Co je modernita? Mít tenký notebook a hybridní auto? Chytrý dům na dálkové ovládání? Účes, ohoz, ty správné názory, jistou dávku cynismu? Cestovat, letět, kam se dá, poznávat svět, když to dnes přece jde (pokud na to máte)?
Nebo je modernita vzdávat se věcí, "nemít", smrskávat se, omezovat své potřeby, koukat víc okolo nikoli v Karibiku, ale na Vysočině, v Mostu, Ostravě? Nebo, proč ne, i na břehu moře, kam jsem vyjel se opálit, někde v Chorvatsku, kde stačí zajít kousek od oficiální pláže, a abych si lehl a smažil se, musím nejdřív odnosit plastový odpad z celého světa? Je moderní hlídat si "uhlíkovou stopu" (sumu skleníkových plynů, které za mnou zůstanou)?
Několik "plastických" titulků za poslední tři měsíce: "Konec plastů v Evropě se blíží", "Oceány se zahřívají rychleji, než se čekalo", "Plast se dostal až do lidských střev. Je v mase i pití", "Pijeme z PET lahví, které přežijí naše pravnuky".
Plus několik zásadních informací, které jsou dostupné naprosto každému: mikroplasty pronikly do lidského potravního řetězce, dokázaly to prostřednictvím živočišných výrobků i nápojů v plastových lahvích. Vědci odhadují, že mikroplasty ve stolici může mít až polovina světové populace.
Každou hodinu se na světě prodá 60 milionů plastových lahví, v roce 2021 má číslo vzrůst o 20 procent. V mořích a oceánech ročně skončí osm milionů tun plastu. Odpad ohrožuje mořské ekosystémy a zamořuje trávicí systém mořských živočichů. Ve světových oceánech dnes plave více než 268 tisíc tun plastů. Více než 5,2 bilionu kousků plastu.
Až 70 procent plastového odpadu podle vědců končí na mořském dně, dokonce i hlouběji než šest kilometrů pod hladinou. Víc než polovina veškerého plastu v mořích pochází z Číny, Indonésie, Filipín, Thajska a Vietnamu. Hodně se "snaží" i Spojené státy (20. místo v žebříčku znečišťovatelů).
Boj proti plastům se jeví nejen jako samozřejmost, ale i nutnost. Víme to, klíčové postavy světové politiky to vědí. S plasty je to podobné jako se skleníkovými plyny: ohrožují nás, přesněji řečeno my ohrožujeme, my ničíme sami sebe, svůj svět.
Mít je být, Erichu Fromme
Je fascinující, kam jsme se dostali, jak jsme si ulehčili život, a přitom jsme ho sobě i budoucím šíleně zkomplikovali, zabíjíme mořské i suchozemské živočichy, hubíme rostliny, stromy, to živé, co nás obklopuje, sami si prodlužujeme život, intenzivně konzumujeme, "spotřebák" se stává čím dál víc smyslem života a jeho základní mantrou je nekomplikovanost, pohodlnost, dostupnost… (nivelizované, nezákrutové, nemeandrující toky našich existencí).
Celé generace vyrostly (ani se nedá říct, že byly vychovány, tak se nevychovává, tak se žije, rodiče dětem taky neříkají "dýchej", že) v pohodlí, v autech, v obchoďácích, v řetězcích, plastová lahev je nejobyčejnější, nejsamozřejmější věc, nevnímáme ji. Ano, část lidí u nás třídí odpad, jsme prý celosvětově dobří třídiči, a přece se plast válí všude, připomíná spadané podzimní listí a dost podobně ho taky vnímáme, on k nám už nedílně patří, plast jsme my, my jsme plast, stejně konzum jsme my, my jsme konzum, spotřebovávat víc, než potřebujeme, je základ, či, jak by řekli marxisté, "poznaná nutnost".
V tomhle moderním žití vězíme až po krk, po uši, funguje tu reklama, poháněč konzumu, naháněč, který nás žene do nákupů, do vyšší a vyšší, šťastnější spotřeby, velikou roli hrají firmy jako Coca-Cola, Pepsi, Danone, Nestlé a další, veleproducenti plastů na jedno použití. Ruku v ruce s nimi jde "rozmazlení", nakupujete v řetězci deset deka salámu, ten prodavačka s milým úsměvem obalí mikrotenem, pak papírem a ten šoupne do papírového pytlíku, šílený boj o čistotu, sebeneznečištění, prodavačka má mikrotenové rukavice, my igelitky atd.
Západní svět, menší část světa, se brání. Státy EU se dohodly na zákazu plastových výrobků na jedno použití, prý končí "doba jednorázových plastů". Vědci a koumáci vymýšlejí přístroje na čištění oceánu (oblast Velké tichomořské odpadkové skvrny mezi Havají a Kalifornií, kde je největší koncentrace plastového i jiného odpadu ve světovém oceánu). Čisticí systém vymyslel osmnáctiletý Nizozemec Boyan Slat a měl by do pěti let vyčistit polovinu skvrny.
Super, jenomže beze změny myšlení, životních návyků, přístupu k tomu, jak vnímáme život a smysl života, to nikdy nepůjde. Z "konzumovat je tak krásné" bychom se měli sami, dobrovolně překlopit do "nekonzumovat má smysl", i když to třeba nebude tak krásné, cestou je opuštění neomezené (omezené jen tím, na kolik mám) spotřeby a sebeomezování.
Vyrůstáme v prostředí "mám právo na", "mám právo si užít", "mám právo spotřebovat tolik, kolik unesu", vyrůstáme ve světě diktujícího já, ve starosti o sebe, již masivně podporuje nejen reklama vnucující nám miliony nepotřebných věcí, ale mnohdy i politika (Bude líp). Frommovo "Mít, nebo být?" je dnes masově rozhodnuto: mít, mít, mít (protože mít je být).
Vrátit se od mít k být znamená začít u sebe, dělat si to nepohodlné, leč s ohledem na časy budoucí, s ohledem na vlastní děti a vnoučata a pravnoučata, učit to od první třídy ve škole (stejně vážně, jako se má dětem vysvětlovat, že svoboda, ač náročná, stojí za hřích), sám se omezovat, sám nezaprasovat svět okolo sebe. A vybírat si, pokud jde o věci státu, podobně smýšlející (je zarážející, jak v Německu uspívají Zelení, kdežto u nás "musí menšiti se"). Musíme se naučit nemít mozky z plastu a Coca-Colu místo krve.
