Zatímco česká, ale i většina ostatních médií v euroatlantické civilizaci o akci Izraelců v pásmu Gazy na osvobození uneseného devatenáctiletého izraelského tankisty Gilada Šalita (za nimž stojí s největší pravděpodobností vojenské křídlo vládnoucího Hamasu, či exilový vůdce hnutí Chálida Mišala) hovoří v kontextu tamějších událostí posledních padesáti let (což platí i o serveru Aktualne.cz), Židé a Palestinci všechny tamější problémy díky Tóře a Koránu vidí v kontextu bezmála dvou tisíc let. Pro Židy je území dnešního Izraele jejich původní vlastí a pro Palestince de facto také, i když tam přišli mnohem později.
Vyhnaní Židé
Nejprve byli vyhnáni Židé. Ti žijí jako národ v galutu (diaspoře) od roku 70 našeho letopočtu, kdy byl zničen Jeruzalém a jeruzalémský chrám, z kterého dodnes zbyla jen západní stěna, Zeď nářků. Tehdy opustily Judsko spousty Židů. Když bylo Římany v roce 135 potlačeno židovské povstání Bar-Kochby a byl vyhlášen pro Židy zákaz vstupu skoro do celého Jeruzaléma a na místo, kde stál chrám (s výjimkou Zdi nářků), následovalo druhé masivní vyhnání a zotročení Židů. Celkem odešlo z tohoto území asi 1,5 milionu Židů. Na původním území Davidova království, které bylo založeno na počátku 10. století před naším letopočtem (Židé se na tomto území usadili dle archeologů už ve 13. století před naším letopočtem a hovořili aramejsky. Za Davidova předchůdce Saula se někde mezi vesnicemi Galilea a Judsko zrodilo náboženství věřící v jednoho Boha Jahwe, a tím před třemi tisíci let vzniklo židovství), jich zůstalo velmi málo. Izrael jako pojmenování tamějšího lidu najdeme poprvé v dopisech faraona Merenptaha z 12.století před Kristem.
Palestina byla velice chudou zemí ovládanou rodinnými klany, kde byli jen drobní arabští zemědělci. Patřila k osmanské turecké říši, která již byla dlouho v rozkladu. Přísně vzato, říkají historikové, Palestina vlastně neexistovala a každopádně ne jako osmanská provincie. Sever byl spravován z Bejrútu a jižní část kolem Jeruzaléma představovala samostatnou správní jednotku. Kolem roku 1880 na tomto území žilo asi 450 tisíc lidí (dnes tam žije asi 5,5 milionu obyvatel), kteří představovali velice pestrou směsici národů: byli to muslimové, křesťané a Židé, kterých bylo asi 25 tisíc a pracovali převážně jako řemeslníci a obchodníci. Většina z nich žila v Jeruzalémě. Část z nich se věnovala studiu Tóry a byla podporovaná Židy z celé diaspory.
Čí je půda Izraele?
Základní otázka, na kterou dnes většinou existují jen lživé odpovědi, zní: Jak Židé přišli k půdě, na které začali koncem 19. století hospodařit? Velice často rozšířená odpověď zní: Židé půdu okupovali, a proto každý prostředek, včetně atentátů, je dobrý k tomu, aby Palestinci dostali svou zem zpět.
Ve skutečnosti tomu ale bylo jinak: První půdu pro Židy, kteří byli jako původní obyvatelé ze země vyhnáni a v této době se tam začali vracet, začal v Palestině zpětně nakupovat francouzsko-židovský baron Edmond de Rotschild a velkoryse ji rozdával mezi pionýry. Stejně tak podporoval místní zemědělce, kteří se museli učit hospodařit. Jen do roku 1900 tam proinvestoval na tehdejší dobu gigantickou sumu 1,6 milionu liber. Za tyto peníze koupil asi 1,5 procenta Svaté země. A tak tomu bylo i v následujících letech, kdy v nákupu půdy pokračovali další bohatí Židé i židovské organizace až do založení státu Izrael 14. května 1948, kdy zbylé území bylo Izraeli přiděleno.
