Jak žijeme, jak uvažujeme? Co nás spojuje, co dělí? Pokouší se na to odpovědět projekt Česko společně, který začal sociologickým průzkumem. Má ukázat, v čem spolu bojujeme, neshodneme se, co považujeme za důležité. Výsledky tázání shrnuje ředitel agentury STEM Martin Buchtík takto: "Společností hýbe několik základních témat. Tím rozhodujícím je, zda si myslíme, že je náš hlas slyšet, zda se cítíme být úspěšnými a zda věříme, že na úspěch mají šance i naše děti. Podle toho soudíme, v jaké zemi vlastně žijeme a zda v ní vládne spravedlnost."
Podle průzkumu jde tedy o to, "zda je náš hlas slyšet". Co to vlastně znamená? A kde ten "hlas", svůj názor, pohled na realitu, svoje nápady, jak ji posouvat, uplatňujeme? Jedna věc je chtít být slyšet, druhá pak, jestli ten hlas zvedáme a uplatňujeme. Za vlády Babiše se hlasy začaly ozývat, mimořádné byly aktivity Milionu chvilek pro demokracii. Jejich akce, jejich tlak zřejmě napomohl, aby se u nás vyměnila vláda.
Poslední dobou slyšíme jiné nespokojené hlasy, viděli jsme 70 tisíc lidí demonstrujících v Praze proti… proti čemu vlastně? Proti vládě, proti zdražování, za které ta vláda ovšem nemůže? Tyto protestující hlasy jsou slyšet, ale vláda nepadla, i když po tom volaly. Martin Buchtík říká: "Češi se jednoznačně shodnou, že chtějí žít v demokracii. Nestojí o to, aby se stali součástí Východu v rámci nějakého nového Ruska. Nicméně hlubší ponor ukáže, že zdaleka ne všichni jsou spokojeni s tím, jak současná demokracie vypadá."
Pokud ti noví protestující chtějí žít v demokracii, pak nemohou žádat, aby Zeman odvolal vládu, to mu ústava nedovoluje. Navíc tito lidé často podporují Putina a jeho válku na Ukrajině, tvrdí, že on ji nevyvolal, což je lež. Takže jsou slyšet, mají k dispozici velký demokratický prostor, ale demokracii de facto nepodporují, Putin není demokracie, představuje její pravý opak.
Záleží nám na tom, "zda se cítíme být úspěšnými a zda věříme, že na úspěch mají šance i naše děti". Nabízí se zde otázka, co pro nás vlastně znamená "být úspěšný", kdo je úspěšný? Učitelka, která dobře učí, ale nemá prakticky žádné společenské uznání? Nebo správce počítačové sítě, který sice nemá vysokou školu, ale bere dva- až třikrát víc než ta učitelka? Je úspěšný farář, který dobře vykládá evangelium a vede věřící k milosrdenství? Nebo Babiš, který dokáže šikovně manipulovat masami lidí? Je úspěšný sedlák, který dokáže spravovat své hospodářství a tak akorát vyžije? Znám úspěšné vědce, uspěli v zahraničí, ale u nás nejsou spokojeni. Dělají práci, kterou milují, nejsou však za ni dost oceněni; úspěšní neúspěšní…
Zajímal by mě výzkum, který by odpověděl na otázku, kdo se vlastně cítí úspěšný. Jestli nějaká větší skupina lidí považuje za úspěch dělat, co je baví, i když z toho nikdy nebudou koukat velké prachy, tedy to, co mnozí považují za úspěch. Považuje se za úspěšného člověk, který sice nejezdí v tesle či bavoráku, nic neušetří, zato však žije v dobrých vztazích? A jen dodám, že hodnocení úspěchu úzce souvisí s tím, jaké uznáváme hodnoty.
V čem máme jasno
Zajímavé je, v čem máme jako společnost zřejmě hodně jasno. To se pozná tak, že málo lidí neví, co si o tématu myslet, málo lidí plave někde "mezi". Typický příklad z průzkumu: sociální dávky v Česku jsou často zneužívané a pobírají je lidé, kteří si je nezaslouží, 67 procent má jasno, ano jsou zneužívané, jen 29 procent neví. Tato otázka a odpovědi nás drsně ilustrují, jsme společnost mimo realitu.
