Je to sice hodně opožděná spravedlnost, ale pořád platí, že hodně opožděná spravedlnost je lepší než žádná.
Nejvyšší soud před několika dny otevřel dveře k tomu, aby ta spravedlnost pokračovala. Zrušil předchozí soudní rozhodnutí v kauze někdejšího komunistického prokurátora Tomáše Liptáka. Předchozí instance usoudila, že se na jeho případ vztahovala amnestie prezidenta Antonína Novotného. Nevztahuje.
Jmenovaný prokurátor se v roce 1953 podílel na vystěhování několika sedláckých rodin (prezident, který amnestii vyhlásil, toho měl na svědomí ovšem víc). Sedláci, vesnická elita, kulaci se jim tehdy říkalo. Svého času proti nim byla namířena celá mašinérie komunistické zločinné moci. Především v první polovině padesátých let.
Nyní se „účtuje“ s těmi, kteří sedláky terorizovali. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 shodou okolností obžalovalo dalšího starého muže, také kvůli vyhánění sedláků. Další podobné případy jsou v běhu; ostatně svůj zájem na tom, aby spravedlnost navzdory časovému odstupu pokračovala, jasně vyjádřil i Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. To on poslal už několik zadrhnutých případů k Nejvyššímu soudu. Pár jich bylo už dokonce pravomocně rozhodnuto a strůjci dávných ohavností byli potrestáni.
Někdo řekne, že směšně, a bude mít pravdu: protože co je podmíněný trest osmnáct měsíců vězení se zkušební dobou dva roky? Jiný řekne, že malý trest je lepší než vůbec žádná spravedlnost, a také bude mít pravdu.
Někdo namítne, že viníci jsou dnes jen starci nad hrobem, a bude mít také pravdu, ačkoli na věci to nemění vůbec nic, protože vina zrovna těchto starců bezpochyby přesahuje generace. Je to totiž vina mnohem širší, než se na první pohled zdá.
Tím spíš, že všechny ty případy jsou stále jen kapkou v moři. Jeden starý muž byl prý členem vysidlovací komise, jiný obviněný členem další komise; všichni, kteří dnes stojí před soudy, vysídlili dohromady několik desítek rodin. Ale co s těmi stovkami, tisícovkami dalších, ty si nezaslouží spravedlnost také? Ani jejich děti a vnuci? Vždyť to, co se dělo, nebyla ani náhoda, ani nedopatření, ani horlivost jednotlivců. Bylo to neštěstí nemilosrdně a systematicky rozsévané po celé těžce zkoušené zemi.
Tisíce rodin musely opustit své grunty. V zájmu komunistických vládců a jejich vládců, kteří měli bohaté zkušenosti z daleké – také těžce zkoušené – země na Východě. A našly se (v té naší i v jejich zemi) spousty ochotných zaslepenců či kariéristů, kteří se na té hrůze podíleli.
Vyhnání sedláků z jejich domovů je svým způsobem jedním z nejhorších zločinů, které se u nás staly, protože je zločinem hned několikanásobným a výjimečným:
1. Trest nedopadal na jednoho, ale na celé široké rodiny. Děti musely ztratit své kamarády, spolužáky, pokojíčky, hračky, své školy, své zázemí. V tehdejším Československu ztratily budoucnost miliony lidí. Ale navzdory tomu jim nějaké jistoty zůstávaly: domov a přátelé. Děti sedláků neměly nic. Trvá nesmírně dlouho, než nám to vůbec dojde: potomek selského rodu z Chroustova na Jičínsku Václav Šedivý si teprve vloni vysoudil nárok na rehabilitaci za nucené vysídlení v době, kdy mu bylo teprve šest let. Je to průlomový verdikt jičínského okresního soudu, který se poprvé týká nikoli přímo vyhnaného sedláka, ale jeho syna, tedy druhé generace. Vítězství neznamená ještě automatický nárok na odškodnění, možná si ho také bude muset ještě vysoudit. Tahle „dětská“ oběť má dnes ovšem už sedmdesát let. Je to také víc než opožděný boj, ale ukazuje, jak hluboké rány tehdejší tažení proti kulakům působilo.