Palestinci (Arabové, kteří dostali od Římanů jméno podle vyhynulého znepřáteleného kmene Peleštim) zase podle Koránu mají za povinnost všemi prostředky udržet území, které jednou obsadili či dobyli, což se stalo v roce 637. Mezitím byl Jeruzalém křesťanským městem. Na území zbořeného židovského chrámu si později postavili muslimové Omarovu mešitu a tento kus země považují za své historické území.
Bible versus Korán
Zatímco Bible je pro křesťany inspirační lidský důkaz o zjevení Boha v Ježíši Kristovi, pro islám je sám Korán tímto zjevením. Svatá kniha je rovnocenná Bohu. Korán přikazuje muslimům podrobit se šáríi, tedy muslimskému právu, náboženství přikazuje a činí ho neoddělitelným od politiky.
V Evropě k oddělení státu od náboženství mohlo dojít, protože ani prapůvodní křesťanské společnosti neměly žádný přímý politický vliv, a byly skoro vždy pod kuratelou státu. Proto se také u nás říká: Dej císaři, co je císařovo, a Bohu, co je božské.
V islámu byl naopak Muhammad nejen hlavní představitel náboženství, ale i první politik a vojevůdce. Jednotlivé súry Koránu podle odborníků vznikly převážně tehdy, když získal politickou moc, a proto slouží jako pravidla právní a politická, ale mají božskou autoritu. Je nepřípustné o nich diskutovat i pochybovat. V islámu platí, kdo se neozve a radikálně nedá najevo nesouhlas třeba s Izraelem a jeho současným postupem v pásmu Gazy, nebo před časem s otištěním karikatur Muhammada v dánském listě, budí dojem, že je pro, aby byl Prorok urážen, a za to si zaslouží smrt.
Tady někde je třeba hledat kořeny nesmiřitelného sváru Židů a Palestinců a důvody, proč my tomuto sporu tak málo rozumíme a proč jej nejspíš nelze nikdy vyřešit evropskými diplomatickými praktikami.
Byla šoa?
Názorně rozdílnost kultur před časem předvedl íránský prezident Mahmud Ahmadínedžád, když poskytl redaktorům německého zpravodajského časopisu Der Spiegel (č.22 z 29. 5. 2006) obsáhlý rozhovor. Na půdorysu zveřejněného interview lze zřetelně demonstrovat, jaká myšlenková konstrukce způsobuje nedorozumění či střet našich dvou civilizací. Jádro nedorozumění se točí kolem popírání šoa (holocaustu), tedy vyvraždění šesti milionů Židů za druhé světové války.
Íránský prezident redaktorům časopisu řekl: Nechceme holocaust ani potvrdit, ani vyvrátit. Jsme proti násilí na každém lidu, ale chceme vědět, jestli takové násilí skutečně existovalo, nebo ne. Jestli existovalo, tak ti, co jsou za něj odpovědní, musí být potrestáni, ale ne Palestinci, kteří za to nemohou. Vysvětlete mi, proč není dovoleno vědecky prozkoumat události, které se staly před šedesáti lety?
Redaktoři časopisu se snažili panu prezidentovi velice zdvořile sdělit, že holocaust skutečně existoval, že existovaly koncentrační tábory, že hromadné vraždění Židů je důkladně zdokumentováno, že o existenci holocaustu neexistují ani ty nejmenší pochybnosti a že bohužel právě Němci jsou za tento hrůzný čin odpovědní, čehož litují.V závěru pak pana prezidenta upozornili i na to, že otázka Palestinců je úplně jiná věc, která se týká současnosti.
S tímto názorem novinářů pan prezident tvrdě nesouhlasil a prohlásil, že kořeny palestinského konfliktu je třeba naopak hledat v nedávné historii: Otázka Palestiny a holocaustu spolu přímo souvisí. A pokud holocaust doopravdy existoval, jak tvrdíte, proč nedovolíte, nezávislým vědcům z celého světa, aby tento problém přezkoumali, opáčil prezident.
