"Tolerance k jinakosti je pouze kulturní výkon, který svědčí o vyspělosti obyvatelstva dané země. V okamžiku, kdy nová média umožňují šířit beztrestně nenávistné výkřiky, privátní televize s nimi cíleně pracuje stejně jako někteří politici, situaci jen zhoršujeme. A to je důvod, proč nám Evropská unie vztah k Romům vyčítá," píše v komentáři pro Aktuálně.cz Karel Hvížďala.
„Zásadní a špatné je to, že jsou Romové tak vyvyšováni, neefektivně se do nich cpou obrovské peníze, většina terorizuje své okolí, páchají kriminalitu, kterou policie neochotně řeší… Je potřeba si přiznat, že Romům je nadržováno a bílá rasa je utlačována! Romové dostávají byty a domy zdarma, kdežto Češi si musí vzít hypotéku a splácet ji desítky let." To stojí na CzBlogu.cz v příspěvku nazvaném Jsou Češi rasisti?, který podepsala zkratka admin.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která sledovala první dva měsíce v roce 2012 zpravodajství na Nově, došla k závěru, že v pořadu Televizní noviny byly zařazeny rasistické výroky (neidentifikovaná osoba: „Můžu říct, že ten člověk jich zastřelil málo, poněvadž tady přepadávají /mluví o Romech, pozn. K. H./ normálně v pravý poledne tady v parku, že jo, lidi.") bez jakékoli redakční korekce. Během informování o demonstracích na severu Čech v roce 2011 dala Nova prostor k vyjádření výhradně extremistům a jejich sympatizantům, účastníkům protiromských demonstrací (reportáže z 8., 15. a 29. ledna).
Ve zprávě dále stojí: „Televize Nova bez zájmu o skutečný stav věci přesně kopírovala předsudky většinové společnosti, nerozlišovala mezi jednotlivými skupinami Romů, natož mezi jednotlivci, nezabývala se otázkou obtížnosti určení etnického původu."
A například bývalý senátor za ODS v Náchodě (podruhé skončil ve volbách na třetím místě), dnes nestraník, Petr Pakosta nedávno na svém facebookovém profilu komentoval útok skupiny Romů vůči manželskému páru následovně: „Agresivita našich diskriminovaných spoluobčanů už dlouho přesahuje jakoukoli myslitelnou hranici. Co s tím? Hladit a hladit. Až do úplného vyhlazení. Vrásek."
Vybral jsem tyto tři příklady xenofobních výroků, jejichž četnost (nejen na Facebooku, sociálních sítích, kde je možné se ukrýt za anonymitou a kde pro čtenáře-reportéry neplatí žádné etické kodexy) stále přibývá, protože názorně ilustrují tři důvody nevraživosti vůči Romům.
Autor prvních výroků (kterého jsem vybral náhodně, je jich ale hodně) se honí za nepřítelem, na kterého je ochoten svést důvody osobních neúspěchů či nespokojenosti se sebou samým a svým životem. Televize Nova se honí za sledovaností, a proto hovoří ve svých zprávách jazykem, o kterém se domnívá, že ho používá většina nižších sociálních skupin. A politik Pakosta, který sice hovoří zakódovaným jazykem, aby nemohl být stíhán, se zase honí (jako jiní jemu podobní třeba z Dělnické strany sociální spravedlnosti) velmi drsně a nevkusně za potenciálními voliči ze stejných sociálních vrstev.
Všechny tři skupiny, v nichž se vyskytují xenofobní výroky, mají společného jmenovatele: Při bližším zkoumání zjistíme, že jejich xenofobie, strach z cizího, představuje zástupný problém a tito protagonisté se svými výroky snaží řešit jen své osobní či podnikové a stranické problémy. To ovšem nesnižuje nebezpečnost takových výroků zvláště za situace, kdy roste obecně ve společnosti sociální napětí, ale naopak ji zhoršuje.
Proč tomu tak je, to je otázka, na kterou hledá odpověď klinická sociologie: kořeny podobných reakcí obnažila i nedávná veřejná debata o restitucích církevního či před tím šlechtického majetku. Na jedné straně se na šlechtice i biskupy díváme trochu s úctou, ale na druhé straně se jich trochu bojíme stejně jako Romů, protože jsou jiní. Náš vztah naráží na realitu rozdílu: nedochází jen ke střetu lidu s duchovními a šlechtici či s vrozenou svobodou evropských kočovníků a potulných muzikantů, ale narážejí na sebe různé sociální třídy, rozdílné sociální světy, nesrovnatelné historické existence s protikladnými zkušenostmi: šlechta majetek nepovažuje za svůj, ale cítí se jen jako jeho správce, církve se pokusí pomocí restitucí osamostatnit na státu...
