Konflikt na Ukrajině se jakoby ztrácí z dohledu. Není už středem pozornosti. Zdaleka to neznamená, že by dojednané příměří platilo. Konflikt pokračuje s nižší intenzitou a větší nepřehledností. Ale na první stránky novin a do popředí zájmu na mezinárodních fórech se dostal vojenský zásah koalice vedené Spojenými státy proti základnám Islámského státu v Sýrii a Iráku.

Je více než jisté, že hlavním tématem právě probíhající rozpravy Valného shromáždění OSN bude právě Blízký východ, a nikoli Krym, Ukrajina či Rusko. Válka v Sýrii a v Iráku svým trváním, počtem obětí a utečenců, jakož i rozsahem dotčených zájmů dalších zemí řádově předčí ukrajinsko-ruský konflikt. „Islámský stát“ je přece společným nepřítelem Západu i Ruska.

Rozumné hlasy, že islamističtí teroristé jsou nebezpečnější než revizionistické Rusko, se na Západě ozývají stále častěji. I u nás se bývalý premiér Petr Nečas nechal slyšet, že Rusko je dlouhodobým spojencem Západu a připomenul, že i Churchill se proti Hitlerovi spojil se Stalinem. Nepochybujme, že promluvil z duše i Hradu. Máme tedy na ruské dobrodružství na Ukrajině ve jménu důležitějšího zájmu zapomenout?

Rusku na Ukrajině patrně nejde o další územní zisky. Kreml nestojí o to, aby kromě Krymu musel dotovat ztrátové podniky na Donbasu. Nelze však vyloučit, že bude Rusko nadále usilovat o jakýsi koridor, který by umožnil přístup k anektovanému Krymu po pevnině. Cíle Ruska v omezené válce, kterou vede na Ukrajině, jsou sice také omezené, ale mají dalekosáhlé důsledky pro bezpečnost v celé Evropě. Moskvě jde o zpochybnění a revizi uspořádání po studené válce.

K tomu postačí tam, kde to okolnosti dovolí, prostřednictvím rozličných nepravidelných bojůvek destabilizovat poměry. S poměrně nízkými náklady lze udržovat konflikty nízké intenzity a využívat je jako nástroj k prosazení svých zájmů. Separatisté v Doněcké a Luhanské oblasti budou blokovat výkon pravomocí kyjevské vlády na části území. Nic víc, nic míň. To je ona bota, kterou nezvaný host strčí do dveří - Náhorní Karabach, Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří, Donbas...

Ukončení a vyřešení takto vzniklých konfliktů je bez Ruska nemožné a s Ruskem obtížné. Rusko však trvá na tom, že není účastníkem konfliktu. Jako podněcovatel i arbitr konfliktu má velmi silnou vyjednávací pozici. V poslední fázi pak přijímá roli mírotvorce, který obchází instituce globální (OSN) a evropské bezpečnosti (OBSE). Prosazování vlivu Ruska se netýká jen postsovětského prostoru, kde mu realističtí zastánci geopolitiky ochotně přiznávají sféru vlivu a právo omezovat svrchovanost dotčených zemí a spolurozhodovat o jejich osudu.

Je děsivé, jak inspirace novoruským nacionalismem nachází odezvu mezi revizionistickými nacionalisty uvnitř Evropské unie. Podivná internacionála nacionalistů, „z národů ač jsou různých“, poslední dobou ožila. Chrání-li Rusko práva Rusů v zahraničí vojenskou silou či přímo anexí, proč bychom nemohli také my? Považuji za vysoce nebezpečné, když například v Maďarsku zaznívají hlasy o případné ochraně Maďarů v Zakarpatské oblasti Ukrajiny nebo v Rumunsku volání po sjednocení s Moldavskem.

Ruské diplomacii se v stínu debaty o sankcích vůči ruským subjektům potichu podařilo zapojit do jednání mezi EU a Ukrajinou a fakticky odložit účinnost dohody o volném obchodu o jeden rok. Z Moskvy teď zaznívají posměšné hlasy: odklad účinnosti asociační dohody byl přece loňský požadavek Ruska, jemuž vyhověl prezident Janukovyč, když ve Vilniusu dohodu nepodepsal. Za co tedy Ukrajinci vlastně demonstrovali a proč vyhnali Janukovyče, když se nakonec vrátili do bodu nula - zeptal se minulý týden jízlivě šéf kremelské administrativy Sergej Ivanov. Přitom dohoda o volném obchodu měla nejprve otevřít unijní trh Ukrajině a pak postupně otevírat ukrajinský trh evropským produktům.

Nejdůležitější pro důvěryhodnost ukrajinské vlády bude, zda se jí podaří konečně uvést do pořádku obchod s plynem. Ukrajinský parlament může schválit řadu zákonů povolujících vstup zahraničního kapitálu do energetiky, ale pokud nebudou státní a polostátní firmy dostatečně transparentní, žádného solidního investora to nepřiláká. Nejde jen o problém energetiky - majetková struktura podniků na Ukrajině musí být pro potenciální investory přehledná, včetně spolehlivé evidence movitého a nemovitého majetku a závazků společnosti.

Na Ukrajině se chystají volby a novou politickou reprezentaci čekají reformní rozhodnutí i obtížné kompromisy, které za ni nikdo jiný neudělá. Ukrajina nutně potřebuje, aby se z horkého konfliktu na východě země stal alespoň konflikt studený. A to i za cenu, že z něj bude konflikt trvale zamrzlý. Ukrajinská vláda by se - aniž by se zřekla územní celistvosti včetně Krymu - měla smířit s tím, že navrácení Krymu a obnovení centrální správy v separatistických regionech bude trvat velmi dlouho. Měla by se soustředit na konsolidaci státní moci na území, které efektivně kontroluje.

Proti reformám bude stát silný odpor některých zájmových skupin a velké části státního aparátu. Přitom vláda bude muset alespoň zčásti využít starých mocenských struktur. Nejobtížnější to bude v bezpečnostních složkách. Tlak veřejnosti na jejich očistu od korupce i kompromitujících vazeb na Janukovyčův mocenský klan je po událostech posledních měsíců velmi silný. Podaří se Ukrajincům projít mezi Skyllou povrchní, kosmetické očisty a Charybdou složitého prověřování, které odvede pozornost od dalších potřebných reforem a zaměstná na dlouhou dobu administrativní kapacity státu?

Zkušenost středoevropských států z transformace během posledních dvou desetiletí může být pro Ukrajinu cenná. Měli bychom být připraveni Ukrajině v její proměně pomoci v té míře, v jaké o to bude mít zájem. Ukrajina rozhodně nepatří na okraj našeho zájmu.