Navzdory očekávání politiků protiraketový štít Polsku nezajistí politické sblížení s USA. Američané se ani budováním základny na polském území nechtějí silněji angažovat ve východní Evropě, ale pouze "technicky" si zajistit svou globální strategii.

Americká premiéra

Přelom v americkém přístupu ke spojencům v regionu představoval návrh vlády USA Polsku a Česku zahájit jednání o rozmístění části svého strategického protiraketového systému. Taktika Washingtonu dosud spočívala ve vyčkávání, až některý ze středoevropských spojenců sám nabídne své území pro vybudování základny.

Povědomí o dějinách regionu, přecitlivělosti místních politiků na otázky národní bezpečnosti a jejich sklon vidět v USA garanta stability v Evropě napovídaly americkým činitelům, že se takový přístup může vyplatit.

Ještě v říjnu 2006 na semináři o protiraketovém deštníku v Praze představitel americké diplomacie přednesl příspěvek, v jehož závěru znělo přesvědčení, že "odměnou" za poskytnutí svého území pro základnu bude "pozvání" od vlády USA - k její výstavbě.

Zkusme využít výhodu

Přijetí této logiky, neshodující se s realitou, by oslabilo vyjednávací pozice Varšavy a Prahy. Tím spíše, že obě metropole byly delikátně, leč výrazně vybídnuty k přátelskému soupeření. Nynější situace otvírá Polsku výhodnou startovací pozici k vyjednávání. Zkušenosti z jednání tohoto typu má ale protistrana. Spěch a emoce mohou vést k rychlé výměně rolí. Samo zahájení rozhovorů zvýší tlak odsunout sporné otázky a dohodnout se.

Vzhledem k tomu, že se bude jednat uprostřed polské debaty o správnosti této spolupráce s USA, nebude navzdory trumfům vůbec jednoduché uspět. Než začneme přesvědčovat sami sebe, dejme čas USA, aby předložily argumenty, že základna souvisí s naší bezpečnosti. Argumenty o darebáckých státech a terorismu neudělají nad Vislou žádný dojem.

V debatě převažuje názor, že účast Polska na protiraketové obraně USA je věcí volby, ne nezbytností. Základna přitahuje hrozby, jimž nečelíme (útok Íránu), čili její umístění nezvětší bezpečnost Polska. Přinejlepším bude neutrální: základna ochrání před ohroženími, které vytvoří.

Patriot výměnou za základnu

Odtud plyne požadavek, aby souhlas s umístěním závisel na dodatečném balíku nesouvisejícím se samou základnou, ale odpovídajícím potřebám polské obrany. Například jde o poskytnutí systémů Patriot, aby chránily naše území před raketami krátkého doletu, o americkou podporu pro umístění základny NATO pro pozemní sledování v Powidzu či o posílení zpravodajské spolupráce s USA. Takovou dohodu by pravděpodobně značná část politických elit považovala za kompenzaci za ohrožení Polska.

Nynější problém Polska s upevňováním postavení v mezinárodní politice, které mají vliv na pocit bezpečnosti, jsou čistě politického charakteru. Týkají se postavení Polska v EU a na druhé straně vývoje za naší východní hranicí. V obou případech, chce-li Polsko prosadit své hledisko, musí se spolehnout na vlastní schopnosti vybudovat si politické zázemí.

Účinná podpora USA pro polské požadavky je ze všech hledisek výhodná. Ale problém tkví v tom, že ji není vidět. Těžiště světové politiky a tedy i zájem USA se totiž přesunuly do Asie. Na rozdíl od 90. let změny ve vojenském rozměru evropské bezpečnosti nejsou s to změnit politické preference hlavních hráčů.

Nejistota z východu

Můžeme tedy mít základnu i rakety Patriot, ale žít v nejistotě plynoucí z vývoje v Rusku a jeho sporů s Běloruskem a Ukrajinou či vést osamělý boj o změnu stanoviska EU vůči energetickému problému. Tyto záležitosti totiž vyžadují úsilí a politickou podporu zásadně jiného druhu, než snahy získat odškodnění za poskytnutí svého území pro základnu třetího státu.

Tady tkví podstata neporozumění v polských a amerických záměrech: naše naděje vůči USA provází přesvědčení amerických politiků, že jejich projekt protiraketové obrany není spjat s větším zapojením do východoevropských záležitostí, ale je "technickým" zajištěním globální strategie.

Odtud se bere nechuť k polským požadavkům na vojenskou rekompenzaci. Jejich splnění by dalo Rusku záminku k odvetě a současně zvýšilo polský tlak na Washington, aby se aktivněji zapojil do polsko-ruského sporu a nepřímo i do některých polsko-německých otázek. K tomu dnes nad Potomakem nikdo nemá chuť.

Přesvědčit amerického partnera, aby si více hleděl našich problémů, bude vyžadovat rafinovanější metody. Budovat politické svazky pomocí vojenského spojenectví, které je založeno na společné infrastruktuře, a ne na společných cílech a ve kterém si obě strany jinak definují své povinnosti, neslibuje úspěch, ale další rozčarování.

Článek převzat z deníku Rzeczpospolita