Jednadvacátého července 2011 skončil poslední let raketoplánu Atlantis a tím po 30 letech i celý program raketoplánů. To sice nemusí znamenat, že tím končí i celá kosmonautika, protože však žádné pokračování není na obzoru, je to konec jisté etapy. Pamětníci vědí, s jakou propagandou kolem Sputniku v roce 1957 začala, pokračovala Gagarinem v roce 1961 a vyvrcholila 1969 přistáním na Měsíci. To už se asi opakovat nebude, a tak je to dobrá příležitost ohlédnout se zpátky. Chci jednak připomenout, odkud se tato podivuhodná myšlenka vzala, jednak ukázat, co přinesla - a co nepřinesla.
V době, kdy Svatopluk Čech psal o panu Broučkovi na Měsíci, děti si o letu na Měsíc četly verneovky a dospělí Flammarionovo "O mnohosti světů obydlených". V téže době navštěvoval neúspěšný student Konstantin Ciolkovskij v Moskvě knihovníka Nikolaje Fjodorova (1827-1903). Fjodorov, nemanželský syn samého knížete Gagarina, byl samorostlý filosof, který žil velmi asketickým životem a nic nepublikoval, měl však v moskevské vzdělané společnosti neobyčejně velký ohlas.
Přemýšlel o tom, že člověk sice stojí na vrcholu evoluce, má však před sebou obrovský úkol: Jak začít zdokonalovat sám sebe. A protože tím hlavním nedostatkem člověka je zřejmě to, že musí zemřít, úkolem celého lidstva je zbavit se této trapné okolnosti, zbavit se smrti a nakonec vzkřísit z mrtvých i ty, kteří už zemřeli. To je úkol především pro fyziology a genetiky, ale vzniká tu také tíživá otázka, kam potom s těmi vzkříšenými, kteří se na Zemi určitě nevejdou? A Fjodorova napadlo, že by mohli osidlovat Galaxii.
Tahle myšlenka inspirovala Ciolkovského, který se už předtím zabýval létajícími stroji i dynamikou plynů, a právě v roce Fjodorovovy smrti vydal knihu, která se považuje za teoretický základ raketové techniky. Byla také učebnicí nejen pro ruské konstruktéry, ale pečlivě ji studoval i německý vědec Wernher von Braun, tvůrce válečných raket V2, a pak i prvních amerických nosičů. V2 se ukázaly jako velmi účinné zbraně, proti nimž nebyla téměř žádná obrana. Motor pracoval jen asi minutu, a pak už "zázračná zbraň" letěla jako kámen, dosáhla výšky až 100 kilometrů, a protože letěla čtyřikrát rychleji, než se šíří zvuk, spadla bez varování "z čistého nebe" a udělala do země dvacetimetrový kráter. Střelba byla naštěstí hodně nepřesná, a tak i když některé V2 zabily stovky lidí, všechny asi tři tisíce odpálených střel zabily asi 6 tisíc lidí - hlavně v Londýně a v Antverpách.
Po válce odvezli Rusové i Američané z Německa, co se dalo, včetně vědců a inženýrů, a na raketách se začalo tam i tam horečně pracovat. V polovině 50. let už měly armády obou zemí rakety, schopné nést atomové hlavice, s přesnějším řízením než V2.
Věci se ale přiostřily, když roku 1957 Rusové vyzkoušeli raketu s doletem osmi tisíc kilometrů, která tak mohla přímo zasáhnout americké území. A aby o tom nikdo nemohl pochybovat, vystřelili s ní prvního Sputnika. To byl náramný kůň sovětské propagandy a Američany velmi zaskočil: Jak to, že jsme nebyli první? Raketa R-7 se pro vojenské účely moc nehodila, byla příliš velká a těžká a příprava k odpálení trvala 20 hodin. Zato se výborně hodila pro "dobývání vesmíru", jak se tomu tehdy začalo říkat. O dva roky později obletěly sovětské Luny Měsíc a roku 1961 už v družici letěl Jurij Gagarin.