2. Zločin nedopadl jen na lidi, ale i na krajinu. Pole, která se dědila po staletí, louky, meze, to vše se změnilo. Na začátku bylo pochybné sociální inženýrství. Na konci rozorané meze, nekonečné dráhy dlouhých lánů, kilometry zbytečných meliorací ztracených v hlíně, a dokonce i napřímené vodní toky, které dnes berou tak potřebnou vláhu; přemýšlíme nad suchem, které nás trápí, ale není jednou z příčin tahle proměna krajiny v pouhou průmyslovou zónu? Podívejme se do Bavorska, Rakouska, jak tam vypadá krajina a jak vypadá u nás, meze a remízky nejsou jen pěkné napohled, ale brání větru, vysušování země a erozi. Kde se stala první chyba?
3. Ten zločin se netýkal jen krajiny a lidí, týkal se také sídel, obcí, které se změnily, protože statky přestaly být tím, čím byly po staletí. Zchátraly, spadly, nebo se změnily v rekreační chalupy. Možná vypadají pořád stejně napohled, ale už to bývají jen prázdné skořápky. Nikdo venku neslyší bučení krav, necítí vůni sušené trávy, nebo naopak nevoňavý, ale potřebný hnůj. Spousty vesnic se změnily spíš v noclehárny pro nejbližší fabriky nebo v rekreační zóny. Ale na počátku bylo zlomení hrdosti českého sedláka, protože ten by to sám o sobě dobrovolně nepřipustil.
4. Ten zločin je věčný, protože se nikdy nepodaří vyrovnat se s jeho důsledky. Města zchátralá po letech komunistické bídy se už opravila či jednou opraví; mnohá se už dnes podobají svým předobrazům z první republiky. Ale krajina zůstane dál zničená a vesnická zástavba s mezerami po sedláckých usedlostech. Ty díry jsou jako úsměv, kterým odhalíte vylámané zuby: prázdné parcely plné kopřiv, šedivé břízolitové bytovky na místech zmizelých statků. Ztrácí se paměť té krajiny. Sedlák kdysi řekl synovi: tady je vlhko a tady tedy zasázíš olši. Protože mu to řekl jeho otec a jemu to řekl jeho otec. Byly by tam ty olšiny dodnes, kdyby nepřišel rudý komisař a tuhle rodinnou paměť nezničil.
5. Ten zločin je nepotrestatelný, ale vůbec ne proto, že už je na potrestání všech viníků pozdě. Že už jich žije jen pár a to jsou ti, kteří tehdy rozhodovali v nejnižších patrech moci. Že ti (tehdejší) mocní, jsou dnes (dávno) mrtví. Důvodem není ani to, že myšlenkoví původci zločinu nežili v této zemi, ale daleko na Východě, mimo dosah tuzemské spravedlnosti. Ne, o tohle vůbec nejde. Podstatné je, že nelze potrestat zločiny na krajině, na duši českého venkova, na tváři českých vesnic, vesniček a samot. Na to nejsou paragrafy.
Jistě, může ještě padnout pár trestů za to, že ten či onen z titulu své funkce vyháněl z domovů sedlácké rodiny. Ale to bude už všechno: pak (za čas) zemřou poslední pachatelé, zemřou postižení. Zemřou jejich děti a vnuci. Prázdné statky ale i potom zůstanou prázdné, krajina se už zpátky nezmění, bohužel.
Někdo řekne, že to není nakonec tak hrozné, že krajina bývalých Sudet se změnila víc, že ta je na tom ještě hůř. I to je pravda; ale to je úplně jiný příběh. Někdo řekne, že právě proto nemá to opožděné trestání smysl, protože to bude vždycky trestání jen okrajové, dílčí. Že to bude jen polovičatá spravedlnost. Ale neplatí i v tomto případě, že polovičatá spravedlnost je lepší než žádná?
Bude dobře, když při každém z těch několika soudních přelíčení, které budeme moci s menší či větší pozorností ještě stačit sledovat, si někdo vzpomene i na to, co v žádné obžalobě napsáno není a být ani nemůže. Co žádný prokurátor ani okrajově nezmíní. Tedy, že součástí té obžaloby jsou nejen zničené osudy vyhnaných sedláků, ale i jejich dětí, vnuků, krajiny, vesnic a vesniček. Bude se mluvit v suchých právních termínech, například o zneužití pravomoci veřejného činitele. Stojí za to přemýšlet, jak opravdu hluboké to zneužití ve skutečnosti bylo.
