Už v roce 2019 ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal varoval, že obří rozdíly mezi školami v centrech a na periferiích jsou jedním z nejnebezpečnějších útesů, na které zdejší vzdělávání plnou parou najíždí. Všimlo si toho pár školských expertů, z varující zprávy České školské inspekce vzniklo několik článků. A brzo zase bylo ticho.
Nyní jsme do útesu už narazili, tak by snad bylo záhodno se konečně probudit a začít odčerpávat vodu. Podle nové Mapy vzdělávání se míra propadání a nedokončování základních škol v různých částech Česka liší až desetinásobně. To je zcela nepřijatelné. Ve fungující liberální demokracii platí, že sice každý je svého štěstí strůjcem, ale musí do vínku také dostat srovnatelné šance jako ostatní. Pokud už jako žák základní školy jste odepsán jen tím, že navštěvujete mizernou školu, pak ani sebevětší individuální úsilí často nepomůže.
Připodobnění k Titaniku je obvyklé klišé, ale po zveřejnění Mapy vzdělávání těžko najít jiný příměr - po republice se táhnou celé pásy neúspěšného vzdělávání, které bude hodně těžké a drahé rozkouskovat a postupně napravit.
Celorepublikový pás školního neúspěchu
Když už před pandemií plně vyhřezl problém nerovného vzdělávání v Česku, v této rubrice se objevil komentář Školxit. Z rozdílů mezi školami jsou propasti. Některé kraje už opustily republiku. Vše bohužel dál platí, ale Mapa vzdělávání nás upozorňuje, že vnímat školské úspěchy a neúspěchy přes kraje je zrádné. Dlouho se mluvilo o mizerném vzdělávání v Karlovarském a Ústeckém kraji, protože právě tam nejvíce studentů nedokončí střední školu a nejvíce učitelům chybí ta správná kvalifikace. Jako příklad úspěšných krajů, které se vzdělanostně v posledních letech zase naopak vytáhly, se uváděl Moravskoslezský či Zlínský kraj.
Podle autorů Mapy vzdělávání je to ale složitější a je třeba si rozkouskovat republiku alespoň na dvě stovky obcí s rozšířenou působností. I v Karlovarském či Ústeckém kraji najdeme ostrůvky dobrých škol a naopak zjišťujeme, že vzdělávací problémy se táhnou i po periferii Plzeňského, Jihočeského, Moravskoslezského či Pardubického kraje. Speciálně Pardubicko je překvapení, protože to bylo až dosud bráno jako bezproblémový kraj.
Stačí už jen už velmi málo, například zhoršení situace na severním okraji Středočeského kraje, a máme tu kompletní celorepublikový pás školních propadáků od Aše až po Karvinou. Pokud bychom se drželi onoho příměru k Titaniku, tak to by byla ta situace, kdy se mohou zatopit čtyři vodotěsné přepážky a vy stále udržíte loď nad hladinou, leč právě jste zjistili, že jich je zatopeno pět.
Alespoň jako v Bruntále
V Česku jsme strávili poměrně dost času kulturními válkami o tom, co a jak se ve školách má či nemá učit. Jednou to byla ekologie, pak multikulturalismus, naposledy jsme se pošavlovali o inkluzi. Zastánci striktního názoru, že škola je pouze vzdělávací instituce s velmi svázaným kurikulem, však úplně zapomínají na realitu, že škola je i důležitá sociální instituce.
Mapa vzdělávání to bohužel potvrzuje v negativním slova smyslu. Vzdělávací neúspěchy se výrazně překrývají s mapou chudoby a propadajících se regionů. Ani sebelepší učitel matematiky a ani sebepřísnější státní maturita nic nezmůže, když se děti učí v nouzi. A je to ještě horší tím, že vzdělanostní bída se bohužel často dědí.
Je nepravděpodobné, že by v Česku ještě někdo popíral extrémně se zvětšující regionální rozdíly, před kterými naše zaslepené politiky varují unisono už úplně všechny mezinárodní instituce i experti od ekonomů přes sociology až právě po odborníky na vzdělávání. Ale pokud by tady přece jen někdo takový byl, může využít například jiný nový projekt Kde je dobře, aby zjistil, jak velmi rozdílně se dá žít i ve dvou obcích, které spolu sousedí. A to se často odráží i na místních školách.
Abychom ale do toho pesimismu vnesli alespoň nějakou dobrou zprávu. Jsou i miniregiony, kde je vzdělávání lepší, než by odpovídalo tamním sociálním problémům. Často jsou to obce v již zmiňovaných krajích Moravskoslezském či Zlínském. Takže ač například Bruntál občas ne úplně lichotivě platí za synonymum konce světa, tak právě třeba tam je vzdělávání o dost lepší, než by jeden čekal.
Úkoly pro střední článek
Co s tím? Nepochybně je třeba si problém nejprve vůbec přiznat. Už to je mezi českými politiky výjimečné. Uzavírání regionálních propastí je sice ve státní vzdělávací strategii, mluví o tom ministerstvo školství, ale že by to uznávali politici napříč politickou scénou, tak daleko bohužel ještě nejsme.
A už vůbec není shoda na tom, co s tím dělat. Cesta přísných státních maturit zcela zkrachovala, ale to neznamená, že stále ještě velká část politiků neteskní po kombinaci Rakouska-Uherska s jednotným školstvím Zdeňka Nejedlého, kdy se nezvedený student konečně tu matematiku v předvečer maturity zázrakem doučí. Podobně neschůdná cesta je vypisování dalších a dalších nepřehledných minidotací. Již nyní se ředitelé topí v nejrůznější administrativě. A nakonec to vždy končí tak, že o podpůrné programy stojí spíše ty lepší školy než ty, kterým by to právě nejvíce pomohlo.
Velkou nadějí tak může být něco, čemu se nepříliš hezky říká střední článek. Představa je taková, že by v regionu byl vždy tým odborníků, který školám pomůže se vytáhnout nahoru. Může řediteli pomoc s managementem, byrokracií, projekty, propojováním s ostatními vzdělávacími subjekty. A mohl by to být i převodník, který dokáže rychle a efektivně poslat finance do těch škol, kde mají žáci mizerný prospěch, a pak i dohlédnout na zlepšení.
Řečeno s Cimrmanem, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Pokud má Česko nejvíce obcí na milion obyvatel v Evropě, a tím pádem také nejvíce škol, prostě musí být nějaký koordinátor v regionu, který dá pozor na to, aby některé školy nepropadaly.
Snad je na to ještě čas a místo o Titaniku budeme časem mluvit o některé z těch méně známých lodí, které po nárazu dokázaly vodu z podpalubí vyčerpat a bezpečně doplout do přístavu. Ale v tuto chvíli je pesimismus a realismus bohužel prakticky totožný pojem.
