Už tvůrci americké ústavy věděli, že "papírové pojistky" v podobě ústavních textů jsou jako prevence svévole a zneužívání moci nedostačující. Promýšleli proto systém, v němž bude působit ctižádost proti ctižádosti a zájem proti zájmu. K vzájemným vyvážením ve sféře politických mocí opatrně přidali soudnictví, protože spory o právo, a ústava je právem, dokonce základním zákonem, rozsuzují právě soudy.
I pozdější generace konstitucionalistů nemohly nedospět k závěru, že ústavy se neprosadí ani neochrání bez lidí, kterým na nich záleží. A to jak lidem v institucích, tak občanům mimo ně. Není-li takových lidí, mohou se z ústav stát ústavy fasádní, nebo také ústavy jako maškarády, jimiž se představitelé moci řídí, dokud chtějí, respektive dokud se jim to hodí. Jinak je ignorují, ohýbají, porušují.
Zdá se mi, že naše ústava na tom není úplně valně. Nejde o to, že by byla nesrozumitelná, ale leccos nedořekne naplno, předpokládá určité srozumění se svými účely, hodnotami a cíli, pro jejichž realizaci ponechává ústavním aktérům prostor. Kdyby prostor neponechávala, například na vše stanovovala lhůty, musela by doříci, co přesně se stane při jejich nedodržení. Stane-li se, že konkrétní ústavní aktér ústavě příliš nerozumí, případně jí rozumí po svém, jsou tu různé typy zmírňujících či nátlakových prostředků. Jen musí být k disposici síla, která jich chce užít.
Ústavy se neprosadí ani neochrání bez lidí, kterým na nich záleží. Není-li takových lidí, mohou se z ústav stát ústavy fasádní, nebo také ústavy jako maškarády, jimiž se představitelé moci řídí, dokud chtějí, respektive dokud se jim to hodí.
Na jaře 2017 se z politicky sice citlivého, ústavně však jednoduchého úkonu, tedy odstranění ministra financí z vlády, stala kauza ústící v přípravu návrhu ústavní žaloby pro hrubé porušení ústavního pořádku v Senátu a návrhu kompetenční žaloby předsedy vlády na prezidenta republiky na Úřadu vlády. Příslušné ústavní pravidlo ("Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.") je totiž nejen dokonale pochopitelné, ale hlavně zcela zásadní. Jím se dotváří postavení předsedy vlády jako prvního mezi nerovnými, neboť je to právě on, kdo z vlády ministra fakticky propouští, zatímco prezident republiky tento akt stvrzuje jako ten, kdo na počátku ministra na premiérův návrh jmenoval. Kdyby se premiér smířil s tím, že mu prezident ministry vybírá a následně mu brání se jich zbavit, ztratil by ústavou předjímané postavení a stal by se vlastně spolupachatelem faktické proměny ústavy.
Navzdory jednoznačnosti a významnosti zmiňovaného pravidla dával před dvěma lety prezident republiky opakovaně najevo, že premiérovu návrhu na odvolání ministra financí nehodlá vyhovět, protože je v rozporu s koaliční smlouvou, případně by mu snad vyhovět mohl, ale až po návratu z Číny, navržení nástupce apod. Nakonec to trvalo téměř tři týdny.
Dnes se nacházíme v situaci podobné, protože ústavně nijak nepodmiňovaný a jednoduchý proces odvolání člena vlády (premiér navrhne, prezident odvolá), tentokráte ministra kultury, se vleče už více než tři týdny. A to navzdory tomu, že byl předem ohlášen i ministrův nástupce. Téměř nikoho to nezajímá, protože ministr kultury není předsedou koaliční strany, daná koaliční strana je prezidentem nemilovaná a vůbec máme jiné starosti. Jenže to závažné je.
V celém tom depresivním seznamu skutků prezidenta republiky Miloše Zemana, jímž skupina senátorů v čele s Václavem Láskou v návrhu ústavní žaloby přesvědčivě líčí celé jeho prezidentství jako seriál o podvracení řádného chodu českého ústavního systému, vyčnívá kauza z jara 2017 jako krystalicky čisté hrubé porušení ústavního pořádku. To není jednání na hraně ústavy, to je zřejmé porušení ústavy. A prezident republiky se nepoučil, naopak to dělá znovu a ještě extenzivněji. Na rozdíl od doby před dvěma lety tu ovšem není žádný premiér, který by na něj politicky či právně tlačil, protože věc považuje za jakousi privátní kauzu "pana Hamáčka", nikoliv za spor o význam ústavy v rozdělení rolí ústavním aktérům. Nezafungoval tedy odkaz na postavení zájmu proti zájmu amerických Federalistů. Anebo možná zafungoval, jen to není institucionální zájem předsedy vlády, nýbrž zájem konkrétní osoby, jež je shodou okolností předsedou vlády. Předseda vlády jako mluvčí parlamentní většiny by měl prezidenta zatlačit do patřičných mezí, jenže současný premiér je mluvčím latentní sněmovní většiny, která na prezidenta tlačit nebude, jelikož patří do stejného politického tábora. Nejde tedy o institucionální (ústavní) role, ale o politické pozice. Díky tomuto způsobu uvažování je možné chválit i hanět obdobné postupy různých prezidentů podle toho, jaký máme vztah k těmto prezidentům, respektive k výsledkům jejich konání (prezident monarcha i prezident tribun lidu).
Téměř nikoho to nezajímá, protože ministr kultury není předsedou koaliční strany, daná koaliční strana je prezidentem nemilovaná, a vůbec máme jiné starosti. Jenže to závažné je.
Tím větší význam má institut ústavní žaloby Senátu, současně ovšem podvázaný přísnými podmínkami. Požadované třípětinové většiny v obou komorách by měly opodstatnění, kdyby parlament svým rozhodnutím prezidenta sesazoval, jenž on jen žaluje k Ústavnímu soudu.
Točíme se v kruhu. Doufáme, že ústavní aktéři budou mít určité kvality, jenže mnozí je nemají. Pro takový případ máme připravené nástroje, jež však zase odkazují ke kvalitám obsluhy. Mohli bychom dospět k závěru, že ústava vyšla z příliš optimistických předpokladů, takže bychom ji mohli změnit, aby těch výše zmíněných prostorů uvážení ubylo, čímž by bylo jasnější, co je ústavně souladné, a co protiústavní. Jenže na něco takového neseženeme hlasy poslanců a senátorů.
Žijeme tak v systému zablokovaném čímsi na způsob špuntu v podobě prezidenta republiky. Namísto toho, kdo udržuje systém vládnutí v plynulém chodu, působí jako písek v hodinovém soukolí. Politicky je chráněn svými spojenci v Poslanecké sněmovně a setrvalou podporou nemalé části populace, jíž jsou spory o ústavu dokonale lhostejné. Jak ukazují různé sondy do veřejného mínění, podstatné je, že prezident republiky rozumí lidem, zastává se jich a ukáže Pražákům, zač je toho loket. Politicky se snad dá pracovat pouze na scelování společnosti. A ústavně? Vyčerpávajícím vysvětlováním, v čem je problém, z čehož by pak mohl vzejít jednotnější postoj politické reprezentace, a to jak v obecném tlaku na prezidenta, tak ve vtažení Ústavního soudu do výkladu ústavy, nakonec však zřejmě i v pokusu ústavu změnit.
