Je náročné strávit nelichotivé texty o sobě od komentátorů, kteří nikam nezkusili kandidovat, podobně jako se spisovatelé musejí vypořádat s texty literárních kritiků, kteří sami žádný román nenapsali. A vědět, že nadávky na své rodiče politiky registrují také děti a všichni členové rodiny.
Politik nám má sloužit, je dobře placen z našich peněz, a tak si z něj můžeme udělat fackovacího panáka a hromosvod našich hněvů a frustrací. Zhruba tak to dnes vypadá v Česku a na Slovensku. Kdo se dnes dá na politiku, musí snést i ponižování a urážení.
Výsledkem atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica v Handlové bohužel asi bude, že si mnoho lidí řekne: Do politiky ne. Nemám zapotřebí nejen urážky a zesměšňování, ale neohrozím sebe a svoji rodinu.
Nadáváme, že v Česku nebo na Slovensku je mizerný výběr politiků. Že chybí osobnosti, že se do ní dostávají muži a ženy s úplně pitomými názory. Jenže komu by se chtělo jít do žumpy, kterou dnes veřejný prostor z velké části je? Mnoho slušných odrazuje, když vidí a slyší, čemu člověk musí čelit, když jde do voleb a stane se známým. O ženách to platí dvojnásob, protože mnozí "kritici" si na ženách političkách léčí své mindráky s ještě větším gustem než na mužích.
Když srovnávám dnešní politiku s devadesátými lety, vidím jeden rozdíl. Dnes je v ní mnohem více nenávisti a dehonestace politických protivníků. Samozřejmě díky sociálním sítím a internetu je na očích to, co dříve nebylo vidět. Nadávání nad pivem v hospodě slyšelo tehdy jen pár lidí, dnes to může každý vykřičet na svých statusech a videích. A někteří politici úplně rezignovali na pozitivní politické programy, na to, co chtějí dělat. A mluví jen o tom, proti komu a s kým chtějí bojovat. Jako by cítili, že voliči poptávají agresivitu a zlost, tak jim je nabízejí.
Bylo by dobré, kdyby atentát na Fica toto trochu změnil. Ale nejsem optimistou poté, co jsem už ve středu slyšel, jak slovenští vládní politici obviňovali z činu opozici a média.
