reklama
 
 

Jako v roce 1989, jen naruby. Demokracie může zkolabovat zničehonic, jako tehdy komunismus

27. 2. 2017 11:40
Česko zatím stojí stranou změn, podobně jako po větší část roku 1989. Tehdy to byl pro ty, kdo to vnímali, zdroj zklamání a obav, dnes je to naše velké štěstí.

Byl to určující zážitek pro většinu příslušníků mé generace. Pád totality na podzim roku 1989 nám na prahu dospělosti nejen otevřel - doslova - celý svět nových příležitostí, ale také předznamenal naše vnímání politiky a veškerého dění ve veřejné sféře.

Kromě opojení svobodou z naší kolektivní generační paměti nikdy nevymizí rychlost a zdánlivá nenadálost, s níž se šedivé bezčasí pozdního komunismu propadlo do hektických, horečných a rychle plynoucích dějin. Jako když v pohádkách náhle ožije zkamenělé dvořanstvo v kulisách královského zámku, který přestala svírat zlá kletba. Ztrnulost a křečovitá póza, kterou jsme pokládali za nezměnitelnou danost - za přirozenost, skoro by se chtělo říct - byla najednou pryč. A v lednu 1990 už jsme skoro nevěřili, že se v komnatách demokracie suverénně nepohybujeme odjakživa.

Bohužel - ani naše tehdy nabytá svoboda ale není žádná samozřejmá a nezměnitelná danost. I když jsme si ji zvykli za takovou považovat.

Dnes už samozřejmě víme, že se komunismus nezhroutil ze dne na den. Kdo sledoval dění ve světě, a koneckonců i u nás, tušil už tehdy, že se procitnutí z totality blíží. Gorbačovovy reformy v Sovětském svazu, drolení vlády jedné strany v Polsku a Maďarsku, exodus občanů východního Německa na Západ - jen těžko mohlo Československo zůstat uprostřed toho všeho, a přitom stranou tak jednoznačného proudu změn.

To by nás ale dnes nemělo uklidňovat. Paralely s tehdejší dobou jsou dnes až mrazivě přesné.

Komunismus v Evropě se zhroutil v prvé řadě proto, že jeho hlavní bašta - tehdejší Sovětský svaz - začala mít dost starostí sama se sebou. Moskva ztratila ekonomickou i morální sílu potřebnou k tomu, aby ve svých satelitech udržovala nadvládu totalitní ideologie, kterou jim vnutila.

Neděje se něco analogického i dnes? Po dlouhá desetiletí hlavní garant demokracie a svobody v Evropě - Spojené státy - budou mít nejspíš v nejbližších nejméně čtyřech letech dost vlastních starostí. Američané, kterým záleží na otevřené a svobodné společnosti (což byla doposud i oficiální doktrína USA), se mohli v uplynulých desetiletích soustředit na podporu takového typu uspořádání společnosti jinde ve světě - tu s většími, tu s menšími úspěchy. Samozřejmě nešlo o žádné vnucování, v tomto ohledu je občasné srovnávání "diktátu" Moskvy a Washingtonu (případně Bruselu) nesmírně hloupé. Ale podobně jako by bez SSSR nebyl v Evropě komunismus, bez USA by v ní nebyla demokracie, to platí stoprocentně.

Na podporu demokracie ze strany nové americké administrativy se ale už spoléhat nemůžeme; pokud lze o Donaldu Trumpovi říct něco pozitivního, pak mu poděkujme aspoň za to, že nemlží a nenechává nikoho soudného na pochybách, zda jsou mu bližší demokratičtí lídři, nebo autokrat v Kremlu (bez něhož a jeho tajných služeb by se ostatně dost možná prezidentem ani nestal).

Co hůř - nový prezident USA zjevně našel ve Vladimiru Putinovi nejen spojence, ale také inspiraci. Autokratický styl rozhodování, zastrašování, dehonestování a označování za nepřítele každého, kdo se odváží ozvat, ať už jsou to vlivní politici, osobnosti, místní samosprávy, soudy, média, nebo občanská společnost - pro Rusy nic nového pod sluncem. Pro Američany ale ano, a tak se nelze divit, pokud v nejbližší době tamní demokraté (s malým "d" - je jich naštěstí pořád dost i mezi Republikány) napřou úsilí k obraně demokracie u sebe doma. I pro ně teď musí platit: "America First".

Co dalšího dávalo v roce 1989 tušit, že komunismus končí? Ano, už to zaznělo výše. Vývoj v okolních zemích, především v Maďarsku a Polsku. Pokud by vývoj v těchto dvou zemích měl být předobrazem dění u nás i dnes, je proč bít na poplach. Maďarský premiér Viktor Orbán i polská vláda, za níž stojí šéf strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński, systematicky vyřazují z provozu klíčové pojistky liberální demokracie - ústavní soud a nezávislá média, omezují opozici a rozdělují společnost umělým vytvářením nepřítele. Jestliže úspěchy polské Solidarity a maďarských antikomunistů kdysi posilovaly české a slovenské disidenty, Orbána a Kaczyńského dnes jako své vůdce oslavují extremisté a odpůrci našeho polistopadového směřování.

Česká republika zatím stojí stranou proudu změn, podobně jako po větší část roku 1989. Tehdy to byl pro ty, kdo to vnímali, zdroj zklamání a obav, dnes je to naše velké štěstí. Ale nenalhávejme si, že při nás bude stát věčně. Že se nemůžeme opět propadnout do šedého bezčasí ovládaného tupou ideologií. Nejspíše se nám to stane, pokud se budeme tvářit, že se kolem nás nic vážného neděje.

Američané svou demokracii a svobodu asi uhájí. Je příliš hluboko v americké DNA. To ale není záruka, že ji uhájíme také. Opět může posloužit čtvrt století stará paralela - Rusko se z totality dokázalo vymanit jen částečně a na pár let; pak se ukázalo, že ani jeho DNA se nedá tak snadno přeprogramovat. Češi, Slováci, Poláci, Maďaři a další sovětské satelity ale z orbitu Moskvy mezitím uhnuly jinam.

Je pochopitelné, pokud dnešní dění vyvolává zájem o historii soumraku lidstva, který nastal ve 30. letech minulého století. Je pochopitelné, že zaznívají varovné hlasy těch, kdo ji znají - jako třeba americký historik Timothy Snyder, který v nedávném rozhovoru pro německý deník Süddeutsche Zeitung prohlásil, že na obranu americké demokracie zbývá maximálně rok.

Pokud ale můžeme svou historickou zkušeností přispět k obraně demokracie my, Češi a Slováci, pak bychom neměli zapomínat ani na lekce z roku 1989.

autor: Jan Moláček | 27. 2. 2017 11:40

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama