Volební kampaň Miloše Zemana místy připomínala válku vedenou bez Ženevských konvencí. Ale politický marketing je drsná disciplína, a to nejen u nás, píše o volbách sociolog a ředitel agentury ppm factum Jan Herzmann.
Každá volba, přímá i nepřímá, má své vítěze a své poražené. Každá ale také vypovídá mnohé o tom, co zapůsobilo na ty, kdo volili - v našem případě o celé české společnosti. Tomu, kdo jak volil a proč, se jistě bude věnovat řada průzkumů. Politologové a sociologové budou rozebírat i sociálních determinaci výsledků v různých regionech, obcích a částech měst. Některé věci jsou však zřejmé již nyní a stojí za to si je zrekapitulovat.
Začněme tím, co tu bylo ještě před rozhodnutím o přímé volbě prezidenta. Již dlouhou dobu zastávám názor, že česká veřejnost je v převážné většině levicová. Jsme převážně rovnostáři orientovaní na sociální jistoty, na čemž nic nemění ani existence poměrně úzké vrstvy úspěšných individualistů a milovníků rizika, ať už působí v rolích podnikatelů, vědců nebo umělců. Kdysi jsem prohlásil, že typický volič ODS by ve Spojených státech určitě volil demokraty, o spoustě přívrženců TOP 09 to platí také. Miloš Zeman je - z evropské perspektivy nahlíženo - spíše levostředový, pro české voliče tedy vlastně málo levicový kandidát. Ve srovnání s Karlem Schwarzenbergem, jehož životní dráha je korunována předsednictvím v konzervativní straně a postem 1. místopředsedy nenáviděné Nečasovy vlády, se ale může jevit jako spasitel sociálně slabších vrstev. Dopředu měl tedy lépe rozdané karty, mariášnicky řečeno měl trumfové eso i sedmu.
I s dobrým listem se ale dá prohrát. V prvním kole tomu Miloš Zeman unikl jen o chlup. Jeho kampaň nebyla od začátku prosince až do 10. ledna tak drsná, jak bylo pro jeho cílovou skupinu potřeba. Je ovšem velkou otázkou, zda šlo o zanedbání příležitosti, nebo naopak skvělý taktický tah. Zatímco Schwarzenbergovi příznivci věnovali podpoře svého kandidáta před 1. kolem maximum, Zemanův tým si munici schoval na pozdější dobu. Oba týmy byly samozřejmě na počátku ledna ve výrazně jiné situaci - Zemanovi hrozilo tak nanejvýš, že postoupí až z 2. místa, Schwarzenberg mohl klidně skončit až čtvrtý, kdyby nepřišlo jeho lednové tsunami.
Další zřejmou zkušeností z letošní prezidentské volby je fakt, že negativní kampaň zabírá. Zemanův tým volil často prostředky, na které těžko být pyšný. Za některé věci se musel Miloš Zeman omluvit, u jiných ho zachránil jen fakt, že vazba mezi jeho týmem a původcem děje nebyla prokazatelná. Volební kampaň pojali Zemanovi lidé jako válku bez Ženevských konvencí. Myslím, že si touto strategií budoucí prezident přidělal starosti, protože přispěl k prohloubení příkopů mezi různými skupinami české společnosti.
Na druhé straně je třeba poctivě říci, že politický marketing je všude na světě hodně drsná disciplína a že až na některé výroky na adresu protivníkových příbuzných nevybočovala Zemanova kampaň nijak zvlášť z toho, co jsme mohli v posledních letech vidět v těch nejvyspělejších demokraciích západní polokoule. Tam všude je negativní kampaň běžná. Neměli bychom přehlédnout, že u nás tentokrát nelétala vajíčka ani sněhové koule, že Miloš Zeman ani jednou nezneužil takové hendikepy protivníka, jako je jeho špatný sluch nebo přeci jen vyšší věk. Nehodlám ani jednoho z obou finalistů prezidentského zápasu napadat ani obhajovat, jen považuji za férové upozornit, že tahle kampaň nebyla ani nejčistší, ani nejsprostší na světě a že při jejím hodnocení je třeba trochu potlačit emoce, ať už ty radostné z vítězství, nebo ty bolestné z porážky. Kdybychom se pak ještě dokázali shodnout, co příště v různých kampaních nechceme připustit - rozuměj: nechceme připustit ani u kandidáta, kterého podporujeme -, byla by to pro další vývoj české demokracie nesmírně užitečná lekce.