Lidé pracující v sociálních službách považují zneužívání dávek za zcela marginální, zanedbatelný problém. Sociolog Buchtík k tomu říká: "Třeba z Německa víme, že zneužívaná jsou jen tři procenta dávek, českou realitu neznáme, ale troufám si odhadnout, že výrazně horší to asi nebude." Nevadí, my máme jasno a to jasno se dá převyprávět jako "nemáme rádi chudé", "nemáme rádi lidi na dávkách". Samo sebou se o ten absurdní pohled zasloužili mnozí politici, kteří roky štvou proti lidem pobírajícím různé podpory. - Poznámka na okraj, pokud jde o energie, jsme teď na podpoře všichni.
Další téma, kde máme takřka úplně jasno: Romové v Česku mají stejné podmínky jako většina obyvatel, 65 procent pro, jen 29 procent neví, co si myslet. Realita tomu opět neodpovídá, Romové často žijí v ghettech, těžko se dostávají na střední a vysoké školy, mnohem hůř získávají práci.
Pozoruhodná je mimořádně silná nedůvěra vůči politikům. Buchtík to popisuje tak, že "celou politiku považujeme za krajně podezřelou a lidem, kteří ji dělají, nevěříme. Snad s výjimkou správy malých obcí". Vlastně je to stará známá nedůvěra vůči vrchnosti. Ta nedůvěra pak mimo jiné vyúsťuje v tom, že lidé jen málo vstupují do politických stran a silné osobnosti se odmítají stát třeba ministry. Jistěže si politici tyto postoje zčásti vykoledovali sami svými skandály, svými chybami, ale zároveň u nás platí, že bychom je chtěli svaté a dokonalé, klademe na ně absurdní požadavky, ale ve finále si dvakrát po sobě zvolíme za "hlavu státu" Zemana.
Zároveň však nejde jen o "svatost". Pokud máte premiéra, který je trestně stíhaný a visí ve střetu zájmů, pokud i protivníci Babiše trvají na tom, že do rady hlavního města má nastoupit trestně stíhaná osoba, pak je jasné, že politická kultura země klesla velmi nízko. A odtud pramení i nedůvěra.
V čem nemáme jasno
Hodné pozoru je taky to, v čem nemáme dostatečně jasno. V průzkumu se lidé měli vyjádřit k válce na Ukrajině. Volili mezi póly "Rusko je jednoznačným viníkem války" a "válku způsobilo především NATO tím, že provokovalo Rusko". Celých 37 procent neví (!) a 17 procent rovnou viní NATO. Jasno má 46 procent. Jenom 46 procent. Odtud si dovolím usuzovat, že jsme společnost velmi snadno manipulovatelná, málo informovaná, málo demokratická. Velká masa lidí u nás neumí rozeznat, nebo ji to nezajímá, kdo je obětí a kdo viníkem. Neumí rozlišit pravdu od lži. Nikdo je to zřejmě neučil. To je podle mě nejhorší zjištění průzkumu.
O naší ovlivnitelnosti svědčí i odpovědi, jež se týkaly všelidového hlasování: "lidé v referendech, nikoliv volení politici, by měli dělat nejdůležitější rozhodnutí v Česku" versus "je v pořádku, že v Česku o důležitých společenských otázkách rozhodují volení politici". Opět váhání, 52 procent dotázaných neví, 36 procent je pro všelidová hlasování. - Jen připomenu, že téma referend patří mezi stálice ruské propagandy v Evropské unii. Ruské tajné služby dobře chápou, že tudy se dá snadno rozbíjet demokracie. Mohli jsme to pozorovat při brexitu, ale i jinde.
Značně tristní jsou výsledky volby mezi referendem o "setrvání v EU" a "vystoupením z EU". V současné době bych to přirovnal k referendu o tom, jestli předčasně narozené dítě nechat v inkubátoru, nebo ho hned vyndat, i když pak s 99procentní jistotou zahyne. Třetina neví, 28 procent by vystoupilo, 40 procent by hlasovalo proti vystoupení. Takto tuzemci odpovídají dnes, v dnešní situaci, kdy i slepý vidí, jak nutně potřebujeme pomoc unie. Něco je špatně, hodně špatně.
Vrátím se na začátek, kde Martin Buchtík mezi rozhodující momenty zařazuje, "zda věříme, že na úspěch mají šance i naše děti". Pokud vystoupíme z EU, šanci na úspěch mít nebudou. Pokud se nebudeme starat o zhoršující se klima, šanci na úspěch mít nebudou. Pokud budeme volit populisty, pokud budeme podporovat Putina, šanci na úspěch mít nebudou. Pokud nepochopíme, že úspěch je, když má můj život smysl pro druhé, šanci na úspěch mít nebudou.
