Doba kotrmelcová. Starší generace s údivem či s obavami sledují, jak se jejich děti změnily. Uznávají jiná nepsaná pravidla. Komunikují přes sociální sítě. Neustále "visí na telefonu". Nešílí už tolik ze sexu. Mnohem víc řeší sebe, což souvisí když ne s blahobytem, tak s vyšší životní úrovní. Víc vyhledávají pomoc psychologů a psychiatrů.
A mnozí úplně jinak vychovávají děti. Výchova "ať má dítě co nejvíc prostoru", "ať se rozhoduje sama/sám", která se někde pěstuje tak od prvního roku života, popuzuje starší. A když nepopuzuje, tak aspoň vyvolává otázku "kam tohle povede", která se nakonec vůbec nijak neliší od obav všech předchozích, vyděšených generací.
Výchovou dětí jako partnerů, kterým se nepřikazuje "jdi si lehnout, je už devět", ale s nimiž se jedná a debatuje, "Nechtěla by sis jít lehnout? Nebudeš ráno unavená?", někdy trpí sama rodina i její okolí. Ale výchova dítěte jako partnera není výchovou bez hranic. Je vysoce náročná, vyčerpávající. Děti takto vychovávané jsou zvyklé nikdy nenechat rodiče na pokoji, nenechat je mluvit s jinými dospělými, mají stále absolutní přednost, kterou jako dospělí nikdy a nikde mít nebudou. Děti bez hranic tak od dvou let života rodiny vlastně řídí.
Okolí to zpravidla vidí tak, že rodiče dětí bez hranic nemají žádnou autoritu. Říct "nedělej to", "nemaluj na zeď", "půjč jí tu panenku", "nekřič" nefunguje. A jakmile matka a otec nemají autoritu, stávají se i s dětmi, na něž nic neplatí, přítěží pro ostatní. Děti-partneři a děti bez hranic však představují dva naprosto odlišné typy výchovy.
Zkusme do tohoto dělení zasadit spor o pravidla pražského bistra Marthy's Kitchen. Oč tam jde? O snahu z prostoru děti eliminovat, nebo o ochranu hostů bez dětí? Zdá se, že bistro chce brzdit návštěvy dětí, které jsou zvyklé, že si dělají, co chtějí. Podnik zveřejnil sedm pravidel, jak se mají hosté s dětmi chovat, pokud chtějí dovnitř.
Jejich kočárek nemá překážet, bistro nemá dětský koutek, nemá vybavení pro zábavu dětí ani přebalovací pult. Rodiče vyzývá, aby nenechali potomky běhat sem tam, protože by mohli přijít k úrazu nebo jej způsobit. (Vím, o čem je řeč, když mi bylo pět, vlezl jsem mámě pod nohy zpod stolu a ona mi za krk vylila vařící vodu. Prožil jsem si peklo.)
Z pohledu "free rodiče" s "free výchovou", tedy rodiče s dětmi bez hranic, jedno z nejdrsnějších pravidel Marthy's Kitchen zní: "Pokud se chcete u nás najíst i s vaším dítětem, měli byste být schopni odhadnout, zda umíte vaše dítě dostatečně ukáznit a přizpůsobit našim pravidlům. Nepřejeme si, aby vaše dítě rušilo svým křikem, pláčem nebo pobíháním ostatní hosty. Víme, že si to nepřejí ani naši hosté."
Moje pohodlí nemá omezovat svobodu dětí zůstat dětmi
Klíčová pasáž zní "odhadnout, zda umíte vaše dítě dostatečně ukáznit". Free rodiče nic takového odhadovat nechtějí, protože nechtějí dítě ukáznit. Nechápou, proč by mělo jiným hostům vadit to, co jim nevadí. Nebo možná vadí, ale už si zvykli: křik, pláč, neustálé obtěžování.
Chápu, že není úplně milé, když vám pod nohy lezou děti a vy nesete horké nápoje. Chápu, že hostům bez dětí vadí ryk chlapečků a holčiček, kteří si mohou dělat, co chtějí.
Naopak nechápu, když někomu vadí děti, které jsou prostě živé, mluví nahlas, smějí se, někdy samozřejmě taky křičí. Chápu, že vadí blbě umístěný kočárek, který blokuje obsluhu. Nechápu, když vadí, že mimino brečí. Jistě, pokud je matka či otec nechají řvát bez povšimnutí, okolí trpí. Ale obvykle to tak není a dá se to snadno přežít.
Věčně teď slyšíme nářky, že se rodí málo dětí, ale když jsou mezi námi, tak překážejí? Jsme stárnoucí, často značně nespokojená, naštětěná populace, možná i proto to s dětmi, které obvykle ještě tak negativní nejsou, moc neumíme. A jasně, děti bez hranic dokážou svému okolí pěkně znepříjemnit čas. Pokud na to bistro chtělo jejich rodiče upozornit, pak chápu.
Chodím dost často do kaváren. Roky se mi nestalo, že by nějaké dítě vyvádělo tak strašně, aby to otravovalo. Někdy v tramvaji brečí mimino v kočárku, ale to je přece normální, zná to každý rodič. Možná do onoho přísného bistra chodí či chodila nějaká parta free rodičů, pak lze pochopit, že se chtělo bránit.
Řada facebookových reakcí na pravidla Marthy's Kitchen ukázala, že hodně lidí vítá bistro s vycepovanými dětmi, které sedí jak pěna a okolí o nich ani neví. Bistro s dětmi nedětmi. Poněkud to připomíná občasné volání po "tvrdé ruce", přísném řádu a pořádku, který dusí.
Jiní majitele nechápou: "Mně je vždycky trochu smutno, když tohle české nepřátelství vůči dětem vidím. Malé dítě už nemám, ale i tak se cítím líp tam, kde jsou děti (i se svými obvyklými dětskými projevy) vítané." - Nejsem si jist, že Marthy's Kitchen dalo najevo "nepřátelství vůči dětem". Předpokládám, že jde o to, aby se tam cítili dobře i návštěvníci bez nich. Ke své škodě to však nevysvětlili dost jasně.
Jedna z debatérek napsala: "Váš příspěvek se nám zdá poněkud 'agresivní' návod, co dělat a co ne. Stále máme mozek a respekt vůči personálu a hostům, a proto víme, co je vhodné a co ne, a možná by prostě jen stačilo, kdybyste si na dveře dali značku přeškrtlého mimina…"
Marthy's Kitchen ale děti nevylučuje. Ani nesmí. Jde mu o základní demo-pravidlo: moje svoboda nesmí ničit svobodu druhých. Ale obraťme to: moje pohodlí nemá omezovat svobodu dětí zůstat dětmi. Kdyby byl majitelem bistra Ježíš, třeba by si napsal na facebookové stránky "nechte maličkých přijíti ke mně".
Jako obvykle ve společném prostoru - jde o balanc. Free rodiče s dětmi bez hranic své okolí často obtěžují, není od věci upozornit, že je to otravné. Ale je to výjimečné. Děti každopádně do bister, hospod a kaváren patří a je skvělé, že nejsou tak utažené, naštětěné a navrčené, jako bývají jejich rodiče. Škoda že Marthy's Kitchen nezačalo svá pravidla větou "děti jsou skvělé, máme je rádi".