Vědecký průzkum holocaustu
Vy si tedy myslíte, že holocaust byl jen mýtus? Zeptali se opět novináři a prezident odpověděl: Vždyť přece právě v Evropě existují v otázce holocaustu proti sobě dvě rozdílná mínění. Jedna skupina tvrdí, a to jsou většinou ti, co k takovému tvrzení mají politickou motivaci, že holocaust existoval, ale pak existuje skupina vědců, která má zcela opačný názor a díky tomu je z větší části dokonce vězněná. Proto tvrdím, že musí být zřízena nepolitická mezinárodní skupina složená z vědců, kteří tuto otázku prozkoumají. Odpověď na tuto otázku by totiž pomohla vyřešit i současné světové problémy. Jde o to, aby jednou pro vždy byla na tuto otázku dána jasná odpověď.
Novináři se panu prezidentovi pokusili znovu vysvětlit, že ti, co holocaust popírají, jako například Angličan David Irving, v Německu Ernst Zündel či Francouz Georges Theil jsou lháři, a proto jsou trestně stíháni. Jasná odpověď již dávno existuje.
Íránský prezident ale trval na svém. Doslova řekl: Podívejte se, můj pohled je zcela jasný. Když se holocaust skutečně udál, tak následky za něj musí nést Evropa a ne Palestina, a když neexistoval, musí Židé opustit Palestinu a vrátit se tam, odkud přišli. Podle mě jsou dnes Němci také zajatci holocaustu. Zásadní otázka zní: Proč z 60 milionů mrtvých za druhé světové války je ve středu zájmu jen šest milionů Židů?
Novináři se snažili íránskému prezidentovi vysvětlit, že důvod je prostý: protože jediní Židé byli vyvražďováni systematicky, něco jako morální odpovědnost zásadně odmítl, a pak řekl větu: Pokud tedy holocaust existoval, jak tvrdíte, musí Izrael ležet v Evropě a ne v Palestině.
Vystěhovat Židy?
Redaktoři se ještě jednou pokusili oponovat a zeptali se: Chcete tedy po šedesáti letech přesídlit pět milionů Židů a pan prezident dramaticky zvolal: Šest milionů Palestinců ztratilo domov a vy šedesát let platíte odškodné My chceme mír a chceme, aby se odstranily kořeny tohoto problému.
Nikdo z redaktorů časopisu Der Spigel v emocionálně silně vypjatém rozhovoru panu prezidentovi nepřipomněl, že přehání. Podle oficiálních statistik OSN opustilo Palestinu 700 tisíc lidí. Tato cifra nejspíš odpovídá pravdě, protože jak jsme již řekli - na konci 19. století před návratem Židů na tomto území žilo dohromady asi 450 tisíc obyvatel. A nikoho taky nenapadlo panu prezidentovi připomenout, že je jedno, jaká je odpověď na jeho otázku o existenci holocaustu, protože v rozhovoru na obě odpovědi má připravené jen jedno řešení: Židé musí z Palestiny. V případě, že holocaust neexistoval, nemají právo na svůj stát a v případě, že existoval, musí se o ně postarat Evropa, která za holocaust je zodpovědná.
Pomýlená terminologie
Podobně jako nesmyslně přehnané cifry jsme převzali od Palestinců i terminologii a o pásmu Gazy a západním břehu Jordánu hovoříme jako o obsazeném území, i když skutečnost je opět trochu jiná.
Izrael neobsadil území žádného suverénního státu. V roce 1967 byla tato území (západní Jordánsko a pásmo Gazy) obsazená Jordánskem a Egyptem. Jejich přítomnost na tomto území nebyla společenstvím ostatních států uznána, dokonce ani Arabskou ligou. Na to se úplně zapomnělo. V roce 1922 tzv. Spolek obyvatel Palestiny tato území slíbil dát k dispozici Židům k osídlení. Všechny rezoluce tohoto mezinárodního tělesa převzala OSN a potvrdila je (Článek 80 Charty OSN). I tuto skutečnost přehlížíme a nechali jsme si vnutit pojem, který silně připomíná chování Němců z doby druhé světové války. Tento příměr ale v ničem nesouhlasí: Izrael nikdy nevyvolal válku a vždycky se jen bránil. Již od prvního dne své existence, kdy byl napaden sousedními arabskými státy, v jejichž armádách byli začleněni angličtí poradci a bývalí němečtí důstojníci.
Autor je novinář a spisovatel.
