Těžko se to skeptickému, nevěřícímu, kibicujícímu tuzemci přiznává: Jágr není bůh. Je hokejový megatalent, národní miláček číslo jedna, ale zázraky ani on neumí. Nemáme v hokeji zlato, stříbro, ani bronz. Chroupeme bramboru.
Kolem hokejového mistrovství (a taky okolo zimní olympiády) se u nás vždycky vzedmou „silné národní emoce“. Jedete po České Lípě nebo po Ostravě či po Praze, vlastně kdekoliv po republice, a potkáváte auta s českými vlaječkami připevněnými na oknech, nebo taky se speciálními vlajkovými nášivkami na zrcátka.
Najednou si mainstream, většinová společnost, uvědomí, že „jsme český národ“. Poté, co jsme ve čtvrtfinále porazili Finy 5:3, řekl v jedné pražské hospodě značně opilý štamgast značně vytíženému výčepnímu: „Já jsem tak hrdej, že jsem Čech, ty vole, já jsem na to tak nesmírně hrdej!“ A požádal o velký rum: "Dneska si ho zasloužím," draly se mu slzy do očí.
Po Finech zavládl pocit, že my Češi umíme, nebo jinak, že my Češi jsme samí Jágři, národ Jágrů. Bylo fascinující, co Jaromír Jágr na ledě předvedl, a nějak se to přeneslo na statisíce, miliony diváků a fanoušků národního týmu u nažhavených televizí. Pak Jágr ještě ke všemu usoudil, že „Kanada je hratelná“, a naděje na „zasloužené finále“ ještě vzrostla.
Místní občan, který nejenže není Jágr, ale navíc by ani Jágrem být nechtěl (při vší úctě k tomuto milému útočníkovi), sledoval s jistou skepsí a s malým pochopením ono národní trojčení, jež má u nás, jak vědí ti starší, dlouhou tradici. Za komančů se zápasy s Rusy stávaly infarktovou záležitostí. Byli jsme ruskými vojáky okupováni a žili jsme v poněkud mylném dojmu, že si to s nimi na ledu vyřídíme. (Většinou i tam oni vyřídili nás.)
Ta šaškárna se vůbec nemusela konat!
Když jsme prohráli s „hratelnou“ Kanadou, jeden můj známý, se kterým jsem zápas sledoval v nabitém, hustě zakouřeném hostinci, zklamaně pravil: „Tak dobře, ale ať teda prohrajou Rusáci s Amíkama a my je pak porazíme. To bych bral.“ Ani toto nám hokejový bůh nedopřál a my bezzubě v neděli podlehli lepším Američanům a uhráli čtvrté místo.
Další hospodský štamgast poté usoudil, že se „ta šaškárna vůbec nemusela konat“, s čímž ovšem hostinský ze srozumitelných důvodů a z duše nesouhlasil.
Národní vznět vzal bleskově za své, skončit čtvrtí na mistrovství světa Čechům nestačí. Smysl má vyhrát, všem to nandat jako v Naganu a na chvíli splynout s tím nádherným pocitem, že taky já, o kterého jinak nezavadí pohledem nejen svět, ale ani šéfová v práci, jsem světová jednička a „umím“.
První místo se česky řekne „jsme nejlepší“, čtvrté místo se překládá různě: „kluci to nezvládli“, „Růžička selhal“ nebo „rozhodčí pískali proti nám“. V zápase s Kanadou neuznali gól obránce Michala Jordána kvůli údajnému postavení Petra Koukala v kanadském brankovišti. Jaromír Jágr pak rozezlen pravil: „Nevím, co se tady píská. Jsem zvyklý na pravidla NHL a tam by to samozřejmě platilo.“
Dodal ještě: „Rozhodčí jsou tady samostatná kategorie. Jsou snad ještě 'lepší', než byli v Minsku.“ Pominul však fakt, že Američané, Rusové i Kanaďané měli, pokud známo, úplně stejné sudí.
Po prohře s Američany sdělil místním fandům zklamaný Jágr, kterého jeho bývalý kouč Marian Jelínek označil za nenahraditelného Mozarta: „Je čas, už na to nemám.“ Euforie po vítězství třeba v Naganu vydržela dlouho, celé týdny jsme drželi hlavu nahoře. Snad teď tedy nenastane opak a národ si neřekne: Už na to nemám.
Po té bramborové nemedaili vlaječky z okýnek a zrcátek aut zmizely. Už nejsme Češi, nemáme nic společného, jsme jen pan Novák a pan Zajíc, smyjeme trikolóru z obličeje a vrátíme se k všednosti, protože nám trenér Růžička a jeho hoši neumožnili ztotožňovat se s úspěšným národním týmem. Na Jágra, i když není bůh, se nezlobíme, je nám blíž (taky nejsme bozi). Viz vzkazy na netu: „Jardo, děkujeme ti za celý tvůj hokejový život“ nebo „Díky 68-čko, díky PANE HOKEJISTO.“ (Cítíte ten smutek? Jako by Jaromír zemřel!)
Schytává to trenér Růžička i mužstvo: „Kecama a vychloubáváním mají na všechny, v tom jsme největší mistři světa. Pan bůh Jágr a spol. opět dělali zázraky, až se...“ Nebo: „Český útočník, když je sám před soupeřovou bránou, musí si nejprve srovnat puk, připravit se ke střelbě a rozmyslet se, kam bude střílet, případně jestli ještě nemůže někomu přihrát. Američan/Kanaďan nepřemýšlí, pálí a dává gól.“
A ještě klasika: „Růžička je trenér o ničem. Obranu nezlepší ani o kousek. Zato útoky míchá tak dlouho, až rozloží i to, co funguje (4. lajna).“ Takhle to pokračuje. Z euforie po Finech jsme opět našli svoje pravé, nezaměnitelné češství. Kdo nenadává, není Čech.
Mistrovství vyhrála suverénní, krásný hokej hrající Kanada. Ve finále vymetla Rusy 6:1. Sborná, jak dnes příznačné, prohru neunesla. Před kanadskou hymnou se ruské mužstvo pakovalo do šaten. Hráče ovládl duch Putinův.
