Nerad bych rozpoutal další kulturní válku, hoří jich u nás už tak dost. Ale nepříjemně mě překvapil rozhovor s ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou (KDU-ČSL). Připomínám, že pětikoaliční vláda chce do názvu jím vedeného resortu vtělit ještě slovo rodina; ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny, nějak tak. Titulek interview zněl Pohlavek dítěti může vymezit hranice, nechci ho rodičům zakazovat, říká Jurečka. Dotazován byl i na fyzické tresty, jež děti v českých rodinách dodnes běžně podstupují.
Rychlý souhrn. Jsme jednou z mála zemí EU, v níž není fyzické trestání dětí zákonem zakázáno. Podle výzkumu Ligy otevřených mužů a výzkumné agentury Nielsen Admosphere z konce roku 2018 skoro dvě třetiny českých rodičů při výchově dětí používají fyzické tresty. Polovina z nich nejčastěji přistupuje k plácnutí na zadek či přes ruce, pětina dá pohlavek nebo facku. Přes dvě pětiny Čechů - 43 procent - ale facku či plácnutí za fyzický trest nepovažuje.
Předpokládám, že se situace od roku 2018 buď nezměnila, nebo se spíš ještě zhoršila, a to kvůli epidemii covidu-19. Jak víme, v době lockdownů, kdy byly často celé rodiny zavřené doma v bytech, narostly případy domácího násilí. Logicky můžeme očekávat, že i děti byly doma více bity.
Co vlastně říká Marian Jurečka, ministr pro rodinu. Nejprve je upozorněn na facebookový projekt Děti jsou taky lidi, kde se lidé svěřovali se svými traumaty z dětství, které jim způsobili rodiče třeba právě fyzickými tresty.
Jurečka vysvětluje: "V oblasti domácího násilí máme propracovaný systém. Není namístě hledat definici, která by znamenala, že rodič nemůže dát svému dítěti ve výjimečné situaci pohlavek. Od toho bychom ale určitě měli odlišit násilí rodičů na dětech. Tady by se měl klást důraz na prevenci, aby se takovým situacím předcházelo."
Věta "v oblasti domácího násilí máme propracovaný systém" působí jako UFO. Jistě, můžete jít násilí nahlásit na policii, můžete zavolat sociálku, můžete se obrátit na neziskovky, ale kolik lidí to udělá? Kolik lidí najde odvahu a s jakým výsledkem? Propracovaný systém mají spíš násilníci. Jurečka jako by nevěděl, o čem mluví. Domácí násilí a násilí na ženách v Česku představuje obrovský problém.
Pokud jde přímo o děti, Jurečka říká, že "není namístě hledat definici, která by znamenala, že rodič nemůže dát svému dítěti ve výjimečné situaci pohlavek". Debata se však vede o tom, jestli fyzické tresty zakázat. Nejde o přesné definování nějaké situace vhodné pro vlepení facky. Ale chápeme, Jurečka je prostě zastáncem fyzických trestů a "nemá ambici" vtělit jejich zákaz do trestního zákoníku.
Přiměřené násilí jako nutná obrana
Pokračuje: "Jako táta pěti dětí si myslím, že dát do zákona ustanovení, které říká, že rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek, není správné. Je zásadní umět odlišovat, co je násilí nepřiměřené a dlouhodobé a co je akt, který rodič použije třeba jen několikrát za život k vymezení mantinelů." Aspoň tedy připouští, že jde o "násilí" na dítěti, přiměřené násilí k vymezení mantinelů. Trochu to připomíná "nutnou obranu" přiměřenou útoku…
Pokračuje, že smysl má osvěta a je prý dobře, že se o tématu mluví. Úvahu končí větou "život píše různé příběhy a máme tu soudy, které mají rozhodovat v různém kontextu situace". Absurdní úvaha, když se počítá s tím, že věc může dojít až k soudu. Rodiče tam požene třeba pětileté dítě? Není snad soud až ten nejzazší prostředek?
Dál. O nějaké osvětě, že se děti nemají bít, fackovat, pohlavkovat nebo "lepat" na zadek, prakticky nikde není slyšet. Dokonce je to naopak, žijeme v době, kdy zcela běžně okolo sebe slyšíte věty typu "Tomu hajzlíkovi by prospělo, kdyby byl pořádně seřezanej, mě taky řezali". Jsme svědky mnohem spíš jakési lidové antiosvěty či fackovací osvěty než nabádání, aby rodiče děti zásadně fyzicky netrestali.
