a konečně Obyčejný život se odvíjí na malém českém městě. Jejich společným motivem je umírání či smrt jejich osamělých hrdinů. Čapek, který se vždy snažil dokazovat, že jeho příběhy přinášejí filosofické poselství, ve svém doslovu k trojici románů vysvětloval, že se zabývají různými druhy poznání, a nazval je dokonce noetickou trilogií. Naštěstí byl natolik vynikajícím vypravěčem, že tento noetický záměr lze snad z příběhů vykonstruovat, ale pro čtenáře romány zůstanou skvěle napsanými příběhy.
Nejvíce se však Čapkova vypravěčská schopnost projevila v jeho povídkové tvorbě, především ve dvou dílech Povídek z první a z druhé kapsy.
Doba, po kterou vznikala většina Čapkovy tvorby, je vtěsnaná do jen krátké přestávky mezi dvěma válkami. Většinu Evropy postupně zachvacovaly totalitní režimy. Krátce po vítězství bolševického převratu v Rusku se zmocnili v Itálii moci fašisté, v roce 1933 v Německu nacisté a v polovině roku 1936 začala španělská občanská válka, v níž demokratické síly rovněž prohrály.
Události, které zjevně směřovaly k dalšímu vojenskému konfliktu, ovlivnily poslední etapu Čapkovy tvorby, především jeho utopický román Válka s Mloky, dramata Bílá nemoc a Matka a také řadu próz shrnutých po jeho smrti do několika souborů fejetonů a drobných próz (Bajky a podpovídky či Apokryfy).
Válka s Mloky (stejně jako i poslední dvě dramata) vznikala z potřeby občansky či dokonce politicky reagovat na současnou situaci v Evropě, ve svém závěru odsuzovala krátkozrakou politiku appeasementu. (Jejích katastrofických důsledků už se Čapek nedočkal, přesněji dočkal se jen mnichovské dohody, v níž nás naši západní spojenci v čele s Francií zrádně přenechali nacistickému Německu. Lze soudit, že na jeho předčasné smrti se podílela i deprese, do níž upadl v důsledku neblahého osudu republiky.)
Čapkův význam pro českou literaturu je nedocenitelný. Žánr politické science-fiction pozvedl na úroveň plnohodnotné literární tvorby. Jeho povídkovou tvorbu lze srovnávat s nejmistrnějšími výtvory evropské prózy. Jako první český spisovatel povýšil hovorovou dikci češtiny na úroveň spisovného jazyka. Díky tomu i po bezmála sto letech jeho řeč zní naprosto současně. Byl prvním českým moderním spisovatelem, který dosáhl světového ohlasu, a jeho díla došla uznání prakticky na celém světě. V našich nedlouhých moderních dějinách zosobňoval demokratickou část naší kultury a nebyla náhoda, že náš první prezident T. G. Masaryk ho považoval za jakéhosi svého neoficiálního mluvčího. (Hovory s T. G. M.)
Jakkoli byl příslušníkem silné literární generace (Jaroslav Hašek, Eduard Bass, Karel Poláček, Vladislav Vančura, Ferdinand Peroutka, František Langer), byl vedle Haška jediným, který se dočkal nejen světové slávy, ale jehož dílo zůstalo živé i tři čtvrtě století po jeho smrti.
Autor je spisovatel
