Hodně se teď mluví i píše o domácích úkolech. Především pro děti na základní škole. Učitelky, které znám, mi vyprávějí, jak část rodičů jakékoli domácí úkoly odmítá, protože "je zatěžují". A část rodičů naopak míní, že úkoly mají smysl, protože se díky nim děti učí, a neruší je.
Na Twitteru téma úkolů zmínila Apolena Rychlíková: "U nás s dvěma dětmi (1. a 4. třída) to vezme většinu času odpoledne. Jakou to pro vás představuje zátěž? Přijde vám to smysluplné?" Dodala, že jí "coby dítěti tolik úkoly nevadily, ale coby rodiči mi lezou na nervy hrozně, hlavně, když je jich opravdu moc a ještě se to sejde s opakováním na písemky nebo zkoušení. A to probírané látce bez problémů zatím rozumím".
Radikálně vidí domácí úkoly terénní pracovník Daniel Hůle ze společnosti Člověk v tísni: "Povinné domácí úkoly u menších dětí jsou zlo. Přenáší odpovědnost za vzdělávání na rodiny, znevýhodňují méně vzdělané rodiče. A jde to bez nich, jen jsme si na ně v komunistickém školství tak zvykli, že to bez nich neumíme." Citoval učitele Daniela Pražáka, který napsal: "Zastáncům povinných domácích úkolů bych přál alespoň jeden rozhovor se zoufalým rodičem, který chce pomoct svému dítěti s povinným a známkovaným domácím úkolem, ale nemá na to. Dokud bude u nás tak silná souvislost mezi zázemím v rodině a výsledky, jsou takové úkoly zlo."
Vychovali jsme se ženou čtyři děti a máme dohromady zatím šest vnoučat, nějaké zkušenosti jsme tedy snad pochytili. Zároveň je jasné, že se doba mění, pohled na školu a její roli se změnil radikálně. Současně velmi záleží na rodině, na vzdělání rodičů, ale taky - a to zcela zásadně - na typu výchovy, na jejich přístupu.
Dlouho sleduju trend a snahu přenést na školu, hlavně na tu základní, odpovědnost za výchovu dětí. Za to, jak se chovají. Se vzděláním, učením, je to jiné, tam nesla škola velkou míru odpovědnosti vždycky. Ale nikdy ne úplně, rodiče odpovídají za výchovu, tedy i za to, že dítě nebude chodit za školu a bude se učit, že třeba bude ve škole dávat pozor.
Podle kantorů se změnil přístup rodičů k dětem. Dnes převládá, pěstuje se často vysoce benevolentní výchova, nebo spíš nevýchova, s dětmi se brzy, jak jen začnou mluvit, jedná jako s partnery, přenáší se na ně rozhodování, jako by byly dospělé, pěstuje se netrestání, domluva, nechat být… Děti je pak občas nemožné zvládat, zase se však předpokládá, že vyrůstají šťastněji. Nedokážu posoudit, ta změna u nás trvá příliš krátce, jakkoli ji nelze nevidět.
Domácí úkoly. Já s bratrem jsme si je dělali sami, byla to "naše věc" stejně jako to, jestli se učíme nebo ne. Zúčtování, zhusta velmi drsné, přicházelo po třídních schůzkách. Dnes by to bylo na Orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) či jinde na Barnevernet… Naše děti si dělaly úkoly samy, pokud jim to nešlo, přišly za námi. Jenomže moje žena s nimi byla doma, což samozřejmě zásadně měnilo situaci.
Děti versus kariéra
Pokud oba rodiče pracují nebo pokud dítě či děti vychovává jen jeden a ten pracuje, všecko se komplikuje, zbývá podstatně méně času. Podle toho, co slyším od učitelek okolo sebe, rodiče, i když děti vychovávají oba, často "nemají čas", přesněji ho nehodlají dětem věnovat. Je fakt, že kariéra a děti, natožpak více dětí, to nejde tak úplně a snadno dohromady. Chci tím říct, že "problém úkoly" jde hlouběji a nemusí souviset jen se školou a učiteli.
Objevuje se představa, že by mělo stačit těch 5 až 8 hodin ve škole k tomu, aby děti látku pochopily, případně se ji i naučily. Odtud se vyvozuje, že učitelé učí špatně, když musejí dávat úkoly. Tu úvahu částečně chápu, ale jen částečně. Příklad: matematika. Pokud bude učena kvalitně a přitažlivě, pak se dítě asi doma tolik učit nemusí. A přesto nepochybuju, že si musí aspoň občas samo procvičovat příklady.
Jiný případ je třeba angličtina. Zase, ve škole by dítě mělo pochopit logiku jazyka, ale slovíčka a idiomy, jejich užívání si holt asi doma cvičit potřebuje, pokud nedisponuje vysoce výkonnou pamětí. Stejně dítě v první třídě se asi doma musí učit psát a nahlas číst, těžko to zvládne učitel s 25 až 30 žáky ve třídě. Zároveň hodně záleží na tom, jak chytré dítě doma máme. Některé vyžaduje mnohem víc pomoci.
Tvrzení, že "povinné domácí úkoly u menších dětí jsou zlo" mi přijde dost mimo. De facto to znamená to samé jako postoj "učit se doma je u menších dětí zlo". O něco lépe chápu tvrzení Daniela Pražáka, že "zastáncům povinných domácích úkolů bych přál alespoň jeden rozhovor se zoufalým rodičem, který chce pomoct svému dítěti s povinným a známkovaným domácím úkolem, ale nemá na to".
Chodil jsem - za komunistů pochopitelně - do třídy na základce s klukem, který měl jen mámu, jež byla alkoholička. Pomáhali jsme mu občas s učením a bylo jasné, že doma se pomoci nedočká. To byl extrém. Pokud má dítě rodiče, který nebo kteří mu nejsou s to pomoci s úkolem, měla by to škola vědět a učitelé by na to měli brát ohled. Někde se tak děje, někde ne. Záleží na kantorkách a kantorech, na vedení školy.
Že hodně záleží na učitelích, o tom zřejmě nikdo nepochybuje. Měli bychom si tedy uvědomit, jaké postavení učitelé ve společnosti obsazují, jak si jich rodiče váží, jak se k nim chovají. Peníze stále mizerné, prestiž mizerná, pedagogiky zcela neznalí rodiče kantorům zhusta diktují, jak mají učit, co mají dělat. Výsledek? Učitelů není dostatek, na základkách často učí lidé bez aprobace, stačí aby zahájili školu, kterou mnohdy nedokončí. Co pak chceme?
Nadávat na učitele znamená nadávat na sebe, na českou společnost, která vzdělání hrubě podcenila. Naprosto skandální jsou platy vysokoškolských učitelů, asistentů, docentů, profesorů. A neučí náhodou právě oni budoucí pedagogy? A jestli stát bere na hůl akademiky, nedivme se, že nedoceňuje učitelky na základních školách.
Domácí úkoly jistě mnohým rodičům lezou na nervy, byť jich u nás ve srovnání se světem učitelé zas tak moc neukládají. Mohou však mít, měly by mít smysl. Ty nesmyslné má smysl napadat, odmítat. Ty, které vedou ke vzdělání, k chápání, k umění mluvit třeba německy, má smysl dělat. A jistě, škola, dobrá škola ví, v jakém prostředí se dítě doma učí, a měla by na to brát ohled. Za covidu jsme viděli, že to mnoho škol nevnímá, snad se z toho vzdělávací systém aspoň trochu poučil.
