Minulý týden jsem psal o neklidném sousedství Evropské unie, dnes se chci zaměřit na Ukrajinu. Právě se objevila zpráva, že ukrajinský prezident Porošenko po telefonátu s ruským prezidentem Putinem ohlásil trvalé příměří. To je dobrá zpráva pro ty, kteří válkou na východě Ukrajiny trpěli, ale velmi pravděpodobně i špatná zpráva pro ukrajinský stát, který se bude napříště potýkat se zamrzlým konfliktem na svém území. Podrobné podmínky trvalého příměří se teprve budou dojednávat.
Ukrajina jako samostatný stát vznikla po rozpadu SSSR a její státnost byla potvrzena v bělověžských dohodách mezi Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou na sklonku roku 1991 a dále stvrzena budapešťským memorandem z roku 1994. Jaký rozdíl oproti tehdejšímu vývoji na Balkáně! Prezident Jelcin tehdy souhlasil s pokojným rozpadem Sovětského svazu, kdežto rozpad Jugoslávie rozpoutal válku. Současný ukrajinský konflikt není ničím jiným než odvetou Jelcinovi a otevírá Pandořinu skříňku uvnitř Společenství nezávislých států.
O Ukrajině se toho v posledních měsících napsalo a řeklo mnoho. Vyrojilo se u nás mnoho odborníků na Ukrajinu, ovšem řadu z nich podezírám, že na Ukrajině dlouho nebyli, pokud kdy vůbec. Debata se silně polarizovala. Na jedné straně byla obhajoba ukrajinské státnosti jako součásti uspořádání po skončení studené války, respektující „helsinský“ rámec na základě Pařížské charty OBSE.
Na straně druhé stály názory podporující revizi tohoto uspořádání. Našli se i takoví, kteří nabádali, abychom přenechali rozpad „umělých“ států s „neautentickými hranicemi“ spontánnímu vývoji za bratrské asistence sousední země, jež není žádným vměšováním. Jaksi zapomněli, že revize poměrů vzniklých po studené válce je i naším ohrožením a že i Československo bylo označováno za umělý produkt Versailleské smlouvy.
Turisté z Evropy na Krymu
Protože jde o nejbližšího východního souseda EU, s nímž nás dokonce po dvě dekády pojila společná státnost předválečného Československa, dovolte mi trochu osobní pohled. Předesílám, že jsem na Ukrajině byl v posledních letech mnohokrát, naposledy minulý týden. Dvě předchozí návštěvy byly neopakovatelné.
V létě 2012 jsem ještě na ukrajinském Krymu slavnostně otevíral český rozvojový projekt podpory cestovního ruchu a značení turistických cest podle našeho osvědčeného systému. Dnes lze říct, že Czech-made turistické cesty na Krymu potkal stejný osud jako stovky kilometrů, které vyznačil Klub českých turistů na Podkarpatské Rusi ve 20. a 30. letech minulého století.
Nechci přeceňovat význam českých aktivit, ale možná v tom projektu už tehdy Rusko vidělo potvrzení hrozby, že mu turisté z Evropy zabrání přístupu k Černému moři. Možná to byl zárodek budování základen NATO, které Rusko postupně obkličují. Ve skutečnosti prezident Janukovič podepsal brzy po svém zvolení smlouvu s Ruskem o dlouhodobém pronájmu vojenské základny v Sevastopolu a ukrajinský parlament přijal zákon o bezblokovém statutu Ukrajiny.
Jeden známý z Dněpropetrovska měl donedávna svou maminku na východě Ukrajiny v Luhanské oblasti. Nerozuměla, co se na kyjevském Majdanu děje. Říkala mu: „Synku, mám tě ráda, ale nerozumím tomu, naše televize mluví jinak.“ Když ji pak odvezl před válkou do bezpečí, po dvou týdnech se zcela zorientovala.
Tlačil se Západ opravdu do sféry vlivu Ruska? V říjnu loňského roku, pár týdnů před vilniuským summitem, na mě udělala dojem přesvědčivá argumentace prezidenta Miloše Zemana adresovaná tehdejší kyjevské i doněcké(!) reprezentaci, aby využila příležitosti, kterou skýtá přidružení k Evropské unii pro modernizaci země. Rusko již v přidružení (nikoli členství) Ukrajiny vidělo ohrožení rusko-ukrajinských ekonomických vztahů. A přitom - jako v případě řady jiných zemí - přidružení k EU nevylučuje volný obchod s třetími zeměmi. Ukrajina může mít zónu volného obchodu s Ruskem a dalšími státy a zároveň asociační dohodu s EU. Ani tady skutečný problém neexistuje.
Moc a síla propagandy
Minulý týden jsem v Kyjevě mluvil s řadou lidí o tom, co pro ně znamenalo protestní hnutí Majdanu. Pro mnohé to bylo vyjádření touhy po tom, aby se Ukrajina stala civilizovanou zemí, kde platí zákony a příležitosti se otevírají nejen vyvoleným. V přiblížení k evropským standardům a praxi, byť si je neidealizují, viděli příležitost ke skutečné změně k lepšímu. Starší generace byla zklamána tím, kam politicko-oligarchicko-kriminální establishment všech barev dovedl Ukrajinu deset let po oranžové revoluci. Menší a střední podnikatelé protestovali proti vládě kartelu oligarchů, kteří za pomoci zkorumpované byrokracie dusí příležitosti k ekonomickému rozvoji země.
Protest dostal do ulic i lidi, kteří tam byli poprvé. Mladou generaci, studenty, z nichž někteří byli před deseti lety ještě dětmi. Nedůvěra a odmítnutí establishmentu byla studenou sprchou zejména pro opozici. Není divu, že zastánci stávajícího marasmu byli vyděšeni a ochotni protesty utopit v krvi. Krev prolitá během protestů na náměstích velkých měst a následných ozbrojených střetů na jihu a východě Ukrajiny dostala zemi na šikmou plochu polarizace. Ukázala se v plné síle moc propagandy, která prohlubuje odcizení a šíří nesnášenlivost.
Studně velkorysosti a státnické moudrosti jsou nakaženy jedem. Situace však není beznadějná, zůstane-li ukrajinská společnost otevřená a zachová-li si tentokrát svou dynamiku. Příkrov propagandy je křehký. Jeden známý z Dněpropetrovska měl donedávna svou maminku na východě Ukrajiny v Luhanské oblasti. Každý den jí telefonoval, ale ona vůbec nerozuměla tomu, co se na kyjevském Majdanu děje. Říkala mu: „Synku, mám tě ráda, ale nerozumím tomu, naše televize mluví jinak.“ Když ji pak odvezl před válkou do bezpečí, po dvou týdnech se zcela zorientovala.
Kéž by mohli porozumět i další! Nejen na Ukrajině, ale také v Rusku a v neposlední řadě u nás.