Američané se sice snažili, byli ale pokaždé o pár měsíců pozadu, takže všechnu slávu sklízeli Sověti. Až v květnu 1961, měsíc po Gagarinovi, vyhlásil prezident Kennedy, že do roku 1970 chtějí USA vyslat člověka na Měsíc. V roce 1962 vypukla Kubánská krize, kdy skutečně hrozilo, že se vojenské rakety použijí naostro, a až na poslední chvíli se tomu podařilo zabránit. Vojenský konflikt tak naštěstí nahradilo úporné soutěžení, závod o "defloraci panenské Luny", jak tehdy napsal rakouský psycholog Daim. Za spěch zaplatili životem tři američtí kosmonauti, kteří uhořeli na Zemi při nácviku, ale v červenci 1969 vystoupil Neil Armstrong na Měsíc v přímém televizním přenosu. Protože jsme doma televizi neměli, sešli jsme se s kamarády v té nejkrásnější pražské hospodě, na střeše jednoho malostranského domu vysoko nad městem. Muselo se tam vylézt po nekonečných schodech, byla to ale tenkrát obyčejná trojka, kde pivo stálo dvě padesát.
I když teprve po tomto mediálním vítězství vlastně následovaly lety vědecky zajímavé, lety k jiným planetám i mimo sluneční soustavu, o "dobývání vesmíru" se pomalu přestávalo mluvit. Jisté oživení veřejného zájmu přinesly ještě orbitální stanice, kde mohli kosmonauti trávit dlouhé měsíce, pěstovat myši a řasy, ale bylo vidět, že zájem se obrací jinam. Konečně i extrémně náročný program raketoplánů dokázal veřejnost vzrušit jen svými katastrofami a mnozí měli dojem, že už je jaksi "po sezoně". Jak se to stalo?
Jistě, "kosmonautika" zevšedněla, ale hlavně se ukázalo, že v dosažitelném okolí naší Země vůbec není co dobývat. Na žádné planetě není nafta ani zlato, a dokonce ani vzduch, takže co by tam člověk pohledával? Člověk na Měsíci, to bylo něco jako Hillary na Mount Everestu o patnáct let dřív: vlajka, fotografie a honem zase zpátky domů. Stálo to daleko víc peněz, ale byly tak docela vyhozené? Nechci mluvit o vědeckých výsledcích, ani o té spoustě produktů, technologií a materiálů, na kterých dnes pečeme vajíčka a které se najdou v každém autě. O počítačích a sítích, o meteorologických a komunikačních družicích, o GPS. Ty se totiž netýkají žádného vesmíru, ale té staré dobré Země, kterou si dnes může každý prohlížet doma, jako kdyby létal na družici.
Když se v Ondřejově vystavoval "měsíční kámen", jeli jsme se na ten kousíček škváry také podívat a děti nejvíc zklamalo, jak je ošklivý a ani trochu nesvítí. Když jsme ale vyšli ven, dívali jsme se na krásnou lesní krajinu kolem trochu jinýma očima. Kdepak, člověk vůbec nemá co pohledávat tam, kam ho chtěl poslat Fjodorov a Ciolkovský. Všude kolem jsou jen "atomy a prázdno", mráz a kamení a jenom tady "dole" mohou pozemšťané žít. A žije se tu tak špatně? I ta nejhorší poušť je úplný ráj proti tomu, co je všude okolo.
Tohle velké vystřízlivění a obrácení pohledu zpátky k matičce Zemi si, myslím, prožila celá naše generace, a to přinejmenším ve dvojím ohledu. Najednou nebyla Země tak nudně samozřejmá jako dřív, nýbrž jedinečná a ve srovnání s tím "dobytým vesmírem" podivuhodně krásná. Ale viděna poprvé vcelku jako "modrá planeta" také vlastně malá a přehlédnutelná, omezená a - ohrožená. Není vůbec náhoda, že v téže době vznikl Římský klub a lidé si začali dělat vážné starosti s její - čili naší - budoucností. A na tomhle velkém obratu se podílel i ten nesmírně ambiciozní, nákladný a koneckonců vlastně neúspěšný pokus o "dobývání vesmíru".
