Cestovní ruch, jak se honosně tento byznys nazývá, může ale být dvojí.
Turismus masový - ten který dokáže během několika let rozšlapat všechnu krásu, na kterou turisty láká. Nebo turismus šetrný - ten který se snaží co nejvíce z oněch lákadel zachránit pro další generace a být tak byznysem "trvale udržitelným".
Pro příklady prvního druhu bychom asi nemuseli chodit daleko. Kde je dnes například duch staré Prahy, kde je romantika chorvatských pláží? V zástupech turistů a prodavačů matrjošek a v betonových ubytovnách mezi dálnicí a pobřežím?
Mezi příklady pozitivní patří například turistika v rumunském Banátu, v oblasti šesti českých krajanských vesnic, kde se skupinka nadšenců již několik let snaží o záchranu unikátního ostrůvku české kultury obklopeného rumunským a srbským mořem. Cestovní ruch ve své šetrné podobě sem přináší peníze a tím vytváří pracovní místa, jejichž absence je hlavním důvodem vylidňování vesnic.
Kořeny špatné situace na vesnicích jsou jasné: odlehlost a obtížnost dopravního spojení, daňová politika, která zvýhodňuje města proti vesnicím a politika dotační, která zvýhodňuje průmyslovou výrobu potravin proti drobnému zemědělci.#reklama
Peníze mají zůstat na vesnici
Cesty a infrastruktura jsou zanedbané, obce většinou zadlužené, kvalitní připojení na internet nedostupné, výroba potravin, například domácích sýrů, se kvůli hygienickým normám stavěným pro velkovýrobny nevyplatí ani ilegálně, natož oficiálně. Doba, jejíž tep je tepem velkovýroby, prostě přeje velkým a silným, zatímco malé (a hezké) je ohroženo a hyne na úbytě. Politická moc je soustředěna ve městech a tam zůstává i velká část peněz a příležitostí.
Vesnice, kde kdysi bohatí sedláci žili ze zemědělství, musí hledat jiné způsoby, jak se na "trhu" uplatnit. Namísto potravin zbývá jediná komodita, kterou můžou vesnice měšťákům nabízet a o kterou je zájem: čisté a kvalitní životní prostředí.
To je ve městech stále horší, a proto i jeho cena zřejmě poroste. Poskytovat obyvatelům měst možnost lyžování nebo odpočinek ve stínu lípy a tím získávat peníze na přežití venkova, je ale třeba provádět tak, abychom nezničili samotnou podstatu toho, proč je venkov turisty vyhledávaný. Protože jakmile bude vesnice vypadat a hlučet stejně jako městys, odmítne se turista u nás rekreovat a půjde jinam, do oblastí ještě "nezasažených" civilizací.
Rozumný architekt trvale udržitelného cestovního ruchu, někdy se též používá termín "šetrná turistika", musí dbát na zachování tradičních venkovských stavení, kulturních tradic, klikatých cest, staletých stromů nebo křivých plotů. Musí pěstovat a chránit "image" vesnice. To vše totiž ve městě nemají.
Navíc musí trvat na tom, aby se turisté ubytovávali v soukromí u sedláků a ne v betonových hotelech hyzdících krajinu a odčerpávajících zisky zpět do měst. Je přece zjevný finanční rozdíl, jestli vesničan přes léto ve své chalupě ubytovává rodinu z města anebo dělá uklízečku v hotelu postaveném investorem z města na kraji vesnice.
Penzion může být z každé chalupy a vydělané peníze pak zůstanou v regionu a budou se investovat do jeho zvelebení. Zmíněný architekt musí hledat způsoby, jak zkvalitnit služby ve vesnici tak, by bylo možno zvednout ceny, musí prosazovat zákony, které umožní peníze získané z turistiky ponechat v obecní kase a neposílat je do úřednického ústředí v hlavním městě státu nebo EU.
Kdy turista zachraňuje
Za těchto podmínek se pak může turista - ať už s batůžkem nebo s rodinou v autě - stát vyjednavačem mezi městem a vesnicí, který svou přítomností neohrožuje místní kulturu, ale naopak jej lze právem považovat za jejího zachránce.
Jeho zájem, obdiv, ale především peníze utracené za jídlo, ubytování, suvenýry a služby mohou, budou-li správně využity, onu kulturu zachránit, pomoci ji přežít v moři unifikované civilizace. Cestovní ruch je dnes jedním z nejvýnosnějších druhů podnikání a snese srovnání třeba s výrobou automobilů. Jeho potencionál je obrovský a jde jenom o to využít jej tím správným způsobem.
Na příkladu rumunského Banátu, který je zaostalou oblastí i v rámci Rumunska, je zřejmé, že turista přijíždějící sem za romantikou a přivážející peníze do chudých hor může být poslem dobrých zpráv a lepších zítřků.
Nikde jinde na světě mu neupečou domácí chleba v peci na zahradě, nedají mu k tomu domácí sýr a rumunské pivo a přitom všem si s ním nepopovídají čistou češtinou. Jenom tady si turista, ač vzdálen skoro tisíc kilometrů od rodné hroudy, připadá jako doma a svým způsobem tady i doma je.
Tady se čas zastavil, lidé mluví češtinou našich babiček a jídlo není jenom napodobeninou, ale je domácí. Turista sem přináší zprávy z domova, koriguje zvěsti televize, raduje se z nově narozených kůzlat, pokouší se dojit a přitom všem obdivně vzdychá a upevňuje sebevědomí domorodců.
Nikde jinde totiž není tak krásně jako zde, doma. A to je něco, za co stojí za to zaplatit ve městě těžce vydělanými penězi. A je to i něco, co stojí za to chránit. Jak se to daří či podaří? Vezměte si batůžek nebo kufr, naložte rodinu do auta nebo do vlaku, pronajměte si banátskou chalupu, toulejte se po jeskyních nad Dunajem a přesvědčte se sami.
Autor je novinář a fotograf, ve společnosti Člověk v tísni má na starosti projekt pomoci rumunským krajanům.