Za pozornost stojí, že před prvním kolem se Miloš Zeman nejvíc soustřeďoval na souboj s Janem Fischerem. Pokoušel se toto soupeření prezentovat v tradiční polaritě levice-pravice, čemuž Fischer úspěšně uhýbal. Pokud Zemanův tým vnímal Fischera jako největší hrozbu, bylo to - aspoň podle našich průzkumů - prozíravé. Od září až do prvního lednového týdne byl Jan Fischer jediným, kdo v modelu ppm factum pro 2. kolo voleb Miloše Zemana porážel, i když k 6. lednu už jen těsně v poměru 51 : 49. Nikomu jinému se to nikdy nepodařilo. Ať jsme počítali, jak jsme počítali, Karel Schwarzenberg v modelech přímého střetu s Milošem Zemanem vždy prohrával: k 6. lednu jasně 37 : 63, po prvním kole k 18. lednu poměrně těsně 46 : 54, ve skutečnosti pak 45 : 55.
Hledáme-li tedy příčiny Zemanova celkového vítězství, jednou z nich je určitě zpackaný závěr Fischerovy volební kampaně, která jako by od poloviny listopadu 2012 ztratila tah na branku a v samotném závěru i přesvědčivost. Když byl Fischer, kterého šlo jen těžko zaškatulkovat mezi českou pravici a učinit odpovědným za Nečasovu vládu, odklizen z cesty, měl Zeman při vší úctě k úsilí Karla Schwarzenberga a jeho týmu cestu na Hrad usnadněnou. Když pak Fischer navíc Zemana podpořil, bylo téměř jasno.
A třešnička na dortu? Na Karlu Schwarzenbergovi lidem vadilo mnohé - ostatně na Miloši Zemanovi také. Nejvíc ovšem vadil, a to i Schwarzenbergovým příznivcům, pocit, že je na funkci prezidenta příliš starý. Když se mu nepodařilo správně volit, správně vhodit hlasovací lístek do urny, byl malér na světě: opravdu je na to starý, řekli si mnozí.
Mnohokrát jsem řekl a napsal, že výsledek může ovlivnit nepředvídatelná fatální chyba některého z kandidátů. Před prvním kolem ji udělal Jan Fischer, když připustil, že Jan Švejnar nepodpoří jeho, ale Karla Schwarzenberga. Teď došlo na „knížete". V situaci, kdy poměr sil byl na ostří nože, roztržitý Karel část svých příznivců demotivoval, zatímco podpásový inzerát v Blesku mobilizoval málo politicky gramotné voliče, typické čtenáře bulváru, proti němu.
Miloš Zeman rád říká, že nejlepší průzkum veřejného mínění jsou volby. Souhlasím s ním. Ty právě skončené nás poučily, že bezmála čtyřem z deseti Čechů je politika ukradená - i když by mohli, nevolí ani v parlamentních (natož pak krajských nebo senátních) volbách, ani v jednom kole voleb prezidentských. Většině z nás politika ukradená ovšem není, dokážeme se dokonce podepsat pod petici za čísi nominaci (dohromady shromáždili kandidáti přes půl milionu podpisů) nebo si - snad poprvé od listopadu 1989 - připnout na klopu placku kandidáta, kterého podporujeme. Politicky zainteresovaná většina je hodně rozdělená, ale aniž by si to lidé momentálně uvědomovali, jedno je spojuje: chtějí, aby se v této zemi leccos změnilo.
Nenechme si namluvit, že hlasy pro Miloše Zemana vyjadřovaly touhu po návratu do doby opoziční smlouvy nebo po ochraně tunelářů, byly to převážně hlasy volající po sociálních jistotách v těžkých časech a zvláště ve vyšším věku. Nenechme si namluvit, že hlasy pro Karla Schwarzenberga znamenaly podporu polovičatých reforem současné vlády a parlamentní hry na slepou bábu. Většinou znamenaly podporu férového soupeření a slušnosti v politice. Uvidíme, jak si naše elita v čele s novým prezidentem s tímto výsledkem poradí. V posledních dnech jsem slyšel mnohokrát opakovanou floskuli, že za těch či oněch okolností by bylo lepší emigrovat. Ve skutečnosti však většinou emigrovat nechceme. Vsadím se, že ani Václav Klaus.
