Když v Česku začneme u pokladen platit za zboží o něco víc, je již jakousi národní tradicí, že se vyrojí proroci katastrofy. Obvykle svou věštbu začínají připomínkou hyperinflace, které deptala Výmarskou republiku tak dlouho, až se na scéně objevil jistý neúspěšný malíř AH.
A už je to tady zase. Červencové spotřebitelské ceny meziročně vzrostly o 3,4 procenta a elitní člen Národní ekonomické rady vlády Lukáš Kovanda již stihl ČTK prozradit, že "Češi se musí připravit na inflaci, jakou dlouho nezažili".
Kdy jen to tedy naposledy bylo? Na počátku 90. let? Nebo za Engliše? Kdeže, stejně vysoko vyskočily ceny minulé léto. A na počátku roku 2020 rostly dokonce ještě rychleji.
Nevadí, zručný pesimista si s takovými detaily rychle poradí: Zlé časy nás teď prý čekají, protože Češi mají jen "chabě úročené vklady v bankách". To je sice momentálně pravda, už brzo ale nebude. Česká národní banka již plní své povinnosti a začala se zvedáním sazeb. Před týdnem podruhé přihodila čtvrt procentního bodu a není vyloučené, že příště to bude už celá půlka. Což se dříve či později odrazí i na spořících účtech a dalších oblíbených konzervativních úložkách, kam si Češi odkládají volné peníze.
Jakkoliv je tedy povyskočení cen skoro o tři a půl procenta nepříjemné, není to nic, co by překračovalo hranice očekávatelného a s čím by si republika neuměla poradit. Seberme tedy odvahu a zkusme proti té záplavě katastrofických zvěstí potichu zašeptat: Nic zásadního se neděje.
Přesto aktuální inflační tlak jednu důležitou a veskrze špatnou zprávu opravdu přinesl: odhalil, jak nekvalifikované politické lídry momentálně máme.
Závod ke dnu
Jakmile minulý týden statistici publikovali zmiňovaná čísla, pokusil se z nich vytlouct kapitál šéf Pirátů Ivan Bartoš: "Spotřebitelské ceny meziročně stouply o 3,4 procenta. A dále porostou. Za nepromyšlené hospodaření premiéra tak nakonec platíme zase všichni. Dražší jsou třeba potraviny a bydlení. Člověk by čekal, že si bývalý ministr financí takovou věc pohlídá."
Jiní by ale pro změnu zase čekali, že opoziční lídr, který by rád předsedal příští vládě, alespoň tuší, kdo je tady od toho, aby cenovou hladinu hlídal. Ta instituce se jmenuje Česká národní banka. A doby, kdy o její politice rozhodovala vláda, naštěstí skončily s odchodem soudruha Lubomíra Štrougala ze Strakovy akademie.
Trefit se po nepovedeném vystoupení do Ivana Bartoše nebylo nijak těžké. Když se ale o smeč pokusila ministryně financí Alena Schillerová, zle při tom uklouzla: "Ekonomické okénko: Ve vyspělých zemích je standardem mít oddělenou měnovou a fiskální politiku. Fiskální se věnuje výši daní či státním výdajům, měnová výši inflace a stabilitě měny. Ústava ČR říká, že péče o cenovou stabilitu je cílem ČNB, nikoliv premiéra ani ministra financí," napsala. Andrej Babiš jí pak mohutně přizvukoval ve své pravidelné nedělní videozdravici.
Jenže Alena Schillerová zjevně stále zůstává více právničkou než ekonomkou. Článek 98 o ČNB zná evidentně dobře, ale vypadá to, že ani za ty roky na ministerstvu financí bohužel nepochopila, jak moc fiskální politika státu inflaci ovlivňuje.
Pokud by blábolu o úplném oddělení obojího ona i její šéf opravdu věřili, zpětně by to celkem slušně vysvětlovalo spoustu zmatených destruktivních kroků, jichž se jejich vláda za poslední roky dopustila.
Brzda, plyn a zase znovu
Stát samozřejmě ovlivňuje inflaci silně, byť nepřímo. A to hned dvěma způsoby. Jednak jako velmi bohatý a často velmi iracionální kupec, který každý rok utratí na 1,5 bilionu korun. Zároveň je vládní koalice pánem nad nejrůznějšími daněmi a dávkami. Pokud například rapidně zvedne daně či důchody, samozřejmě se to na cenách zprostředkovaně projeví.
Laický pocit, že inflace je jen a jen věcí ČNB, vyvěrá z letitého zvyku, že tady centrální bankéři po různých předvolebních rozhazovačných mejdanech už roky horko těžko úrokovými sazbami a jinými nástroji krotí, co politici předtím napáchali. Průběh posledních let je ilustrativní. Stačí se podívat do pravidelné zprávy o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí a nalistovat graf na straně 12.
Před koronavirem Babišova vláda zcela zbytečně nafukovala ekonomiku, i když poptávka soukromého sektoru dobře fungovala (odborně se tomu říká procyklická expanze). Pak přišla krize a stát nedokázal zareagovat včas. Když konečně začal utrácet, dělal to na špatných místech (proto tak slabá proticyklická expanze).
Hledá se normální premiér
Naděje, že by se v tomto ohledu něco mohlo změnit k lepšímu, je bohužel mizivá. Žádný z premiérských kandidátů zatím neprokázal, že by koordinaci fiskální a měnové politiky alespoň v základu rozuměl a zajímal se o ni.
Babiš zjevně považuje centrální banku za instituci, jež tady je od toho, aby hasila ekonomické průšvihy, které on napáchá, což celkem trefně vystihuje jeho sobeckou náturu. Bartoš se možná snaží, ale zatím zjevně žije v představách, že premiér tady v pětiletých plánech rozhoduje o cenách pro lid jako za časů Ústřední plánovací komise. A Petr Fiala pro jistotu neříká vůbec nic.
Od časů velké finanční krize jsme si v Evropě tak moc navykli na levné peníze, až mnozí zapomněli, že inflace nepřestala existovat. Teď jsou překvapeni, když se vlivem základních ekonomických zákonitostí na kontinentu opět probudila - a v některých okolních zemích dokonce i výrazněji než v Česku.
Ceny v restauracích a dalších službách se ale logicky zvyšují, protože gastro i ostatní sektory se po krizi zase snaží postavit na nohy. Ekonomika se po koronavirovém útlumu začíná rychle rozjíždět, takže zdražuje i nejrůznější materiál a řemeslnická práce. A přepálené nemovitosti pak speciálně u nás představují problém dlouhodobý, nic skokového a nového.
Hodilo by se, aby Česko do turbulentních časů od podzimu vedl premiér, který chápe, jak důležitou roli správná koordinace měnové a fiskální politiky hraje. Tím spíše, že jsme zemí, která disponuje vlastní měnou. Bohužel ale ani nemusíme napjatě čekat, jak říjnové volby dopadnou - v tomto bodě totiž žádnou změnu neslibují.
