Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) se již dlouhé měsíce věnuje rozpočtovému kouzelnictví, aby dostal schodek státních financí alespoň opticky pod 300 miliard korun a vymezil se tak proti předchozí rozhazovačné vládě Andreje Babiše (ANO).
Co se však výdajů týká, dosud nepředvedl prakticky nic, ani babišovskou slevu na jízdné nebyl schopen zrušit. A pokud jde o příjmy, pak zase s odkazem na předvolební sliby koalice Spolu odmítá jakékoliv zvyšování daní, ač za stávající situace strukturální schodek rozpočtu bude každý rok dosahovat více než 200 miliard, které jednou s náležitou přirážkou zaplatíme.
Od vpádu Vladimira Putina na Ukrajinu však Stanjura připouštěl jednu výjimku - speciální daň z nadměrných zisků pro určité sektory. Po měsících zcela protichůdných náznaků teď konečně víme, jak si ji představuje. Jeho návrh je však tak zoufalý a nedomyšlený, že je nyní na zákonodárcích, aby ministerský paskvil ve sněmovně upravili do alespoň trochu přijatelné podoby.
Vysněných 85 miliard
Před správcem české státní kasy se otevřela možnost vytěžit maximum z toho, na čem se dohodly unijní země, když zastropovaly ceny energií. Cokoliv nyní jejich evropští výrobci utrží nad 180 eur za megawatthodinu, budou muset odvést národním státům, které pak takto získané peníze přerozdělí v podobě pomoci domácnostem a firmám. Českému kabinetu by to dle výpočtů ministerstva financí mělo v příštím roce přinést 15 miliard korun.
Další prostředky pak mohou národní vlády získat ještě speciálním zdaněním nadměrných zisků firem. Není však úplně triviální nastavit podobný typ berní tak, aby byly spravedlivé, efektivní a ladily s již přijatými cenovými stropy. Stávající návrh Zbyňka Stajnury bohužel neslibuje ani jedno. Nepochybně i v důsledku toho, že místo debat s ekonomy se ministr věnoval spíše ideologickému boji. Jak výmluvně ilustruje i fakt, že dlouho očekávané konkrétní parametry celého opatření představil s ujišťováním, že nejde o nic levicového, protože podobné kroky kdysi použila i britská konzervativní premiérka Margaret Thatcherová. Ano, v historii k nim opravdu přistupovaly různé levicové i pravicové vlády. Problém totiž není v politických preferencích, nýbrž v efektivitě provedení.
A již nyní lze říci, že pokud by se měly realizovat stávající návrhy českého ministra financí, nic dobrého to nepřinese. Rozhodně ne 85 miliard korun, které si na příští rok vysnil.
Příliš mnoho omylů
Zásadní problém představuje už fakt, že mimořádný zisk se má nyní posuzovat pouze ve srovnání s tím, jak se firmám dařilo v předchozích čtyřech letech. Ty však byly z velké části poznamenány covidovou pandemií, a tudíž byly všechno možné, jen ne běžné. Zvolený časový úsek sice vychází z unijní dohody, a bylo jej tedy nutné dodržet, ministerstvo financí si však při jeho aplikaci mohlo dát práci alespoň s hledáním lepšího vzorečku, který by například vycházel z čísel očištěných o inflaci. Místo toho ale pouze vyhlásilo, že zisk, který překročí pouhý aritmetický průměr navýšený o pětinu, nově zdaní 60 procenty.
Pokud k tomu opravdu dojde, vznikne celá plejáda problémů, jejichž část lze názorně demonstrovat na příkladu polostátního energetického gigantu ČEZ - ten by byl krom zmiňovaných odvodů zatížen i cenovými stropy, a tedy hned dvakrát.
Jiný typ obtíží pak představuje Stanjurův speciální zálusk na peníze šesti největších bank. Dosud nedokázal smysluplně vysvětlit, proč si vybral právě je, když velkých podniků se slušnými zisky je více i v jiných sektorech ekonomiky. Jednou říká, že finanční ústavy mají projevit válečnou solidaritu, jindy zase mluví o tom, jak mu vadí, že jsou hamižné a příliš málo úročí spořicí účty. Rétoricky pravicový ministr financí se tak chystá udělat přesně to, co roky vyčítal svým politickým oponentům, když snili o bankovní sektorové dani.
Při přípravě svého aktuálního návrhu navíc zjevně nebyl schopen vyhodnotit dosavadní cenné zkušenosti ze zemí, které již daň z nadměrných zisků (windfall tax) zavedly. Aby ji tam firmy neměly motivaci ani možnost obcházet, dává třeba britská vláda těžařským společnostem na výběr: buď zaplatí přímo vyšší odvody, nebo se mohou z nové povinnosti proinvestovat ve státem určených oblastech. V Itálii zase přemýšleli, jak zamezit bankám v umělém snižování zisku, takže je budou kontrolovat velmi propracovanou metrikou.
České ministerstvo financí si však s ničím podobným hlavu nelámalo, takže v příštích letech budeme nepochybně svědky toho, jak dotčené ústavy najednou budou muset nakupovat drahé IT systémy a masivně investovat do svého rozvoje, takže jim vlastně moc peněz ke zdanění už ani nezbývá…
Střelba mimo cíl
Stanjurovy aktuální plány se tak svým charakterem ze všeho nejvíce podobají Babišovu hektickému rušení superhrubé mzdy na konci roku 2020. Poslanci ANO, ODS a SPD se tehdy bez jakýchkoliv propočtů dohodli na razantním snížení daní z příjmů fyzických osob a zajistili tak státnímu rozpočtu každoroční stomiliardový výpadek, s nímž si teď nikdo neví rady.
Ne náhodou tehdy Babiš radikální daňovou revoluci navrhl jako poslanecký přílepek, aby obešel veškeré obvyklé posuzovací procesy. Nyní se chce vydat stejnou cestou také Stanjura - uvažuje, že zcela zásadní věc na koleni přimontuje k již projednávanému nesouvisejícímu zákonu a vyhne se tak spoustě rýpavých expertních otázek na vlastním ministerstvu.
A ještě jednu věc bude mít Stanjurovo opatření bohužel shodnou s tím Babišovým: nepovede k vytouženému cíli. Bývalý premiér sice sliboval, že jeho kroky přinesou peníze navíc úplně každému, těm nejpotřebnějším ale ve výsledku nepomohly prakticky vůbec. Zřejmě i proto, že Babiš pořádně netušil, jak vlastně české daně reálně fungují. Stanjurovy momentální představy, že od velkých firem získá desítky miliard, čeká podobný osud.
Frustrace z české politiky pak bude ve společnosti zas o něco větší, což je speciálně v krizových časech přesně to poslední, co republika potřebuje.