Jurečka je přesně ten antiosvětový typ. Říká: "Jsem vděčný svým rodičům, že jsem v pravý okamžik facku taky dostal. Jsem z prostředí, kde rodiče uměli v pravý okamžik vymezit, kde jsou mantinely. Myslím, že většina rodičů umí obezřetně nakládat s tím, kdy k tomuto výjimečnému prostředku sáhne. Samozřejmě existují rodiče, kteří se chovají surově a neadekvátně, na to však můžeme upozornit osvětou."
Toto je klíčový bod Jurečkova přístupu, on byl bit, takže je v pořádku, když budou i další generace bity. Nikdo mu neupírá, že to dejme tomu jeho rodiče v jeho případě dělali dobře. Ministr ale zapomíná, že děti se od sebe liší, co jedno snese, co ho možná dokonce utuží, to může druhé dítě, třeba jeho bratra nebo sestru, doslova zlomit. Každé dítě reaguje jinak, jedno je citlivější, druhé méně, jednomu bití snad nevadí, druhému však zničí charakter, udělá z něj skrytého, totálně nepřímého pasivního agresora.
Smíte někomu cizímu vpálit facku? Ne. Svému dítěti však smíte
Dovolím si osobní vsuvku. S bratrem jsme byli doma biti opravdu tvrdě, zažili jsme klasickou patriarchální výchovu. Návrat z třídních schůzek se měnil v horor, jakýkoli malér vyústil v tvrdou exekuci. "Kolik bys dal svému synovi ty?" a podobně. Pamatuji se, jak jsme "po výkonu" jako malí kluci v noci v posteli plánovali, co tátovi uděláme, jak se mu pomstíme za to, že nás tak řeže. Mohu dosvědčit, že bití opravdu k ničemu dobrému nevede. Facky taky ne, jen malého člověka ponižují, dospělý mu dává najevo tu nejlevnější převahu, převahu fyzické síly.
Navíc je známo, že si rodiče na dětech, na nejslabších členech rodin, často vylévají vztek. Podle mě je jen málokdo schopen skutečně ovládat své emoce, špatné nálady, už proto by měly být fyzické tresty zakázány. Nabídnu jednoduchou paralelu: smíte jít někde po ulici a někomu vpálit facku? Nebo ho/ji "lepnout" na zadek? Jasně že nesmíte. Stejně jako dnes už nesmí učitelé fackovat děti nebo je tahat ze sedu za šístky a ptát se "Vidíš Prahu?" - a jistě by občas k tomuto "výchovnému prostředku" rádi sáhli. Nesmí a je to dobře.
Proč by to mělo být dovoleno dělat vlastním dětem? To, že si mnozí rodiče nedokážou vybudovat autoritu, není problém jejich potomka. Často vidím, jak chlapečka či holčičku odmalička berou jako "partnera", svalují na ně absurdně rozhodování za kdeco, a pak je logicky nezvládají. Obvykle to končí výlevem vzteku, výpraskem, který je projevem nikoli pokusu o nápravu, nýbrž výrazem prohry, výchovného zoufalství.
Jurečka tu vlastně předvádí jakousi českou definici konzervatismu - nebudeme tu přece podléhat nějakým hloupým, modernistickým, "progresivistickým", "neomarxistickým" snahám v něčem tak výsostném a intimním jako je výchova dětí. Táta mě fackoval, tak já budu děti taky fackovat, amen. Moje rodina je moje věc, nikdo, ani zákon, mi do ní nebude kecat. - Obrovský omyl. Příběhy lidí, kterým fyzické tresty, tedy ubohá náhražka skutečné autority, zničily charakter, a tím pádem jim poničily i dospělý život, tyhle konzervativce nezajímají. Spraví to osvěta, která se nedělá.
Navíc jaká to je osvěta, když ministr pro rodinu řekne "Jsem vděčný svým rodičům, že jsem v pravý okamžik facku taky dostal". Kdo určí ten pravý okamžik? Únava? Vztek? Nespokojenost? Problémy v práci? Neschopnost zjednat si úctu a umět vychovávat?
Jurečkovy odpovědi jsou velkým zklamáním. Neuvědomuje si, že jako člen vlády má podstatně větší vliv na veřejné mínění, na jednotlivce, než někdo méně známý a bez funkce. Až bude nějaký otec či matka v tramvaji fackovat dítě a jiný pasažér ho/ji napomene, ať to nedělá, může odseknout: Ministr Jurečka taky pohlavkuje… Nebo: Vláda s tím souhlasí.