Ale sociální bariéry existují i mezi samotnými Romy. Nejvyšší postavení mezi nimi mají tradičně Vlašika Roma, někdy si říkají olašští Romové, kteří původně byli koňskými handlíři a výrobci kotlů; dnes z této skupiny pochází většina romských podnikatelů. Dále u nás žijí Rumungri Roma, kteří přišli většinou ze Slovenska a původně se zabývali drobnými řemeslnými pracemi - byli košíkáři, brousili nože, drátovali a letovali a hlavně byli dobrými muzikanty. A pak u nás žijí ještě Sintové, Romové, kteří přišli z Německa.
Čistě statisticky Romové v Česku patří mezi skupiny, které jsou nejvíce postižené sociálním vyloučením, a to se všemi negativními důsledky tohoto jevu; nízkou úrovní dosaženého vzdělání, 30 procent romských dětí končí podle odhadů aktivistů bez dokončení základní školy jako nekvalifikované pracovní síly nebo jako nezaměstnaní a je mezi nimi vysoká kriminalita. Podle odhadů z roku 1991 získává prostředky k obživě nelegálně 20 až 30 procent ekonomicky aktivní romské populace a vězení pro dospělé jsou často více než ze 60 procent romská.
To jsou hlavní důvody, proč se v postojích většinové české veřejnosti výrazně projevují silné protiromské nálady, kdykoliv se zhorší ekonomická situace v zemi. Někteří sociologové upozorňují, že demokracie první republiky končila v závěru roku 1938 druhorepublikovým zhnědnutím domácího původu, které se v mnohém začíná podobat dnešku. Absurdně by právě kvůli tomu mohlo dojít ke spojení nespokojenosti mladých lidí s rostoucí nespokojeností penzistů (a to dokonce i těch, kteří jsou dnes autory protiromských výroků) a právě i s nespokojeností Romů a takové nepokoje by už byly těžko zkrotitelné.
Za tuto situaci si ale můžeme do značné míry sami, protože od nás postupně odešli Židé, Němci, Slováci s Maďary a stali jsme se etnicky příliš vyčištěným územím, na němž každá odlišnost viditelněji ruší. Ve staré Evropě počet trvale žijících cizozemců tvoří kolem deseti procent a jejich počet se stále zvyšuje, takže odlišnost tam vadí méně.
Xenofobie, strach z cizího, je přirozený jev a setkáme se s ním i v přírodě. Černí mravenci bojují se zrzavými na smrt jen proto, že jsou odlišní, stejně jako myslivci vypráví o tom, že srnci, narodí-li se mezi nimi albín, ho právě kvůli jinakosti zabijí, jako zabijí srnečka, kterému děti přivázaly na krk červený šátek.
Tolerance k jinakosti je pouze kulturní výkon, který svědčí o vyspělosti obyvatelstva dané země. V okamžiku, kdy nová média umožňují šířit beztrestně nenávistné výkřiky, privátní televize s nimi cíleně pracuje stejně jako někteří politici, situaci jen zhoršujeme. A to je důvod, proč nám Evropská unie vztah k Romům vyčítá.
Problém je, že politiky takovéto problémy zajímají jen tehdy, když vyhřeznou na povrch, jenže jejich skutečné a důsledné řešení potřebuje mnohaletou cílenou práci, která přesahuje čtyřletá volební období. Vypočitatelný krátkodobý pragmatismus znehodnocuje jakoukoliv zkušenost a skutečné argumenty. Za takové situace vzniká „morální panika", která lidem levně podsouvá, že do naší společnosti se vloudily elementy či skupiny, které ohrožují životní úroveň a naši identitu, a tím odvádí pozornost od vlastního selhání: od selhání politických elit. Za takové situace PR agentury, blogy a třeba zmíněná Nova pracují jako podnikatelé s morální panikou. Všichni tak činí jen kvůli osobnímu prospěchu: stát a občané, včetně Romů, zůstávají mimo zájem.
Protože Češi v Česku představují majoritu, nesou největší díl zodpovědnosti za stav veřejného prostoru, tedy za úroveň schopnosti proměňovat konflikty v různá řešení. Nejspíš proto lze asi konstatovat, že úpadek produktivity veřejného prostoru je nejhlubší příčinou současné nezdravé situace, tedy i naší xenofobie a našeho zhnědnutí.
Nedokázali jsme zajistit, aby odlišnost stanovisek byla sdělitelná. Jde o selhání politické elity, nikoliv Romů. Nově nabyté svobodě jsme nedokázali dát smysl. Něco takového nelze učinit za dvacet let, ale zároveň je třeba se tím soustavně vážně zabývat, což zatím nečiníme. Jenom bychom měli vědět, že smysl není žádná zpráva, jak napsal Václav Bělohradský, ale nekonečný proces hledání etiky v sekularizovaném světě.
